9. kapitola – Severní Skotsko

K této kapitole bych ráda něco řekla a tak to snad přetrpíte a přečtete si i tyto žvásty :-D

Jde zejména o seznámení s novou postavou - zcela z mé dílny, která se sice dál už moc objevovat nebude, ale i tak si zaslouží Vaší pozornost. Sedalius Metlička vznikl v mé hlavě vcelku snadno a podobu se skutečným člověkem (Ondřejem Hejmou) mu přisoudila z mého popisu wixie. Tato podobnost je čistě náhodná stejně jako místo, kam se Luna se Severusem přemístí. Mnozí z Vás si možná vybaví onu kašnu z HP6, kam se přemístil Brumbál s Harrym, aby navštívili Křiklana. :-)

Věnováno všem, kdo si povídku oblíbili alespoň z poloviny tak, jako já.

Montáž je z mé dílny, stejně jako nápady v této kapitole. :-)

Procházela se mezi vysokými kameny a vedle sebe viděla kráčet svou dětskou podobu tvořenou z jemných průhledných provázků vibrujících stejně intenzivně, jako vítr.

Doprava a zase doleva. Myslela, že jen tak jde krajinou pustou a větrnou jako domov pána větrů, ale pak si uvědomila, že ji vede právě ono malé děvčátko, které se nejistě usmívalo.

Viděla, jak se ústa dívky, kterou kdysi bývala, neslyšně otevírají a ona se k ní naklání, aby slyšela každičké slovo. Možná to bylo jen svištění větru, který se jí linul kolem uší.

„Udělej pro mě něco...,“ říkal ten stín osoby z její minulosti zvláštním plynulým tónem.

Netrpělivě čekala, co uslyší.

„Nadechni se!“

Skutečně cítila, jako by jí vzduch do plic proudil po hodně dlouhé době. Osamocená a k smrti vyděšená. Co bude příště?

Díky vánočním prázdninám nebylo potřeba přeskupovat hodiny tak, aby byly suplovány všechny, co učil Severus, a nedošlo k vzájemnému narušení dalšího vyučování. Jednou se již stalo, že Severus v dobách, kdy býval Smrtijedem, nemohl jeden den vůbec učit a ani Lupin ho nemohl zastoupit, protože bylo zrovna po úplňku, musely se některé hodiny rozpustit, jelikož Minerva nemohla být na dvou hodinách zároveň.

Takže toto řešit nemusel. Díkybohu.

Horší to bylo se samotnou Lunou, jež trvala na malé příruční kabele, kam si schovala nějaké oblečení na převléknutí v případě, že budou na místě pozdrženi.

Severus ji hned ráno seznámil se všemi dostupnými fakty o svém dávném známém, kterého ale léta neviděl. Zároveň ji připravil na možnost, že se nemusí vůbec nic dozvědět.

Sám se na to připravoval celou noc a snažil se pohlížet na věc zcela neutrálně, i když to v případě neúspěchu znamenalo další dny v okupaci této blonďaté děvy. A také další vymýšlení možného řešení.

Celá situace mu přišla o to horší, že sám nebyl schopen říci, zda je Lunin stav trvalý nebo nikoliv a jak postupovat. Kdyby vypila nějaký jed, není takovým problémem namíchat protijed. Nebo kdyby jen špatně namíchala recepturu... Ale ona použila zkaženou vnitřnost, o níž se vědělo akorát to, že výrazně ovlivní konečný výsledek. Ovšem, nikdo nikdy dopředu nedokázal říci, jak moc ovlivní a v jakém smyslu.

Samozřejmě, jedno ráno se mohla vzbudit zase zpět ve svém dívčím dospívajícím těle a všechno by bylo vyřešeno. Možná by se tomu i sám časem usmál.

Severní Skotsko bylo známé svým nedostatkem Placnice olejové, což byla rostlina, přesněji bylina, která se používala jako prášek ještě s dalšími bylinami k ochucení konečného stavu lektvarů. Ve Skotsku tak někdy nastával dle Severuse téměř středověk tím, že tamější kouzelníci byli nuceni pít lektvar s chutí, která často připomínala… nechtěl na to myslet, zaplať všem svatým za ten zlatý vynález, jakým Dochucovací prášek bezesporu byl.

Pít jahody bylo přeci jen o poznání příjemnější a jeho složky urychlující správné trávení chránily žaludek před zbytečným namáháním. Severus pil celý život lektvary a mnohdy i zcela nesprávně ochutnával několik druhů těchto kouzelných nápojů bezprostředně za sebou.

To pak způsobilo nemilé problémy, jako jsou nevolnost, nechutenství, bolesti břicha a občas i omdlévací stavy.

Dojedl zbytek oběda a odešel do koupelny.

Z poličky sebral malou černě zbarvenou lahvičku a vyklepl si na ruku jednu bílou perličku. Bez váhání ji spolkl a podíval se do zrcadla.

Prudce se otočil.

„To jste z cesty tak nervózní, že potřebujete povzbuzovák?“ ozvalo se mu za zády.

„Co jsem Vám říkal o vstupu do koupelny?“

„Že mám klepat, když budou zavřené dveře, abych Vám sem nevtrhla.“

„A?“ povytáhl obě obočí a pozoroval její klidný obličej s úšklebkem na rtech.

„Ale dveře byly otevřené, pane.“

To ho zaskočilo, ale snažil se překvapení maskovat a otočil se zpět, aby malou lahvičku vrátil na původní místo.

„Až budete mít za sebou tolik let testování lektvarů, může Vašemu slabému žaludku přemisťování tvořit určité problémy.“

„Aha,“ řekla prostě a stoupla si vedle něj, aby si ofinu sepnula velkou stříbrnou sponou za uchem. Pak se na něj s úsměvem podívala a očním kontaktem se ho beze slova zeptala, zda mohou jít.

Brumbál si potrpěl na dodržování jistých pravidel co se týče přemisťování, ale po Severusově výmluvné řeči, že pokud se slečna Láskorádová může procházet po hradě s ním, může se i přestěhovat zpět do svého pokoje, nakonec povolil přemisťování přímo ze sklepení.

„Víte kde je Severní Hightland?“

„Ne.“

„Tak mi podejte ruku, ať Vás nemusím hledat po celém Skotsku. I když…s Vaší šikovností spíš Vaše části,“ dodal pobaveně.

Stihla akorát zachmuřeně nakrčit drobný nosík, když kolem ní začal svištit vzduch a vše kolem se rozkládalo na maličké části.

I ona sama.

Pískavý zvuk jí naplňoval hlavu.

Přemísťování připomínalo jízdu na nějaké bláznivé horské dráze nebo tento pocit bylo možné zažít i v případě, že Vás do větví dostala vrba mlátička.

Každopádně čím větší vzdálenost na mapě, tím delší čas, po kterou Vás kouzlo trhalo na kousky. Což bylo logické.

Když byla Luna malá, otec jí strašil, že se stávají případy, kdy se pak už lidé nesloží správně dohromady. A mají tedy místo rukou nohy a naopak.

Dlouho tomu věřila.

Teď Vám kromě společenského znemožnění, pokud necestujete sami, hrozilo jen zvracení, případně chvilková ztráta orientace.

Mírné pálení chodidel naznačilo, že již stojí na pevné zemi.

Snažila se vydýchat točící hlavu a závrať, ale nakonec se stejně musela na okamžik zachytit svého společníka, který to přijal bez zbytečných průpovídek a raději aktivně zkoumal okolí.

Konečně se pustila jeho paže a také se rozhlédla. Stáli uprostřed nějakého náměstíčka, ze kterého vedlo několik cest mezi domy.

Nikde nebylo vidět jediného živáčka.

„Mělo by to být tudy.“

Kývla a rozešla se, ještě stále trochu vrávoravě, za svým profesorem, který nasadil ostré tempo, kamsi nalevo od kamenné kašny.

Nešli ani tři sta metrů, když se profesor zastavil.

Luna pohlédla na zvláštní branku, za kterou se tyčil větší dům, jehož omítka byla sice značně opršelá, ovšem stále jasně rozpoznatelně žlutá.

Přešli až k brance, která jim sahala sotva po prsa a prohlédli okolí domu.

Na plůtku bylo posazených několik barevných hrnečků a na zahradě před domem se páslo nějaké divné zvíře. Bylo velké asi jako větší pes, mělo bílou srst, tlapy jako pes, ale divný protáhlý čenich s obrovským chobotem, kterým si dávalo do tlamy natrhanou trochu trávy.

Severus se zavrčením pokýval hlavou a vzal za kulatou kliku u vrátek.

Luna ucítila lehkou přítomnost pozitivní energie. Byla tu nějaká ochranná kouzla. Nejspíš prosté upozorňovací, aby majitel domu poznal, když se mu k domu vkrádají děti z vesnice.

Společně došli k bílým dřevěným dveřím na malou verandu, kde se v mírném větru pohupovalo houpací křeslo. Luna si na cestě všimla, že téměř hned za domem je v trávě rozlitá voda jezera, které bylo obrovské a od branky, jenž byla nepatrně níže položená, jí optický efekt neumožnil rozpoznat, že se jedná o vodu.

Severus rázně zaklepal na malé zlaté klepadlo.

„Kdo jste?“

Luna se prudce otočila zpět ke dveřím, ovšem nestál tam nikdo.

Klepadlo se na ně divně šklebilo a svou otázku zanedlouho opět zopakovalo o něco nepříjemněji.

„Severus Snape.“

Rysy klepadla opět neživě ztuhly a krátce poté se otevřely dveře.

Sedalius Metlička byl o něco menší jak Severus, měl trochu zavalitější tvary a uprostřed hlavy se mu vytvořila lysinka, kterou obklopovaly mírně zvlněné hnědé kadeře. Oči měl skryty za zvláštními brýlemi, které byly tvořeny několika skly za sebou.

Luna si ho zvědavě prohlížela.

Muž se instinktivně pohladil po pleši.

„To víte, madam, bádání, stres a zaneprázdněnost mi nedávají moc času na sebeudržování.“

Muž se zároveň své větě zasmál a i Luna mu věnovala zářivý úsměv.

Severus se tvářil vrcholně znuděně.

„Jsem rád, že jsi dorazil a jak vidím i s přítelkyní.“

Než se bradavický profesor stihl ohradit, byl vtáhnut do domu.

„V první řadě, Sedaliusi, toto není moje přítelkyně.“

Muž vedoucí je skrz domem se jen krátce zasmál.

„V řadě druhé mi dovol otázku, proč máš na zahradě to zvíře zcela na očím mudlům?“

„Severusi, Severusi. A o tobě bych si býval vždy myslel, že rozpoznáš matoucí kouzlo. Pravda, je to vylepšená a upravená formule, aby zvíře neviděli skutečně jen mudlové. Žije tu také několik kouzelníků a ti chodí Ferdu závistivě očumovat, to bys nevěřil.“

„Věřil,“ odpověděl škrobeně Severus a raději nekomentoval jméno onoho zvířete.

Luna se rozhlížela cestou kolem sebe. Stěny zdobilo několik zřejmě rodinných a pamětních fotografií, jinak byl dům přímo přeplněn nejrůznějšími kotlíky, destilátory, vaničkami, velkými sklenicemi a nejrůznějšími flakónky.

V domě bylo značně šero, ale jeho majitel se pohyboval rychle a přesně.

„Pojďte, prosím, posadíme se na zadní verandu. Je tam úžasný výhled na jezero. Mudlové odsud z vesnice tvrdí, že v něm žije prapodivné stvoření, připomínající něco mezi rybou a dinosaurem. He-he blázni, je to jeden z výtvorů mého otce, na který byl patřičně pyšný. Dokonce mu mudlové dali jméno Nessie. Ve skutečnosti se jmenuje Frenk a rád Vás s ním seznámím, ale bohužel je to paličatá potvora a párkrát se mu podařilo uniknout matoucím kouzlům, takže byl několikrát viděn.“

Otevřel dveře na druhé straně domu a Luně se nabízel vskutku neobyčejný pohled.

Slunko bylo schované za mraky a hladina jezera olizovala velkou část trávy, kterou tvořila zahrada. Už když sem šli, si všimla, že všechny ostatní domy jsou o dost níž. Tento na ně vykoukl za mírnou zatáčkou asi padesát metrů od velké betonové cesty a sem je již vedla pouze štěrková.

Z verandy celá scenérie působila, jako by byl celý dům na ostrůvku uprostřed vodní hladiny. Kousek dál od domu, kde již byla vodní hladina, vykukoval velký listnatý strom. Nejspíš dub.

Rostl přímo z vody.

Řada barevných květin také našla útočiště na kraji vody.

„Má to tu jednu výhodu. Nemusím zalévat. Nevýhodou jsou poněkud vlhké stěny v domě, ale to k mému povolání patří. Samozřejmě je okolí opatřeno kouzlem trvalého jara. Já mám totiž velice nerad zimu.“

Oba návštěvníci se na vyzvání posadili do proutěných křesílek, na kterých byly barevné polštáře s motivem květin.

„Hladina jezera se začala zvedat v roce-,“

„My jsme nepřišli na prohlídku domu a okolí, Sedaliusi. Můj dopis jsi četl, vyhověl jsem tvé žádosti, přijel osobně a vzal sebou i slečnu, jíž se daný problém týká…“

Severus si vychutnal zmatený pohled, který na něj bývalý spolužák vrhl.

Zvědavé ticho protrhl skřípot dveří, kterými prošla další zvláštní bytost s táckem přivázaným na zádech. Připomínala prase domácí, ale měla velké černé oči a dva větší zuby charakteristické pro králíky.

Sedalius z tácu sebral hrnky a postavil je před své hosty.

„Neptal jsem se, co si dáte, protože máte výjimečnou příležitost ochutnat levandulový čaj, který jsem zrovna včera dosušil.“

Severusovi se na čele prohloubila jeho typická mračící vráska.

„Ano, jistě, k tomu dopisu. Víš, mnoho návštěv tu nemívám, a tak jsem rád, že po dlouhé době mluvím s někým, kdo žije v Anglii. Ale už se k tomu dostanu. Severusi, chtěl jsem, abys přijel osobně hlavně proto, že informace, které ti hodlám poskytnout jsou... řekněme dost diskrétní.“

Muž se napil ze svého hrnku a jeho příkladu vzala i mladá žena, která mu doslova brala slova z úst.

Severus mezitím z kapsy vytáhl kožený pytlíček s bylinkou, která zde v zemi nerostla a věřil, že pomůže rozvázat jazyk i tomu nejzarytějšímu tajnůstkáři. Vždyť on sám věděl, jak jsou ingredience do lektvarů cenné. Sedalius z něj měl velkou radost a zdálo se, že opravdu značně podpořil jeho chuť k mluvení.

„Abyste rozuměli, kdysi jsem znal čaroděje, lektváristu, který použil zkažené kančí srdce na výrobu Zvětšujícího lektvaru. Účinek nápoje zůstal nevratný a on teď žije mezi obry, kteří ho docela dobře přijali. Tehdy z toho byl vcelku poprask, i Denní věštec o tom musel psát, protože ti se dle mě chytnou každé hlouposti, jen aby bylo o čem psát. V jednom spise jsem kdysi objevil, že vnitřnosti, které jsou nedílnou součástí určitého systému, a tím je život, jsou velice citlivou složkou na uchovávání a kažení. Bohužel, dle těchto neoficiálních spisů jsou takové ingredience použité v lektvaru natolik zásadní, že vyvolají trvalou změnu, ať už jde o cokoliv. Je to jed, na který neexistuje protijed.“

Luna se začala třást. Bylo to chladem, který přinášela rozlehlá vodní plocha i informace, které právě dolehly k jejím uším.

Severus přes ni mlčky přehodil svůj plášť a obrátil zrak zpět k jejich hostiteli. Ten se podíval na Lunu a v jeho očích se leskl náznak otázky.

Severus pochopil.

„Nepředstavil jsem Vás. Toto je Sedalius Metlička, nepochybně jste četla o jeho výzkumu na znovuobjevení Kamene mudrců. Řada laciných plátků, včetně Denního věštce, píší, že se jedná o bláhové plácání do vody. Já si myslím, že by takový objev přinesl řadu zjednodušení v dosavadním oboru lektvarů.“

Luna si s mužem podala ruku a mírně se usmála.

„A toto je Luna Láskorádová. Je mojí studentkou a ve skutečnosti je jí teprve sedmnáct let. Před pár dny u mě za trest připravovala Zestaršovací lektvar a bohužel použila zkaženou jezevčí slezinu, která byla zašantročena někde v zadu ještě z dob Křiklana, když učil na škole poprvé…,“ Sedalius se zdál být značně šokovaný tím, co slyší, ale neřekl nic. „Nyní dosáhla věku třiceti čtyř let a o její proměně ví zatím jen její otec a Brumbál.“

„Já… nevěděl jsem… Je mi líto, že zrovna já jsem Vám musel dát tak špatné zprávy, slečno Láskorádová. Nicméně toto není informace, kterou bych Vám nemohl dát i v dopise.“

Severus povytáhl obočí a poprvé upil ze žlutého hrnku.

„Víte, ve skutečnosti se jednalo o mého nevlastního bratra. Legerose Metličku. Máme stejného otce,“ řekl výmluvně Sedalius a usmál se nad nechápavými pohledy obou Angličanů. „Ten obr, o kterém jsem Vám před chvíli říkal, vzpomínáte? To on experimentoval se vším, pavouky počínaje po všelijaké dlouhouložené elixíry konče. Mého otce jeho trvalá proměna zlomila. Proto jsem pátral po možnostech, jak zvrátit účinek. Kromě toho, že jsem nalezl zmínku právě o nemožnosti návratu, jeden velice starý kouzelník řekl, že mu jeho dědeček a otec vyprávěli o prastaré čarodějnici. Takové Pramatce nás všech, která žije na místě, kam dopadl jediný z Ledových pegasů. Zajímal jsem se o ni, protože ani kouzelník nemůže žít věčně, a proto mě napadlo, že by třeba mohla vlastnit látku, která bude mít podobné možnosti, jako kámen mudrců…,“

„Nesmrtelnost,“ zašeptala zasněně Luna.

„Ano, slečno, nesmrtelnost a nebo má k dispozici nějakou neznámou magii. Ostatně ve všech záznamech a knihách se o ní nachází jen jediná zmínka a to právě s odvoláním na Ledové pegase, které jak jistě víte, mudlové nazývají komety. Informaci o této čarodějnici vlastní jen tolik lidí, že byste je spočítali na prstech jedné ruky a předává se z generace na generaci. Něco jako rodinné stříbro, i když k tomu teoreticky není žádný důvod. Ten kouzelník, od kterého to vím, je již tři roky mrtev a jelikož neměl žádné příbuzné, kterým by dědictví předal, rozhodl se je svěřit mně. A já jsem svůj život zasvětil jiným, než rodinným závazkům, proto jsem chtěl předat toto tajemství zase Vám, protože jste o něj projevili zájem.“

„Ale nějaké pohádkové báchorky o staré čarodějnici mohou být jen výplodem něčí fantazie…“ ozval se Snape.

„To samozřejmě nemohu vyvrátit. Nikdo neví, kde žije, protože ani místo dopadu oné komety není nikde zaznamenáno, ani v mudlovské literatuře ne. Údajně je k ní vytvořena cesta z různých náznaků, značek a indicií, které může najít a vyluštit jen člověk, který bude její pomoc opravdu potřebovat. Kdo ale může rozhodnout o tom, co důležité je a co není. Řeknu

Vám tedy vše, co vím. Já i můj bratr jsme hledání vzdali hned po první zkoušce. Cesta nás zavedla na úplný konec světa, tedy dle mě, do Finska. Do jeskyně, kde jsme našli další stopu, kterou Vám pak velice rád předám. Jenže tím naše pátrání skončilo. Nikdo přesně neví, kolik stop je po světě ukryto a jak dlouho by nakonec celé hledání trvalo. Pro bratra bylo jednoduší naučit se se svým novým vzrůstem žít, než aby byla jeho duše soustavně několik let vystavována falešné naději. Osobně nechci podceňovat význam Voldemorta, ale hledání Viteálů bylo proti tomuhle procházka po uhlazené cestičce. Stopy sice nejsou nijak kouzelně ošetřeny, ovšem nikdy nevíte, co vlastně hledáte. Dle mého, teď již mrtvého, přítele jsou čtyři. Představují čtyři elementy. Mám právo se domnívat, že jsme našli vodní element, stopu, která plavala na hladině jezírka v jeskyni. Ten bude nejspíš odkazovat na další element, ale netuším, kde je místo, které ho představuje ani jaký je další v pořadí. Dle legend by měl být první Oheň, což ale nesouhlasí. Následně Voda, zbraň proti Ohni. Dál Země a poslední Vzduch, roznášející zemi.“

Severus skepticky protočil oči a položil prázdný hrnek zpět na proutěný stoleček.

„Samotná čarodějnice pak údajně může ovlivnit a změnit běh událostí, které se mohou zdát neměnné. Ale má to háček…“

Severus se opět neubránil malému rýpnutí: „Nečekaně.“

„Cesta k obydlí čarodějnice je též lemována čtyřmi úkoly, kterými je zapotřebí projít. A i kdybyste nakonec došli až na konec své cesty, bude požadovat něco na oplátku a-“ muž vzal do rukou pytlík s bylinkami od Severuse, „-a takové platidlo to určitě nebude,“ usmál se.

„Pojďme už dovnitř, začíná se stmívat a je chladno. Předám Vám předmět, který jsme našli.“

Oba dva se zvedli. Luně se motala hlava. Vždyť právě vyslechla pohádku, která jediná jí měla dát naději na to, aby získala zpět svůj život. Ale ona na pohádky věřila. Věřila přeci hlavně tomu, co bylo jiné.

Nesmí to vzdát.

I kdyby měla pátrat do konce svých dní a sama.