8. kapitola – Náznaky odpovědí

Vzhledem k délce kapitoly se pořádně nabažte, protože dřív jak za 5 dní další Luna nebude :-D Věnováno Irské skupině - již za měsíc a dva dny :-D a elu, protože nechápe, že jeden člověk nemůže být dvakrát :-D Jo a dodatek: taky to věnuji sobě, protože mi půlka netu říká Sáro, ale devátého mi nepopřál absolutně nikdo :-D

Vzbudilo ho světlo slunečního paprsku, které se mu rozeběhlo po obličeji a snažilo se ho svou nebývalou intenzitou vytrhnout ze snění. Ze sna ho budil ještě nějaký zvuk, ale jeho unavená mysl se ho snažila dlouhou chvíli potlačovat za hranice nedůležitosti.

Teprve teď, když se rozkoukal, si všiml dvou sov na okně, jak čas od času zkusí štěstí zaklepáním zobáků na sklo.

Jak dlouho spal, netušil, ale dle tupé bolesti ve spáncích odhadoval, že moc dlouho ne.

Usnul v kalhotách i košili. Ještě chvíli dával mozku šanci na vzpamatování a pak rázně vstal.

Otevřel starou mosaznou kličku na okně, aby vpustil do tepla své ložnice oba poštovní ptáky.

Křiklan, jak předpokládal, nevěděl víc, než on sám. Prakticky mu odrecitoval poučku z učebnice, kterou si stejně tak dobře přečetl sám. Pergamen bezvýrazně roztrhal a hodil na malý noční stolek, kde měl položenou hůlku, olejovou lampu a jednu v kůži vázanou knihu, která neměla ani název ani autora. Její křehká vazba se zdála být nejméně stoletá.

Převzal pergamen od druhé sovy, kterou osobně odeslal Mario Durfik mladší a se zamračeným výrazem udělal s kusem pergamenu to samé jako s tím prvním.

Posadil se na postel a unaveně si protřel kořen nosu a oči.

„To nám to krásně začíná,“ zamumlal sám pro sebe zamračeně.

Ještě ovšem zbývala odpověď, do které od začátku vkládal nejvíce nadějí.

Převlékl si zmuchlané šaty, aniž by se jen kouskem svého soustředění odvrátil od záležitosti, která se mu dnes vkradla i do snu.

Nevybavoval si ho.

Zapnul si manžetové knoflíčky a schoval je pod černý cíp kabátce. Podíval se na noční stolek a sáhl po hůlce, kterou následně rychlým, ale sotva znatelným pohybem použil k podpalu malé hromádky pergamenů s jednotlivými odpověďmi. Pak už bez rozhlížení vstal a opustil místnost.

Ani ne deset minut poté zasedl za svůj pracovní stůl, aby prošel alespoň psaný inventář zásob a přes svátky dal mimo jiné do pořádku sklad. Lunina záležitost rozhodně nebyla tím, co by toužil za půl roku řešit zas.

Našlapovala po skleněných kamenech nad mořem, které se rozléhalo, kam jen oko dohlédlo. Nikde nebylo vidět ani náznak jakékoliv pevniny.

Kameny byly kluzké akorát tak na její drobné chodidlo. Neviděla se, ale cítila, že je ve svém starém těle, když se náhle začala měnit, cítila, jak se každičké zákoutí jejího těla mění a dospívá.

Noha najednou začala sklouzávat z kamene, na kterém stála a ona začala padat.

Padala a křičela. Její dospělé tělo ji zradilo a ona se teď díky tomu zabije.

Pád byl hluboký a každým okamžikem proťala jednu ze svých vzpomínek až do okamžiku, kdy ji pohltila voda. Klesala níž a níž a kolem ní sláblo světlo.

Zase někde za svými zády uslyšela hlas. Jako by bublání vody či šumění horské stružiny, i když si nebyla jistá, jestli kdy nějakou slyšela. Byl to zvuk vody.

„Udělej pro mě něco...,“ hluboké šeptání uvnitř její hlavy, ten hlas byl povědomý, „probuď se!“

Luna se s chrčivým a sípavým dechem prudce posadila. Byla úplně mokrá a přerývavě dýchala.

Co to mělo znamenat?

Ruce se jí třásly a celá se chvěla.

Co když se příští noc neprobudí? Co když se její duše uvězněná v dospělém těle nedokáže sloučit a ona v tom těle umírá?

Vystrašená se došourala do koupelny, kde jak se přesvědčila nejistým klepáním, nikdo nebyl.

O chvíli později z ní voda snímala těžká břemena, která bránila její duši dýchat.

Alespoň pro teď.

„Už jsem si začínal myslet, že budete spát až do večeře.“

Bylo půl deváté ráno, ale jeho tři hodiny bdělosti mu připadaly jako půl dne.

Vzhlédl od velké, téměř třináct palců dlouhé knihy, aby se shledal s jejím pobledlým obličejem se znaky jistého znepokojení či snad dokonce strachu.

Místo slov povytáhl obě obočí a doufal, že se ke svému stavu vyjádří sama.

Ona jen potichu požádala o nějakou snídani.

Přivřel oči a svým rentgenovým pohledem se snažil vyčíst co nejvíc. Pak ale potichu vstal a malým pozlaceným zvonkem, umístěným na poličce za ním, přivolal jednoho z hradních skřítků, aby přinesl Luně cokoliv, co si poručí. Tak si pak z tácu, který by měla co dělat unést i dospělá osoba, vzala hrnek kakaa a rozinkový koláč, který k ústům přiložila jen dvakrát.

Severus svému jídlu také moc nedal, protože neustálé vzdychání z její strany ho znechutilo natolik, že nesnědl ani třetinu toho, co vždy.

Odložila hrnek skřítkovi na tác a odešla zpět do svého prozatímního útočiště.

Neubránil se starostlivému pohledu za mizící siluetou mladé ženy, z nepřítomného výrazu ho vyrušil další známý zvuk.

Za oknem seděla poslední z trojice sov. Sněhobílá s velkýma korálkovitýma očima sledovala zkoprnělého Severuse držícího svůj šálek čaje.

Otevřel okno a cítil, jak se v jeho hrdle hromadí očekávání.

„Doufám, že neseš dobré zprávy.“

Nastavil sově ruku a ta mu na ni bez váhání klidně přešla. Pohladil její bílé perutě a otřel z nich kapky vody. Letěla celou noc. Sova mu ze zápěstí slétla na stůl a čekala.

Převzal si od ní stočenou ruličku a s hlubokým nádechem ji otevřel.

Vážený profesore Snape,

odpověď na Vaši otázku nejspíš znám, nicméně se nemohu ubránit dotazu, zda se z Vaší strany jedná čistě o zvědavost nebo snad máte nějaký vážnější důvod se o takovou problematiku zajímat. Informace jsou v dnešní době cennější než zlato nebo drahé kameny a lidé co je mají, jsou obdařeni mocí, která by se měla předávat jen velmi opatrně.

Jistě Vás nemusím seznamovat se svou momentální dlouholetou prací a také s přísnými tajemstvími, které se kolem toho tvoří, proto jistě pochopíte mou opatrnost při předání jakékoliv informace a také skutečnosti, že budu vyžadovat něco na oplátku. Pravdu. Detaily, se kterými mě můžete seznámit osobně, a já Vám zase velice rád poodhalím některé polooficiální knihy o problému, o který se zajímáte.

Myslete si, že jsem přehnaně opatrný blázen, ale to, co nás v minulých letech potkalo, bylo právě díky neopatrnosti.

Budu se těšit na Vaši osobní návštěvu v mém domě ve Drumnadrochitu v Hightlandu.

Je to větší žlutý dům na okraji vesnice nejblíže k jezeru. Určitě ho poznáte.

Se srdečným pozdravem

Sedalius Metlička

Vyvedlo ho to z míry a tak sebou jen nezúčastněně prásknul do opěradla židle.

Jakmile vstřebal prvotní zmatek, postavil se do krbu a sotva slyšitelně jmenoval místo, kam ho následně odletaxovaly zelené plameny.

Ředitel se nejspíš chystal popřát Severusovi krásné Vánoce, ten ho ale nenechal promluvit.

„Budu muset na pár dní odcestovat, pane řediteli.“

Brumbál si ho na malý okamžik prohlédl, ale pak mu bez unáhlených závěrů dal prostor pro vysvětlení jeho nenadálé cesty.

„Kontaktoval jsem Metličku, který přislíbil poskytnutí jitých informacích, nejspíše přímo o lektvaru, který by slečnu Láskorádovou navrátil zpět do…,“ zarazil se, „do původního stavu.“

Vynechal zbytečné informace a šel prostě k jádru věci.

„Jsem potěšen, že se snažíš tento nemilý problém tak efektivně řešit. Kdy odjíždíte?“

Severus se zarazil.

„Přemístím se zítra ráno,“ odpověděl mírně podezřívavě.

„Profesor Metlička má jistě své důvody, proč tě zve, a já myslím, že by bylo vhodné, abys sebou slečnu Láskorádovou vzal.“

Černě oděný muž se snažil ovládnout své emoce sevřením pěstí.

„Já-,“ nedořekl.

„Severusi, Sedalius na ní může chtít něco otestovat. Pro jeho zcela specifický okruh zájmu bude slečna Láskorádová jistě zajímavým objektem.“

„Bude mě zdržovat.“

Brumbál pohlédl na svého podřízeného skrz půlměsíčkové brýle a jistě se usmál.

Severus ho začínal podezírat v praktikování nějaké jemu neznámé magie, protože vždycky se jeho vůli podvolil.

Poslušně, takový výraz se mu hnusil už jen při představě, co to znamená, se krbem přesunul zpět k sobě a jal se seznámit se zítřejším plánem i své nedobrovolné břímě ve formě poněkud přestárlé studentky.

Zaťukal, i když alespoň svým výrazem zavřeným dveřím demonstroval, co si o takovém jednání ve svém vlastním příbytku myslí.

Jenže nikdo z druhé strany neodpověděl.

Mírně sebou ošil a zaklepal tak silně, že se z vrchu dveří svezla trocha prachu.

Ticho.

Chtěl naštvaně odejít, jenže pak se v něm hnulo svědomí a on nabyl pocitu, že se mohlo něco stát. Třeba mohla…

Bez rozmýšlení otevřel dveře, které se zavrzáním odhalily pohled do místnosti.

Ležela na posteli a spala. Spala, ale její tělo orosené množstvím potu sebou zmítalo ze strany na stranu.

Zmateně couvl a narazil zády na svícen, který přesunula ke stěně blízko dveřím. Ten se s řinčením pustil k zemi a způsobil značný rámus.

S tichým výkřikem se posadila.

Zírali jeden na druhého, jako by se viděli poprvé.

Nejprve se chtěl zeptat, co to mělo znamenat, ale následně od toho upustil, neboť netoužil o podrobném výkladu rozpolcené duše své studentky a jen jí suše seznámil se svým zítřejším plánem o cestě do severního Skotska.

Rozechvěle přikývla a pak už jen sledovala zavírající dveře.

Stála uprostřed plamenů a rukama se snažila bránit oči. Před ní se po zemi plazilo několik dalších lidí, kteří nelidsky křičeli a snažili se uhasit svou odlupující kůži. Výjev samotného pekla, které znala z mudlovských knížek. Kolikrát viděla obraz značně připomínající tento?

Najednou se po jejím boku objevil nějaký muž, neviděla mu do obličeje. Měl černý plášť a kápi. Chytil Luninu ruku, aniž by čekal na její reakci a provedl ji na druhou stranu plamenů. Všimla si drobných jiskřiček, které se kolem nich tvořily, když procházeli skrz. Na konci si však uvědomila, že to byly kapky vody. Muž v kápi se k ní pomalu otočil. Cítila, jak se po jejích zádech rozbíhají studené mrazíky, i když právě prošla ohněm.

„Udělej pro mě něco.“

„A co?“ řekla nejistě a spíš než jako otázka to bylo smutné konstatování.

„Zamiluj se!“

Opět se prudce posadila a donutila svou mysl k probuzení. Ta však kapitulovala a ona se dala do tichého pláče, aniž by věděla proč.

Snažila se zbytek odpoledne využít ke zvelebování své malé komůrky.

Trocha skromné výzdoby dodala stěnám vánoční nádech.

Vánoce.

Prsty pohladila prastarou zlatou lupu, posázenou čtyřmi rudými kameny. Byla velká jako její pěst, ale neměla žádnou rukojeť. Dostala ji od matky.

„S tou uvidíš daleko víc, než jen drobné písmo v knihách a zápiscích.“

Slova matky, která Luně vzácnou věc předávala asi týden před svou smrtí, se rozezvučila v mysli, jako by se vrátila zpět do toho dne.

Jenže duch Vánoc byl pro ni momentálně důležitější než nějaká věc.

Večer, kdy převzala své dárky od otce, se vydala do setmělé pracovny a následně vstoupila do kabinetu, kde se stále nacházel jeho majitel a něco si klidně četl v křesle u ohně.

Zvedl k ní oči.

Přešla beze slova až k němu a podávala mu cosi zabaleného v bílém papíře.

Překvapeně pootevřel ústa.

„Vezmete si to nebo mě tu necháte stát na věčné časy?“

Zmateně převzal malý balíček a neplánovaně se dotkl jejích prstů. Trochu vystrašeně ucukl i s balíčkem k sobě a umně odstranil papír, který halil Lunino vánoční překvapení.

Obracel v rukou malý předmět a nikterak se nebránil překvapenému tónu ve svém hlasu.

„Slečno Láskorádová, máte vůbec ponětí, co to je?“

Neurčitě zakývala.

Podával jí lupu zpět.

„Tohle nemohu přijmout, tím spíš, když její majitel nemá ani ponětí o tom, co vlastní.“

Ruku k němu nenatáhla a naopak ještě o krok ustoupila.

Vstal, aby jí dárek vrátil. On sám pro ni přeci nic neměl a popravdě ho ani nenapadlo, že by mu snad ona něco měla dávat.

Zarazil se a opět znalecky prohlédl předmět, který mu ležel v ruce.

„Je to velice prastarý předmět. Ty kameny představují všechny čtyři elementy. Země, voda, oheň a vítr nebo vzduch, jak chcete. Dle legendy byla tato lupa vlastnictvím samotného Merlina v dobách, kdy se stal největším ze všech čarodějů. Zaklel její schopnost, aby bylo možné s ní hledat ukryté předměty. Které, to se nikde nepíše.“

Znovu otočil lupu a přimhouřil oči.

„Musí to být ona. Vezměte si ji zpět.“

„Měl by člověk vlastnit předmět, jehož hodnotu nedokáže ocenit? Myslím, že Vy byste ji měl mít spíše, než-li já.“

Se zájmem se díval Luně do očí a pak stáhl ruku se vzácným předmětem zpět.

„Nemám, co bych Vám dal. Vyberte si proto sama, co by Vám udělalo radost,“ a opsal rukou místnost, aby jí naznačil, že zde v místnosti může mít to, po čem jen její duše zatouží. Pokud se zde ovšem taková věc nacházela.

Usmála se.

„Nemusíte mi nic dávat.“

Ale přesto po chvilce zamířila směrem k němu.

Neschopen pohybu sledoval, jak se prsty opatrně dotýká jeho rukávu a přitahuje si ho blíž k sobě.

Cítil mravenčení v konečcích vlastních prstů, ale nebránil se.

Zkušeně odepnula manžetový knoflíček a schovala ho do své drobné dlaně.

Ještě okamžik po tom, co bez dalších slov odešla k sobě, stál na místě a díval se nepřítomně před sebe.