12. kapitola – Nový začátek

Poslední kapitola je tu, už Vás čeká jen epilog. Já jsem docela ráda, že povídka končí, protože si myslím, že se mi příliš nepovedla. Nebo alespoň ne tak, jak by se mi povést mohla, kdybych si třeba dala víc práce.

Definitivně se s povídkou rozloučím u epilogu, nyní si užijte konec příběhu.

Balil několik knih a věcí, co pro něj něco znamenaly, do velkého kufru.

Nevěděl, zda si ty věci má brát, neboť po tom, co si vymaže paměť, nechtěl, aby mu jeho minulost cokoliv připomínalo.

Věděl, že zapomnění mu přinese úlevu, stejně jako se to před pár minutami stalo jí.

Poprvé se mu zmínila asi před týdnem o skutečnosti, že všechno, co zde vytvoří během doby v mezidobí, právě teď zmizí. Včetně jejich lásky…

„Počkat…“

Konečně sis všiml?

Zarazil se a podíval se na hodiny.

Stále stejně ho to tam uvnitř bolelo ze ztráty Hermiony.

Tušil to, ale že by to skutečně bylo tím, že si to nikdy dřív nechtěl připustit.

Teď byl zmaten.

Stál nad svým kufrem a s mírným mračením hleděl na těch pár věcí.

Pořád k ní cítí to, co cítil včera a předevčírem. A před tím.

Jeho láska tedy musela vzniknout dříve jak před třemi měsíci?

Zmatek se prohluboval.

„O důvod víc odsud vypadnout.“

Trvalo několik minut, než jí to došlo.

Cítila ve tváři chladný vánek a bolelo ji na prsou.

Přidal se pramen vlasů, který Hermionu začal lechtat na nose a definitivně se polekala, když ucítila, že jí tluče srdce.

Podívala se s neskrývaným šokem na vlastní ruce a zkusmo se dotkla zdi.

Neprošla.

Opřela se o zeď a sledovala zvedající se hrudník.

„Jsem živá,“ zašeptala nevěřícně.

Osahala si obličej, teď již mokrý od slz, a urychleně se zvedla ze země, na kterou se sesunula.

Rozhlédla se chodbou a dala se do běhu.

Utíkala, vlasy za ní vlály a jí se v hlavě honilo tisíce věcí.

Nechtěla domýšlet, jak je to možné, někde uvnitř věděla… ale nyní bylo její nitro tak moc zmateno.

Chtěla vědět, jak to dopadlo.

Teď byl čas mu říct, že pro ni není jen tak někým, koho v životě poznala.

Chtěla mu říct, že on je ten, kterého chce už navěky znát a pamatovat si každou společnou chvíli přesně tak, jak mu to slíbila včera v noci.

I on jí to slíbil.

Schody do sklepení brala po dvou.

Rozrazila dveře.

Severus stál u krbu i s kufrem a připravoval se na odletaxování.

„Hermiono,“ zasýpal, jako by byla poslední člověk, kterého ve dveřích čekal. A s rukou na srdce musel přiznat, že ona byla poslední člověk, kterého by tu teď čekal.

Vrhla se k němu a donutila ho tak upustit kufr.

Zavalila je vlna plná tepla, chvění, lásky, naděje, odevzdání, snů, příslibů a hlavně slibů.

Stáli tam dlouho.

Ve vzájemném objetí, kterým se ujišťovali, že oba existují a jsou připraveni dál žít.

Mačkala jeho rukávy.

Nevěřil, že to mohlo dobře dopadnout. Jemu se přeci nedějí dobré konce.

Tiše plakala a nechávala svůj mozek dešifrovat všechny uplynulé skutečnosti.

Díky Rone.

Pomyslela si s letmým úsměvem a poprvé ve svém životě vyhledala mužské rty.

Konečně ve svém životě vyhledala jeho rty, aby ho skutečně cítila.

Jeho horký zrychlený dech i dotyky na jejím těle.

Konečně mu skutečně zmáčela část jeho oděvu svými slzami.

Harry se okamžitě rozplakal, zatímco objal svou kamarádku.

Hermiona přemýšlela, kolik lidí už dnes viděla plakat.

Učitelský sbor, její rodiče, Harryho a její kamarádky z pokoje. I Molly Weasleyovou, ale ta plakala ze ztráty nad svým synem, i když několikrát řekla, že jeho rozhodnutí nejspíš chápe. Byla jeho matka.

„Musíš mi všechno říct.“

Harry a ostatní byli opatrně seznámeni s celým příběhem již od Brumbála. Nebylo možné ji jen tak předvést ve Velké síni, když všichni věděli, že před třemi měsíci zemřela.

A najednou tu byla. Živá a zdravá.

A zamilovaná.

Věděla, co Ron udělal, a že jí bude navěky chybět.

Díky němu teď měla spousty příležitostí a povinností.

Ale hlavně si chtěla užít to, co jí teď bylo nejvzácnější. To, co se jako obyčejně mračilo na všechny v jeho okolí a nahánělo hrůzu i duchům.

Jí ne.

Jí už nikdy ne.

„Ronald Bilius Weasley byl jeden z nejčestnějších lidí, které jsem za svůj život potkal. Právě proto, že byl člověkem, dělal chyby, které nakonec neváhal napravit i za cenu toho největšího obětování. Nikdy bych slovy nedokázal správně Rona vystihnout, a proto přečtu jeho vlastní slova, která zde zanechal.“

Všichni měli skloněné hlavy, aby prokázali zemřelému úctu, kterou si zasloužil.

Brumbál mluvil smutně a přeci s dávkou uznání.

„Byli jste moji nejlepší přátelé, kvůli kterým by žádný neváhal skočit do ohně a být za to rád. Harry, tys mi za ty roky dal tolik naděje, že je načase ti za to konečně poděkovat. Vždycky jsi mě bral takového, jaký jsem skutečně byl. Byl jsi přítel, před kterým jsem si nemusel hrát na něco, co nejsem. Budeš mi chybět, kámo. Hermiono, když jsem tě poznal, přišla jsi mi otravná, namyšlená a nezábavná. Postupem času jsem zjistil, jak jsem se mýlil. Jsi chytrá, vždycky sis uměla poradit a svou neodbytností dokážeš velké věci. Proto tu teď máš být ty a ne já, který jsem svou nerozvážností způsobil, že tvůj život vyhasl tak brzy. Věř, že bych stejně nikdy nedokázal žít plnohodnotný život a nebyl bych pro tento svět ani z poloviny tak užitečný. Miloval jsem tě, Hermiono, a to si s sebou odnáším do věčnosti. S Vámi jsem, drazí přátelé, nežil nadarmo a můj život nebyl krátký. Myslete na mě v dobrém, protože přesně to si v tuhle chvíli přeji a s jiným přáním ani neodcházím. Maminko, musel jsem. Neplač a netrap se pro mě. Budu pozdravovat taťku. Miluji tě. Ron.“

Brumbál dočetl a sroloval ruli, kterou položil na kámen s jménem toho, jehož poslední myšlenky teď doznívaly mezi černě oděnými sedících na židlích.

Postupně se všichni zvedali a kráčeli k hrobu, aby tichou přítomností vyjádřili svou soustrast.

Severus se zvedl a také kráčel k poslednímu odpočinku svého studenta.

Pane Weasley, děkuji.

Ještě poznámka ke konci. Vlastně jste to Vy, čtenáři, kvůli kterým to skončilo takto. Původní konec jsem měla v hlavě tak, že by se Hermiona mezi živé nevrátila. Stala by se duchem, který si nic nepamatuje a Severus by skončil jako učitel v Bradavicích a vymazal by si paměť. O rok později by se do Bradavic vracel jako konzultant (či něco jiného) pouze na rozhovor k řediteli. Na chodbě by potkal ducha Hermionu a zasněně by se za ní otočil, aniž by tušil... to samé by udělala i Hermiona. Chtěla jsem tím ukázat, že láska někdy překoná všechno a že každá věc v sobě může mít něco pozitivního... nějaký příslib. :-)