7. kapitola – V komoře je ženská!

Pan Láskorád nervózně přecházel po místnosti a evidentně mu ani Brumbálovo klidné domlouvání, že vše bude v pořádku, příliš nepomohlo.

Jakmile uslyšel prskání plamenů, nahrnul se ke své dceři a dojemně ji objal.

Luna vzpomínala na takové objetí v dobách, kdy se vrátila z války. Živá a zdravá.

Nikdo by nehádal, že potenciální nebezpečí bude hrozit právě tam, kde se vždycky tolik dušovalo, že žádné nebezpečí nehrozí.

„Neboj se, holčičko, tohle spravíme. Ředitel mě ubezpečil, že tady Snape najde vhodný postup pro to, abys byla jako dřív.“

Jenže právě Snape místo souhlasného přikývnutí a milého úsměvu, který byste asi očekávali od kohokoliv jen ne od něj, se jal slova a rozhodně nešetřil ironií a naštvaným tónem, který doslova obalil každé jeho slovo.

„Jistě, místo chůvy jsem si již vyzkoušel tak proč ne. Co si sakra myslíte, že s tím budu dělat? Co ode mě očekáváte? Že teď chytnu Vaší neschopnou dceru kolem ramen a celý svůj další zájem přesunu jen na její problém?“

„Severusi,“ procedil skrz zuby Brumbál, který toho očividně také začínal mít plnou bradku, „jistě si velice rád vzpomeneš, jak ti slečna Láskorádová ve válce pomohla a zachránila společně s přáteli krk mně i tobě. Tak to prosím vezmi konečně na vědomí a začni se podle toho chovat.“

On mu ještě bude kázat jak malému harantovi, který si právě uždibl kousek z ještě horkého koláče. Aby si zachoval svou tvář, jen nesouhlasně zaprskal, ale raději se již k dalšímu hovoru nevyjadřoval.

Z celého téměř hodinového jednání vyrozuměl, že přeci jen hodí veškerou starost na něj. Slečna Láskorádová bude zatím přemístěna do místnosti vedle jeho soukromých komnat, se kterými je spojena, a kterou dle Brumbála Severus stejně nevyužívá. Pokud se nepočítá řada kotlíků, které byly nějakým způsobem poničeny a jemu bylo líto je jen tak vyhodit. Přitom by stačila trocha času a pár opravných kouzel… Dále bude až do konce roku ponechána zcela na milost zase jen jemu, protože ředitel musí vyřídit neodkladné záležitosti týkající se školy a rozesílání nejrůznějších dokumentů. Žel bohu, žádný jiný učitel nepřipadal v úvahu. Většina jich odjela hned po studentech za rodinami.

Nakonec měl sílu jen na odevzdané vydechnutí.

Tohle budou dlouhé svátky.

Kdyby tak věděl…

Ředitelnu opustil sám, aby stihl z menší místnosti za jeho provizorní pracovnou a skladem v jednom vynosit své soukromé věci a umožnit tak Luně nastěhování.

Malá místnost bez oken byla vybavena jedním velkým svícnem ve vzdálenějším rohu, jednou malou postelí, stolkem a po celé přední stěně byly vyloženy obrovské police plné nejrůznějšího haraburdí, co se jinam nevešlo, anebo jste ho prostě nechtěli mít na očích. V rohu místnosti, ke které se otevíraly dveře, se nacházela veliká zaprášená pavučina a všude po stěnách šlo rozeznat praskliny a padající omítku.

Nebyla to místnost, kam byste si přivedli návštěvu. Mávnutím hůlky poslal police i s jejich obsahem pryč. Stejně by nikdy nenašel čas na to si v klidu sednout a podívat se, které věci mají cenu opravit, a které ne. Když se jednou pokusil udělat pořádek ve své soukromé knihovně, šel spát ve tři ráno a nevyhodil jedinou knihu. Naopak. Dal se do čtení a sepsal si poznámky, které knihy by bylo potřeba doplnit, aby jeho sbírka byla kompletní nebo alespoň navazovala.

Dalo se říct, že se s Lunou nemusí vůbec vidět. Místnost navazovala pouze na pracovnu, která pro změnu sousedila s malou chodbou, jež vedla do kabinetu. Na druhé straně dveří do pracovny byly další, které vedly do ložnice, knihovny a něčeho, co se dalo velice vzdáleně přirovnat ke kuchyňce. Toaleta a koupelna byla přesně naproti dveřím od kabinetu a kolmo na dveře do pracovny a zároveň i z druhé strany ložnice.

Malé bludiště.

Nejvíc času beztak trávil v kabinetu a podle jeho názoru ve třídách, kde učil.

Z myšlenek ho probralo jeho vlastní pálení na plicích a následné zakašlání od zvířeného prachu. Rozhodně tu nehodlal malovat, jak mu již ta drzá přerostlá studentka navrhovala při trestu. Ať se postará, jak sama umí.

Každopádně mnoho životního prostoru zde nebylo. Postel byla po své delší straně uložená u stěny a kolem její druhé strany se dalo jen tak-tak projít. Díky odstranění polic vzniklo větší místo vpředu místnosti, kde Severus vyčaroval menší skříň na nejnutnější věci. Do svého pokoje nahoře v koleji se nebude moci procházet moc často. Vlastně vůbec.

Podíval se na staré nástěnné hodiny v pracovně, které sehnal kdysi dávno na jedné ze svých cest po Evropě. Už si ani nepamatoval, z jaké země je měl.

Tok dalších myšlenek, díky kterým si vybavoval zapadlé uličky některé ze zemí ve střední Evropě, ho opět probral cizí zvuk.

„Severusi, jsi tady?“

Hovor tří osob, které Severus rozeznával u sebe v kabinetě, se k němu dostával tlumeně, skrz kamennou stěnu.

Vešel do osvětlené místnosti s krbem rázně a s výrazem, který by se dal pochopit jako – Dneska mě nic nenaštve – nevšímaje si ani jednoho z nevítaných hostů.

Byly mu rozdány poslední instrukce a pak se oba muži zanechávaje za sebou Lunu vrátili zpět do plamenů, kde následně beze slova zmizeli.

Ta se trochu ostýchavě podívala na svého profesora. Ten jí následně se znechuceným pohledem pokynul, aby ho následovala.

Když poprvé viděla prostor, kde bude bydlet, málem se rozbrečela. Jenže její traumatizovaná mysl si stačila včas uvědomit, že je čarodějka a změny na celkovém vzhledu provede rychle a bez námahy hned, jak se jí ze zad vypaří propalující pohled sklepního Mistra.

Ten, jako by četl její myšlenky, rázem se zašustěním pláště zmizel.

Jenže nedošel ani ke svému stolu, když si uvědomil, že jaksi zapomněl svou novou nájemnici upozornit na některá svá pravidla a zákazy, které od ní bude vyžadovat.

Musí působit zlým dojmem a trochu ji vyděsit, aby mu nelezla do jeho věcí.

Rychle přešel pracovnu a s potěšením shledal, že už se stihla zavřít.

Nikdy nebyl zvyklý, že u něj někdo je a ve chvíli, kdy se mu hlavou honily věty o tom, jak Luně krásně zakáže veškerý pohyb po bytě, rozrazil dveře bez sebemenšího zaklepání.

První ho přes nos praštila naprosto šílená barva stěn připomínající letní rozpálené slunce a hned potom samotná obyvatelka těchto prostor.

Stála před ním vedle postele jen ve spodním prádle a ruce měla zrovna za zády na zapínání podprsenky. Naštěstí pohyb nedokončila a jen zůstala stát stále ve stejné poloze nevinně se dívajíce na zcela ztuhlého profesora, který se zmohl akorát na otevření pusy dokořán a zvuku, který připomínal nasátí vzduchu do čutory.

Než stihla jeho šokovaná mysl dorotovat do pozice, kdy si uvědomila, co právě dělá, uplynulo několik dlouhých vteřin v absolutním tichu.

Aniž by si to uvědomoval, samozřejmě, sjel Lunu pohledem a nezapomněl se na určitých místech byť jen na zlomek sekundy zastavit.

S oroseným čelem a absolutním šokem v očích, který signalizovaly hlavně zornice, jež právě připomínaly špendlíkové hlavičky, vycouval ze dveří.

Bez omluvy.

Jen co mu zpřed očí zmizely žluté kruhy od jasné barvy v Lunině pokoji, si uvědomil, co vlastně viděl.

Chce jí kázat o pravidlech a sám vleze do již soukromé místnosti bez zaklepání.

Nádhera, právě jí vložil do rukou další trumf, který může použít kdykoliv to bude chtít.

Rozhodl se na celou záležitost urychleně zapomenout a k tomu mělo posloužit sepsání krátkého dopisu pro Křiklana a ještě další dva lektvarové mistry, které znal, aby se na ně obrátil s prosbou o pomoc v Lunině případu. Rozhodně nehodlal sdělovat nic do detailů.

Nakonec se zadíval na zažloutlý pergamen a kouzlem donutil písmenka, aby se vznesla, aniž by se z papíru ztratila a obtiskla se na druhý prázdný pergamen. To zopakoval ještě jednou.

Všechny tři naprosto identické dopisy opatřil vlastním podpisem a naposledy přelétl svým zrakem, než je zaruloval.

Přeji hezký večer,

ať už Vás můj dopis zastihne kdekoliv. Prosím o zaslání veškerých informací, které vlastníte o použití zkažených vnitřností do některého z lektvarů a následnému užití. Konkrétně se jedná o jezevčí slezinu v Postaršovacím lektvaru. Jde mi hlavně o změny v jeho účinku.

Z dostupné literatury jsem nebyl schopen vydedukovat nic, co by dávalo alespoň poloviční jistotu, že v případě napití je proces nevratný.

Odpovědi očekávám kdykoliv.

Severus Snape

Nějaké kudrlinky a slušné fráze vynechal. Všichni tři muži, kterým byly dopisy určeny, ho znali a nebylo tudíž nutné za každým slovem psát slova jako prosím, děkuji, které tak často viděl v Brumbálově korespondenci.

Rozhodl se zajít do sovince osobně a nepověřovat skřítka, aby tam dopisy odnesl.

Procházka stmívajícími se chodbami, jak doufal, by mu mohla udělat dobře a vyhnat z nitra to divné šimrání kdykoliv si vzpomněl na to téměř nahé ženské tělo u něj v komoře.

Byla teď jen o deset let mladší jak on.

Potřeboval se uklidnit, takže si naložil dlouhou procházku po pozemcích a následně až do sovince.

Vizuálně si vybral tři sovy, kterým přivázal malé ruličky k noze a každé zašeptal jméno adresáta a jeho přibližnou polohu.

Sovy byly úžasná stvoření.

Dovedly Vás najít kdekoliv i kdybyste byli na konci světa.

První odletěl ven tmavě hnědý opeřenec nesoucí vzkaz pro Křiklana, který se momentálně nacházel někde na jihu Anglie, kde se věnoval pěstováním Mandragor.

Druhá, šedá sova nesla vzkaz pro Mária Durfika mladšího, který občas psal články o svém výzkumu i do Lektvaristiky a Severus měl možnost ho poznat na plese pořádaného ku příležitosti Vítězství nad Voldemortem.

Snad od něj obdrží nějakou odpověď.

A posledního z čarodějů znal ze svých školních let. Studoval o ročník výše a následně absolvoval řadu univerzit, o kterých kdysi snil i Severus. Bohužel nastalé skutečnosti mu nedovolili pokračovat v dalším studiu.

Sedalius Metlička nyní pracoval na slavném výzkumu znovuobjevení Kamene Mudrců. Tento výzkum se ovšem shledával s velkým odporem čarodějnické veřejnosti, neboť každý měl v živé paměti válku a jejího původce.

Ale těch několik zasvěcených projekt schvalovalo, protože jen maličký kamínek by pomohl vytvořit neobyčejné věci, které jsou snem každého lektvarového alchymisty.

Zamyšleně sledoval i poslední sněhobílou sovu, která v sobě nesla naději. Severus někde hluboko v sobě tušil, že právě tato sova přinese zprávu, která mu pomůže získat nějaké odpovědi.

Zpět do sklepení nepospíchal. Nad krajinou se již usadila černá tma. Za nedlouho bude Štědrý den.

Když konečně dorazil k sobě, nečekal, že bude stát tváří v tvář nejspíš obsáhlému rozhovoru.

Luna seděla na pohovce před krbem.

Měla na sobě barevné punčocháče, sukni ke kolenům a světle modrou halenku, která jí perfektně ladila k očím a vlasům, jež jí volně visely přes rameno, a jejich kus se dokonce povaloval po zemi.

Světlo ohně ozařovalo její tvář. Opravdu byla krásná.

Zavřel oči, hluboce se nadechl a vešel dovnitř potichu za sebou zavíraje dveře.

Ruce měla složené na hrudi a byla pohodlně opřená o krajnici tmavě zelené pohovky.

Teď nebo nikdy.

„Slečno, ehm, Láskorádová, rád bych Vás upozornil na pravidla, která budete chtě nechtě respektovat. Nepřeji si, abyste se mi hrabala ve věcech, chodila do dveří naproti pracovně a pokud byste snad měla zájem o některou literaturu, nejprve se mě laskavě zeptejte. Koupelna je Vám k dispozici pokud tam ovšem nebudu já a berte na vědomí, že mám absolutní přednost ve Všem, co se týká mých vlastních věcí.“

Nadechoval se k dalšímu bloku zákazů týkající se zejména lektvarů, mezi kterými byla i řada nebezpečných jedů a dnes již nesehnatelných ingrediencí, ale přerušila ho rázným gestem pravé ruky.

Už-už chtěl té drzé ženské na jeho gauči vynadat, ale začala mluvit.

„Především, pane profesore, bych chtěla poukázat na nádherný paradox, že tu na mě chrlíte zákazy a příkazy zatímco Vy nejste schopen před vstupem do mého pokoje zaklepat a následně se ani omluvit, když mě zcela nevhodně zříte ve spodním prádle.“

„Nechtěl jsem Vám způsobit žádné trauma, nenapadlo mě, že se zatraceně minutu poté, co se nastěhujete, začnete svlékat!“

„Nemějte obavy, nejsem stydlivý typ. Ještě jsem se se svým tělem nesžila,“ postavila se, aby se naoko prohlédla a oběma rukama si uhladila sukni na tvarovaných bocích, „takže z toho nehodlám udělat aféru.“

Severusovi se opět orosilo čelo.

Oheň dával celé situaci dle něj až přílišnou intimitu a když se ladně pohladila po svém těle, měl co dělat, aby nezaskuhral. Zvuk spolkl spolu se slinou a raději se podíval jinam.

Luně se na tváři usadil provokativní úsměv.

Vypadalo to, že pomsta se jí povedla dokonale.