Mezikapitola jedenáct a tři čtvrtě – Ronův příběh

Chtěli jste kapitolu, ale nařadě je mezikapitola :-D poslední. Je třeba ještě doplnit Ronův příběh, který je posledním ve skládačce pohledů na věc. Ať se líbí.

Věnováno památce Rona :-))

Jako každé ráno, kdy musel vstát před obědem, mu přinášelo neskutečná muka.

Chvilku trvalo, než si rozespalé oči přivykly na nečekané množství světla, které i přes tmavší modrou látku pronikalo dovnitř.

Převalil se na druhý bok a neubránil se rozespalému zabrblání.

Harry už byl vzhůru a šklebil se na něj.

Než vstali, vždycky se pošťuchovali.

Ale on to nikdy nevydržel dlouho, těšil se na snídani.

Za tohle Hermionu skutečně miloval.

A nemiloval Hermionu i trochu jinak?

Vždycky si říkal, že až tahle zatracená válka skončí, ujasní si city k ní a třeba by pak spolu mohli…

…Se muckat.

Matka ji měla ráda.

Kolikrát u nich trávila část prázdnin?

I taťka ji má rád.

Ginny je její nejlepší kámoškou.

Hermiona chápala i jeho nadšení pro famfrpál.

Vždycky se mu ráno honilo hlavou tolik myšlenek.

Kupodivu si je všechny pamatoval.

Ráno jako každé jiné.

Pamatoval si na společnou snídani, i na Fénixe, který přinesl Harrymu psaní.

Hermioně to v ranním slunci opravdu slušelo.

Světlo jí procházelo skrz kudrnaté vlasy a to způsobovalo iluzi, že má kolem hlavy svatozář.

Zachytil její pohled a ustrašeně uhnul očima jinam.

Dožvýkal kousky druhého obloženého chleba.

Dneska měl obzvláště velkou chuť k jídlu a kazila mu ji právě Hermionin vyčítavý pohled.

Než jeho přátelé složili stany, protáhl se a rozhlédl se po okolí.

Cestu lesem bral jako přípravu na náročné zápasy famfrpálu, musel přeci zůstat ve formě.

Ale Harryho slova k němu pronikala jako břitva do změklého sýra.

Dneska už se nebudou jen schovávat, dneska už budou muset skutečně naplnit své osudy a bojovat za to, čemu věří oni a stovky dalších kouzelníků.

Bojují přeci za lepší budoucnost, za to, co měli rádi a co bylo jim za ta léta dopřáváno.

Tak nějak to Harry opakoval, když se jim snažil jemně naznačit, že dnešek je ten, který se nejspíš zapíše do historie.

Dlouho šel tiše.

Myšlenky stále kolovaly pod zrzavou čupřinou.

Hermiona si občas něco s Harrym řekla, ale on jim nevěnoval pozornost.

Bylo mu nějak divně.

Nebylo to snídaní ani nedostatkem spánku.

Byl to divný pocit.

Možná strach?

Do teď to bylo vlastně lehké.

I přes několik risků, které museli podniknout za svou uprchlickou kariéru, to stále bylo poměrně lehké.

Kdo ví, co je čeká za hodinu.

To byla první myšlenka, která zaznamenala obavy a zároveň poslední, která byla ještě stále víceméně neopodstatněná.

Vždyť vše mohlo proběhnout rychle, snadno.

Musel připustit, že byl velice naivní.

Skrz stromy někoho zahlédl.

Rozeznal mýtinu.

Mamka.

Ginny a…

…Taťka.

Pamatoval si, že všechny tři vyjmenoval nahlas a u vyslovení posledního se zadrhl.

Začal křičet.

Rozběhl se těch pár zbývajících metrů a padl na kolena vedle těla svého otce.

Nepoznával ten niterný řev, který se mu rval ven z hrdla.

Nedokázal to zastavit.

Hořelo mu na prsou a on nepřestával znovu a znovu křičet.

Matka nepřítomně plakala.

Ginny byla bledá.

Jen tak málo detailů.

Jeho uvažování dokonale zatemněla jedna jediná věc.

Taťka byl mrtvý.

To, co cítil, nechtěl znovu připomínat.

I když to cítil stále, jenže nyní byl tento hořký lektvar v kalichu jeho osudu promíchán ještě spoustou jiných pocitů.

Vina, lítost, smutek, sebepohrdání.

Ani nedokázal rozeznat všechny ingredience.

Nikdy nebyl talentem na lektvary.

Dokázal posoudit pouze jeho důsledky.

Pak se najednou zvedl a nohy ho bez přemýšlení nesly lesem.

Slyšel křičet Harryho a následně i Hermionu.

Viděl Snapea, kterého si před tím nevšiml a teď ho dokázal zaznamenat na poslední chvíli, aby mu stihl uhnout.

I on ho chtěl zastavit.

Slyšel jeho hluboký hlas v zádech.

Všichni tři za ním utíkali a křičeli, ať se zastaví.

Naschvál je neposlechl.

Chtěl taťku pomstít.

Byla už skoro tma a on vůbec nedával pozor na to, kam šlape.

Kořen nebo rostlina mu zahákla nohu a on s mírným výkřikem padl k zemi.

Cítil, že o něj někdo zakopl.

Nejdřív nevěděl, kdo to je.

Něco uvnitř něj ho okamžitě pobízelo se odkulit za strom.

A on to bez váhání udělal.

Až potom zaslechl, že jeho bezhlavost právě zabila jeho nejlepší kamarádku.

Neviděl to.

Vykulené oči a zrychlený dech v nastávající panice, která mu stahovala hrdlo.

To vnímal.

Podíval se za kmen.

Okamžitě ho polila vlna absolutního zoufalství.

Zabil ji.

Upadla kvůli němu.

To on ji zabil.

O několik metrů dál slyšel tiše vzlykat Harryho, jehož držel Snape, který strhl jeho přítele za sebe a ještě stihl kolem nich vytvářet řadu ochranných štítů.

A pak... Tma. Tma. Tma.