6. kapitola – Starší, Vánoce a problémy

Těžko se tomu věří, (možná proto jsem na to zapomněla) ale před měsícem jsem oslavila rok svého psaní do ff. Moje první dílko byl předělaný nápad - Jak naštvat profesora Snapea a tehdy mě prvně chytla chuť na psaní parodií. Je to sice déle, co jsem sama ff četla, ale dne 25.7.2009 jsem poprvé hodila svou láhev do moře internetu a české ff. Tuto kapitolu věnuji všem, co semnou zůstali celou tu dobu, zejména mé betě wixie, která mě zná prakticky od začátku :-)

P.S.: Takto kapitola je extrémně dlouhá :-D

Díky tomu, že většina jejich spolužáků odjela před pár hodinami domů, nebyl nikdo, kdo by přispěchal do posledního pokoje na konci uzoučké chodbičky v prvním patře Havraspárské koleje.

Profesoři, co zůstali přes vánoční prázdniny na hradě, také nemohli slyšet zoufalý křik.

Ozvěnu Lunina hlasu prázdné stěny nesly jen pár metrů a pak ho propustily do prostoru, který poslední znějící slabiku pohltil v nicotě.

Zmateně zacouvala a narazila na malou dřevěnou skříňku, na které měla úhledně vyskládané kosmetické lahvičky a oblíbený parfém.

Právě ten, s vůní fialek a lesních jahod, se zařinčením spadl na zem.

Nevnímala to. Rozbitý flakonek byla jen malá starost oproti tomu, co viděla v odraze zrcadla.

Znovu zvedla ruce před obličej a postupně zrakem zkoumala celé své tělo. Neubránila se ani krátkému průzkumu ňader, ale jakmile se jich dotkla, rychle ucukla. Jako by chtěla sama sobě dokázat, že se nic nestalo, stáhla ruce za záda.

Zmateně se rozhlédla po místnosti.

Rychle sáhla po tmavě modrém županu a velké osušce. Župan jí byl malý, protože ho neměla při přeměně na sobě, ale i tak posloužil svému účelu, když si ho spěšně přehodila přes ramena a osušku přes hlavu.

Vyběhla z obrazu, který vedl do její koleje, a zmateně se rozhlédla. Všechny oči z obrazů teď směřovaly k ní.

V mysli teď řešila prostou otázku. Byla natolik zmatena, že než si stihla uvědomit, kam ji nohy nesou, rázně klepala na dřevěné dveře sklepního kabinetu.

Nepřestávala ani tehdy, kdy zpoza dveří uslyšela vzteklé vrčení.

Bývala by bouchala i na samotného Severuse, kdyby ten po otevření dveří téměř neupadl, protože jí sklouzl ručník, jak se snažila zoufale dostat na druhou stranu dveří.

Chvíli na sebe koukali.

Severus se snažil přijít na to, proč se sakra jeho pomatená studentka znovu napila Zestaršovacího lektvaru, nechala na sobě jen košili, která jí na určitých partiích byla těsná, a vypadala, jak kdyby nejméně právě unikla ze spárů Smrtijedů.

Ona se snažila dát dohromady alespoň částečně rozumnou řeč.

„Podívejte se..d-dejte, co se to-to jste udělal Vy?“ mlela páté přes deváté a bylo jí to jedno. Byla v šoku, že účinek lektvaru nevyprchal a ona má stále něco let přes třicet.

Nejprve jí chtěl vynadat, zpražit ji za tu drzost, že ho budí o jeho volnu, které si po právu zasluhuje, ale pak mu to došlo.

Proč by sem chodila?

Ne, mělo to jiný důvod.

Rozbrečela se. Přestala se kontrolovat. Ovládl ji strach, protože bylo jasné, že je něco špatně.

Ona umíchala lektvar dle návodu, ano, přesně to udělala, kořen přeci také začarovala správně…Tak co se to sakra…

„Slečno Láskorádová!“

Teprve teď si uvědomila, že na ni mluví.

„Slyšíte mě? Vysvětlete mi laskavě, co to má znamenat!“

„Já, já nevím, už jsem se takhle probudila. Nic jiného jsem nepila, vše jsem připravila správně a ..,“ podívala se s kapkou naděje ke stolu, kde od noci ještě zůstaly přísady tak, jak je tam zanechala.

Podíval se směrem kam se dívala a pak znovu na ni.

Nečekal na nic, spěšně se rázným krokem rozešel směrem ke kotlíku, kde bylo ještě trochu lektvaru.

Rukama prohledal stůl, nezáleželo, že si umazal bílé rukávy košile, kterou měl na sobě.

Konečně našel, co hledal.

Ponořil stříbrnou mističku do kotlíku a přizvedl si ji k nosu.

Něco se mu nezdálo.

Receptura byla namíchána správně, ale stejně cítil něco…

Podíval se po ostatních ingrediencích.

Ona mezitím klesla na židli vedle něj a doslova mu visela na rtech.

Kořen byl v pořádku, prášek také, slezina… moment.

Podíval se na skleněnou dózu, kde byl jen povrch zbarven krví, ale žádný další kus tam již nebyl. Podíval se na popisek. To nebylo jeho rukou. Vypadalo to na Křiklana, ale ten přeci jasně říkal, že nepořizoval žádné nové…

„Kde jste tohle vzala?“

„Ve skladu, jako všechno ostatní!“

„Copak jste vařila s rýmou nebo proč jste tam hodila zjevně hodně zkaženou jezevčí slezinu?“

„Mě nenapadlo, že budete mít ve svém inventáři něco, co by mi mohlo ublížit.“

„A co si myslíte? Že mám čas díky takovým, jako jste Vy, denně procházet každou lahvičku a kontrolovat, zda někde vzadu není něco, co by tam už být nemělo?“

„Já-já nevím, kde jsem to vzala…“

Poprvé viděl Lunu brečet. Třásla se a vypadala… Bylo zvláštní vidět svou studentku o tolik starší.

Docházel mu důsledek. Začal přemýšlet, zda je účinek trvalý. Většinou se při užití zkažených vnitřností úplně pozměnil výsledek. A hlavně doba, po kterou trval. Ale vlastně se s tím osobně nikdy neshledal. Kdysi na nějaké konferenci mu jeden bývalý spolužák vyprávěl, že měl tu čest s jedním případem, kterému se povedlo vypít zkažený lektvar.

Kolega pracoval, pokud si to dobře pamatuje, v oddělení nepovedených kouzel a tak by toto měl být jeho denní chléb. Jenže už několik let se s ním neviděl…

„To takhle zůstanu?“

Jako by mu četla myšlenky. Ne že by pochyboval o jejím nadání, ale tohle bylo opravdu nepravděpodobné.

„Nevím,“ odpověděl prostě a nepřestával si v ruce otáčet průhlednou dózu.

„A co teď mám dělat?“

Potlačila v sobě paniku a opět promluvila klidně. Dokonce i její výraz se trochu projasnil.

„V první řadě se uklidněte. Dojdu se obléknout a pak Vás odvedu za Brumbálem. Rozhodně nečekejte, že budete přes vánoční prázdniny můj problém.“

„Váš problém? To je všechno, co teď jsem? Problém?“

Ona se snad snaží ve mně probudit pocit viny! Severus se na ni překvapeně podíval, ale raději neřekl nic. Odešel do svých komnat, kde se mávnutím hůlkou ustrojil.

Luna ho tak ztratila z očí jen na pár vteřin. Pokynul jí hlavou a ona ho následovala skrz otevřené dveře.

Věděla, kde má Brumbál pracovnu, ale nikdy tam nebyla. Do chrliče tak vstupovala poprvé. Naskočila na schody v poslední chvíli a tak se jí nepodařilo zcela vyvážit rovnováhu. Strčila do Snapea a chytla se ho za ruku, aby zcela neupadla.

Ten ji sjel ledovým pohledem, aniž by se nějak pohnul.

Rychle od něj ustoupila.

Brumbál měl na tváři mírný úsměv a v očích se mu zrcadlilo očekávání.

To však zmizelo ve chvíli, kdy Snape elegantně odhrnul svůj plášť visící mu na boku tak, že částečně kryl postavu krčící se za ním.

Brumbál beze slova vstal.

Snape pozdvihl obě obočí podívajíce se na Brumbála a pak zpět na Lunu.

„Severusi, na tohle bude zapotřebí trocha čaje, prosím, posaďte se.“

Luně v první chvíli svitla naděje, že by mohl pomoci čaj, pak si ale v duchu uvědomila skutečný význam ředitelových slov.

Skoro si vynadala za ten letmý dotyk naivity. Měla teď sakra být dospělá a serióznější a nikdo nevěděl, jak dlouho v tomhle stavu zůstane, proto by se měla snažit o adekvátnější chování.

Ale bylo to tak těžké. V nitru cítila zvláštní prázdnotu a nejistotu.

Slíbila si, že nebude brečet.

Před Brumbálem by jí to až tak nevadilo, ale před Snapem nehodlala ukazovat svou slabost, protože by toho mohl někdy později zneužít.

Nemohla se ovšem ubránit pocitu, který se tam uvnitř vůči němu pozměnil.

Obranou před takovým pocitem byla hra na zošklivení si všeho, čeho si na něm vážila.

Musí dělat, že je jí stejně protivný, jako ostatním studentům.

Byla teď dospělá a tak ji musel brát alespoň částečně vážně a chovat se k ní v rámci možností důstojně. Bylo vůbec možné něco takového od něj očekávat?

To za ni jistě vyřeší Brumbál, popřípadě otec až se dozví, co se stalo.

Všichni tři zasedli za kulatý stůl po levé straně velkého pracovního stolu obloženého knihami a řadou prapodivných předmětů, o jejichž významu měl přehled asi jen Albus Brumbál, který teď těkal pohledem z jednoho na druhého a zjevně čekal na vysvětlení. Když ovšem nikdo celou minutu nepromluvil, vyzval je lehkým zakašláním.

Severus seznámil Brumbála se svou verzí příběhu až po odchod jeho studentky zpět na kolej i o jejím souhlasu zde zůstat o den déle a následně se domů odletaxovat. Pak nechal mluvit trochu rozechvělou Lunu, která svou část popsala dosti heslovitě a Severusovi se zdálo, že ačkoliv mluví klidně a pomalu, tak téměř nemrká a dívá se pořád do stejného místa.

To mu byl čert dlužen. Ještě chybělo, aby mu ji Brumbál nechal na starost.

Ten se ale jen vážně díval z jednoho na druhého, prsty si pročesával vousy a bylo vidět, že usilovně přemýšlí.

Jenže po několika vteřinách se jeho výraz projasnil a Severus nevěřícně sledoval, jak se starý kolega usmívá.

Kdyby tím nebyl natolik koncentrován, býval by snad Brumbálovi ublížil. On se tomu směje.

„Myslím, že by bylo vhodné napsat panu Láskorádovi, že by se měl dostavit ke mně na čaj. O to se postarám já. Nejsem ovšem takový velmistr na lektvary, proto bych Vám byl Severusi vděčný, kdybyste Vy zjistil, co se dá v této situaci dělat, zda jsou účinky nevratné, což doufám, že nejsou a případně kontaktoval i Horácia…“

„Jinými slovy s volnem nemám počítat, protože budu řešit problém, který odmítám vzít na svou hlavu. Kdyby část studentů na tresty mohl převzít Filch, bylo by víc času na pořádnou inventarizaci skladů, kterou jak určitě uznáte, nemohu svěřit nějakému studentíkovi. Dost již bylo drobných krádeží za Křiklana.“

„Severusi, Agrusovi nemohu svěřit nejmladší ročníky. Znáš přeci jeho názory na druhy trestů, rodiče si stěžovali…“

„Proto, že si několik rozmazlených budižkničemů z Nebelvíru stěžovalo na tresty s Filchem je teď musím mít na starost já a z toho vznikl problém daleko větší! Jsem velice zvědav, jak budete jednomu z válečných hrdinů vysvětlovat, že jeho jediná dcera měla nehodu, která ji možná připravila o sedmnáct let života!“

Poslední větu vyřkl v afektu, aniž by promyslel důsledek. Ano, nebyl si sice jist, jak moc velkou škodu zkažená slezina napáchala, ale rozhodně by si vsadil spíše na to, že účinek byl nevratný. Ne všechno šlo napravit mávnutím hůlky či namícháním protijedu. Kouzelné lektvary holt měly i jisté nevýhody.

Luna, která doteď těkala pohledem z jednoho na druhého, měla co dělat, aby se nerozbrečela. Zdálo se jí to nebo skutečně mezi slovy profesora lektvarů zaslechla konečný verdikt?

„Nemyslím si, že je dobré dělat unáhlené závěry. Musím Vás ovšem, slečno Láskorádová, požádat, abyste se neukazovala nikde ostatním studentům. Bylo by nevhodné zbytečně popuzovat Ministerstvo, které čeká na každou chybu, kterou by mohli tady Severusovi vytknout. A i když to není jeho vina, opět by to na něj vrhlo špatné světlo… Přes vánoční prázdniny problém jistě vyřešíme.“

„Skutečně?“ podotkl sarkasticky Snape, který toho začínal mít právě tak akorát dost.

“Severusi…“

„Zapomeňte, že opět budu žehlit nějaký problém já!“

„Dost! Je i v tvém zájmu, aby se celá záležitost rychle a tiše vyřídila! Slibuji, že pak si od tebe převezmu část studentů na tresty.“

„No, to pro ně bude skutečným trestem, sedět tu v křesle a pít čaj…“ neodpustil si poznámku na Brumbálovu dobrosrdečnost Snape, ale zároveň byl ochoten tuto nabídku akceptovat.

Nebyla jeho vina, že bylo ve skladu to, co tam bylo. Skříně, které se nacházely v učebně, procházel téměř denně, vždy je o víkendu doplňoval ze skladu a všechny ingredience kontroloval a leckdy i osobně pořizoval. Nemohl za to, že se hrabala někde vzadu, místo aby vzala slezinu normálně zepředu. A že ji nezkontroluje… Snažil se v duchu sám sobě ospravedlnit.

Mezitím Brumbál napsal pár vět na čistý pergamen, který opatřil rudou pečetí Bradavické školy a podal je velké šedé sově, která zatím odpočívala na bidýlku vedle okna a věnovala se čištění svého jemného peří.

Brumbál pak ještě chvilku pozoroval z okna mizející tečku na poledním nebi, než se otočil zpět.

„Vašeho otce jsem jemně připravil na to, co zde uvidí, pokud se bude moci uvolnit již dnes. Kolik studentů z Vaší koleje zůstalo na prázdniny?“ zeptal se Brumbál a založil si ruce za záda.

„Asi deset.“

„Hm, to by mohlo být riskantní…“

Severus začínal tušit, o co Brumbálovi jde, ale než se stihl jakkoliv ohradit, bylo to, co měl zatím jen v hlavě vyřknuto nahlas.

„Bude dobré, když dnes zůstanete u profesora Snapea. Nechal bych Vás tady, ale předvánoční frmol mi nedovoluje se Vám věnovat. Také navíc čekám návštěvu z Ministerstva a Váš otec by Vás taky neměl vidět hned, jak opráší saze z kabátce…,“ oba dva na něj vytřeštili oči, „navíc do Severusova kabinetu se můžete pohodlně přemístit přímo odsud a následně zase beze svědků sem. Odblokuji krb. Ano, to bude ideální. Už cesta sem byla příliš nebezpečná.“

Severus doslova vyskočil na nohy a ani se nesnažil skrývat své momentální rozpoložení, které hned na první pohled prozrazovalo jeho názor na celou situaci.

Byl vidět jeho boj sama se sebou, když se snažil ovládnout své emoce alespoň natolik, aby okamžitě nepomlátil půl školy.

Každé slovo zdůrazňoval se zvláštním syčením.

„Odmítám dělat chůvu téhle střelené koze!“

Teď vyskočila i Luna.

„Jistě, je pro Vás problémem na pár hodin mi poskytnout útočiště, abyste nemusel přemýšlet o tom, že to, co se stalo, je také Vaše vina ačkoliv byste to nikdy nepřipustil!“

„Vy jedna malá, drzá….“

„Tak dost!“ zahřměl Brumbál.

Snape se nakláněl k Luně a ona mu zcela ukázkově vracela ostrý pohled. Oba dva měli zaťaté pěsti.

Brumbál byl starý a celá situace mu najednou přišla tak komická, že nedomyslel důsledek svých slov. Začal se na oba dva šklebit takovým tím velice škodolibým úsměvem.

„Co se škádlívá, to se rádo mívá.“

To už byla poslední kapka pro Severusovy nervy. Chytil prudce mladou ženu za loket a strčil ji do krbu kam hned vpadl za ní, a aniž by cokoliv dalšího udělal nebo řekl se společně odletaxovali do Snapeova kabinetu. Jeho pohled bude Brumbála ještě dlouho strašit.

Jako by považoval za něco zcela nepřístojného sdílet s ní krbový prostor jen o zlomek vteřiny déle, než bylo nutné, agresivně odstoupil od té pomyslné hromádky neštěstí a vrhnul na ni znechucený pohled.

Hodlal se pomstít za to, že ji bude mít celé odpoledne na krku a to raději ani nepomýšlel na možnost, že by snad i nocovala, kdyby se její otec neuvolil přijít ještě dnes. Zároveň tuto možnost zavrhl, protože den před Štědrým dnem si na své dítě musí udělat čas každý rodič zvlášť, když je jeho jediný a milovaný potomek v bryndě.

Nebude si jí všímat, a aby dosáhl malého pocitu zadostiučinění, bude dělat, že tam s ním nikdo další není. To obnášelo nechat Lunu stát uprostřed místnosti a s její nově nabytou dospělostí předstírat i její neviditelnost.

Trochu křečovitě tam postávala několik minut, než se zatvrzele přešla posadit za trestnou lavici.

Po očku nenápadně sledoval, kam povedou Luniny kroky, ale rozhodně se nechystal dát na sobě vědět, že by se o ni byť jen myšlenkou otřel. Nasadil výraz – Jsem nad věcí – a jen tak bezúčelně listoval nejnovějším vydáním Lektvaristiky, které měl přečtené už minimálně dvakrát.

Až když vcelku obsáhlý plátek ledabyle prolistovával potřetí, došlo mu, že se na něj dívá a to ne zrovna milým způsobem.

Nevydržel to. Kdo by to vydržel? Ticho ho doslova mlátilo po zátylku a její propalující pohled ho svědil na čele.

Byl to pohled, který by slušně konkuroval těm jeho a byl přesně takový, že stačila jen jedna další maličká záminka a vzplanulo by i sklo.

Vztekle vzhlédl a ve snaze ji zastrašit nebezpečně přivřel víčka. Na prváky to fungovalo.

„Místo toho flákání byste měl vstát a jít zkontrolovat sklad, aby se tam snad nenacházely další zkažené sleziny, žíně či končetiny. Ušetří Vám to spousty mozkových buněk při vztekání, až budete muset na půl dne skousnout přítomnost dalšího polootráveného studenta!“

Kdyby držel svou hůlku v ruce, asi by ani přes léta naučeného sebeovládání neudržel na uzdě nějakou nepěknou kletbu.

Ale o to jí přesně šlo. Chtěla vidět jeho morální prohru nad jejím spravedlivým hněvem. Chtěla ho vidět, jak nad ním vyhrává v duši sedmnáctiletá žába, která by tím vlastně dokázala něco, co nedokázal nikdo před ní. Ani Voldemort. Ani Brumbál i kdyby měl s sebou celou armádu mladých Potterů.

A totiž přinutit ho k něčemu co nedokázal pojmenovat. Byla to směs pocitů. Něco mezi vinou, zlostí, výbuchem, lítostí a neovladatelností. Vidět ho projevit emoce v důsledku nezvládnuté role byla pro něj hanbou. Proto nejprve uklidnil zběsile bouchající srdce, následně zřejmě vysoko stoupající tlak a nakonec i rozostřené vidění. Nenápadně, ale o nic méně napjatě se nadechl, a když si byl jist, že jeho hlas nevypoví službu a bude působit klidně, promluvil.

„Na nic jsem se Vás neptal a už vůbec jsem od Vás nežádal žádnou pitomou radu!“

Naštvaně si odfrkla a bylo jí šumafuk, že tím poskytla Mistrovi lektvarů záminku pro to si myslet, že tuhle bitvu vyhrál.

Ten, očividně spokojen sám se sebou, se pustil do opravy velkých písemných prací šestých ročníků, ze kterých zcela nečekaně, udělá závěr o jednotlivých známkách na závěrečných pergamenech. Bylo mu jedno, jestli některý student měl nebo neměl dobré známky z menších testů, které dával nárazově a zcela nečekaně klidně i uprostřed hodiny. U něj hrála role zdatnost při praktických zkouškách a při velkých testech. A nemalou roli také hrály sympatie k danému studentovi, které neměl nijak valné k nikomu.

Stačilo si vybavit ten usmívající se ksichtík u snídaně, oběda či večeře (ano, zcela záměrně si nepředstavoval ty vystrašené výrazy uprostřed jeho hodin) a hned měl jasno o dalším hodnocení. Nutno říci, že na výbornou se nedostal nikdy nikdo. Chvalitebnou jen velice úzká skupina dětí, mezi které většinou patřili jeho Zmijozelští svěřenci. Draco například. A díky přísné domluvě od Brumbála a McGonagallové musel dát chvalitebnou i Grangerové. Ta sice neměla dle Severuse nijak zvláštní nadání, ale přípravu zvládla. Ačkoliv kdyby neuměla nazpaměť každičký milimetr textu v knize, nikdy by s vlastním důvtipem daný lektvar nenamíchala, což bylo taky důležitým kritériem pro přesné a tajemné umění lektvarů. Kdyby každý kouzelník postupoval dle postupů v knihách, nikdy by nedošlo k tak úžasným objevům, o kterých denně čte v nejrůznějších vědeckých plátcích a on sám by tak nikdy nevymyslel Dokrvující lektvar nebo nevylepšil Doušek živé smrti a spousty dalších, na což byl nepokrytě hrdý.

To bylo teď už vlastně jedno. Bylo tu spousty dalších, kteří se nemohli těšit zvláštnímu zájmu ze strany jeho nadřízených a tak je mohl skrytě trýznit, jak on sám uznal za vhodné.

Opravil sotva pět prací, přičemž pokládal za důležité se alespoň občas podívat jejím směrem, aby zkontroloval její znechucení nad celou touhle hrou na neexistenci toho druhého, když se v krbu objevila rulička pergamenu nenuceně se vznášející uprostřed prostoru.

Rozhodně nehodlal pospíchat s přečtením onoho vzkazu. Doopravil rozdělanou práci a smotanou ruli zahodil do krabice k ostatním.

Vstal a pomalým krokem mířil ke krbu. Ještě líněji pak lístek přelétl pohledem.

Dívala se na něj a doufala, že je to od Brumbála, který nejspíš právě absolvoval schůzku s jejím otcem. Doufala, že si ji otec vezme k sobě a postará se o to, aby se vše dalo do pořádku. Už ani minutu navíc s tímhle přízrakem.

„Půjdete, nebo jste k té židli přirostla?“

Jen něco zamumlala a přidala se k němu.

Zanedlouho je zelené plameny pohltily.