11.kapitola – Splácím dluh

Čas vždycky dohoní své majitele. Čas se nikdy nezpozdí, neboť on sám je věčností, minulostí, přítomnosti, ale i naší budoucností. Čas je naše prokletí.

Posledních několik dní přemýšlela, zda bude chtít své poslední okamžiky v meziobdobí trávit se Severusem. Nakonec se rozhodla, že by se mu nedovedla dívat do očí, zatímco na něj postupně bude zapomínat.

S dnešní půlnocí odejde a s ní i to, co zde za ty tři měsíce získala. Odejde i schopnost dotýkat se věcí, odejde ta poslední část jejího pevného já.

Je připravena?

Lze se vůbec na něco takového připravit?

Neměla na výběr.

Svíral pevně knihu v pravé ruce. V levé držel srolovaný pergamen, který prozrazoval jen tolik, že byl čerstvě popsán několika slovy, jež jeho majitel potřeboval někomu sdělit.

Slunce opět zapadalo.

Jako už tolikrát před tím.

Stíny stromů se prodlužovaly a dosahovaly ke špičkám okopaných bot.

Z hor se pomalu a nenápadně vkrádal chladný vítr, který oznamoval blížící se zimu.

Položil pergamen před chladný kámen.

Třemi kroky překonal tu tenkou hranici mezi minulostí a budoucností.

Posadil se a čekal.

Čekal na svůj osud, který si právě zvolil.

Seděl sice před plným talířem jídla, ale jeho výraz naznačoval, že plný žaludek je to poslední, co ho zajímá.

Již několik minut vidličkou přehraboval obsah svého talíře a nepřítomně zíral někam do středu Velké síně.

Brumbál ho nenápadně sledoval.

Pamatoval si ještě na den, kdy viděl Severuse s naprosto stejným výrazem.

Jak je to dlouho?

Šestnáct let?

Musí být těžké vědět, co se stane, aniž bychom s tím něco mohli udělat.

Jak asi těžké musí být dvakrát za život ztratit svou lásku a dívat se na to, jak umírá?

„Severusi, já….“

„Nic neříkejte,“ zarazil ho Snape rázným pohybem rukou.

Podíval se na Brumbála prázdným výrazem.

„Nemůžete vědět, jak se cítím. Nemůžete vědět vůbec nic, ač se kolikrát chováte, jako že víte všechno. Přesto jste nedokázal zabránit těm nejhorším…“ nedořekl.

Pár žáků z předních míst u stolů k nim vzhlédlo a on rozhodně netoužil dělat tu nějaké divadlo.

Neměl už sílu.

Nejednou ho napadlo pozměnit si paměť a odejít ze školy.

Ano, udělá to.

Hned po půlnoci.

Jeho služeb už nebude potřeba a on sám cítil, že je na čase jeho život jednou změnit tak, jak on sám chce a ne tak, jak mu někdo poručí, neboť se k tomu kdysi zavázal.

Hlas v jeho hlavě mučivě mlčel.

Seděla v nejvyšším patře u okna a pozorovala hvězdy.

Naposledy bilancovala svůj život a připomínala si hezké chvíle, které má za pár minut zapomenout. Bylo zvláštní vědět den a čas vaší smrti.

Věděla, že ji hledal.

Ale věnoval jí tolik času… cítila, že v tuhle chvíli chce být sama.

A co by dělala, kdyby byl s ní?

Koukali by na sebe do okamžiku, než by ho nepoznávala a on by v očích neměl tu jiskru, se kterou se na ni díval. Zase by byl její profesor, pro kterého je jen otravná šprtka.

Ne, v noci se s ním tiše rozloučila, a ač věděla, že ten slib nebude moc splnit, stejně ho pronesla.

Nezapomene na něj.

„Já, Ronald Bilius Weasley, teď dobrovolně měním svůj život za tvou smrt, Hermiono Jean Grangerová, aby minulost mohla dohnat budoucnost, a světy, ve kterých žijeme, mohly být opět v rovnováze, která byla uzavřena mezi světlem a tmou.“

V měsíčním světle se zatřpytila ostrá čepel.

Mladý, ale stejně již dávno mrtvý, chlapec se zamyšleně díval na velký nůž, který našel v otcových věcech.

Zbývalo počkat pár vteřin na ten poslední zvuk z tohoto světa.

V hlavě mu zněl zvuk vteřinové ručičky, která odměřovala počet jeho nádechů a výdechů.

Na věži odbíjela půlnoc.

Hned čtyři páry očí v tu chvíli sklopily svá víčka. Možná proto, aby se ubránily tomu okamžiku, nebo mu naopak vzdaly poctu.

Čas se zastavil.

Jen na malý okamžik.

Kdy docházelo ke změně osudů.

Kdy se přepisovaly skutečnosti a budoucnost.

Zvláštní sledovat, jak si ten dospívající muž s ryšavými vlasy za několik měsíců nepůjde pro své vysvědčení, jak si Severus Snape, který byl do poslední chvíle rozhodnut změnit svůj život smazáním paměti, nečte v jedné z mudlovských kaváren denní tisk. Jak tam, kde doteď byl příslib, jakýsi potencionální otazník, teď bude moci Hermiona plnit své sny.

Sny, které myslela, že jsou dávno ztraceny.

Všechny tři obtáčel neviditelný pramen nových zítřků.

Písmo na tmavém a chladném kameni se začalo přepisovat.

Krev a nakonec i tělo bezvládného Rona odnášely drobné světelné paprsky vzhůru k oblakům.

Brumbál stál u okna svých komat a dobře viděl na celé smutné divadlo.

Nehodlal zasahovat, ačkoliv věděl, že smrt syna Molly zlomí.

Obětoval se.

Jeho duše dojde klidu, kterého by jeho vědomí s pocitem viny jinak nejspíš nikdy nedošlo.

Vzdal mu poctu.

Udělal to, co bylo hodné hlubokého obdivu.