5. kapitola – Nehoda

Ano, správně jste předpokládaly dívky a ženy a jeden muži :-)) Je to dokonale předvídatelné a taky skvěle klišoidní, ale slibuji, že klišoidní je jen tato a ještě asi příští kapitola a pak se budu ubírat vcelku originálním směrem :-D

Věnováno Zuzance, Michelle, Lyře, zuzuli, wixie a jedinému klukovi, který se odvážil komentovat - Jarkovi. :-)

Spolkla stále teplou tekutinu a pozorovala své ruce.

Spousta spolužáků při hodinách, kdy tento lektvar s normální recepturou připravovali, se nahrnula k zrcadlu a pozorovali svůj obličej, jak se mění. Jak stárnou.

Našlo se několik jedinců, co špatně začarovali kořen a tak místo o jednou tolik zestárli tak, že jim zbělaly vlasy a obličej jim pokryly hluboké vrásky.

Ostatní si z nich pak většinou tropili legraci a ona sama nikdy nezapomene na bájnou proměnu Weasleyových dvojčat v době, kdy probíhaly přihlášky do Turnaje tří kouzelníků.

Pokud věděla, společně vyvinuli i speciální sadu bonbónů, které na pár minut různě proměňovaly na jednotlivé věkové hranice každého, kdo je spolkl.

Byl to velký hit a celkově se jejich vynálezy a nápady těšily velkému úspěchu. I během války obchod prosperoval. A ani jednoho z dvojčat nezměnilo jejich společné zranění. Každý věděl, že pod speciální srandovní čelenkou, ze které visí legrační a velký pár blikajících očí, každému z nich chybí jedno ucho.

Fredovi pravé a Georgovi levé.

Oni sami o tom hovořili jako o nutné oběti, kterou velice rádi přinesli na oltář Dobra a nezapomněli se u toho šklebit tím svým známým způsobem. Legrace vždy a za každých okolností. Pamatovala si na jejich hlášky v okamžicích, kdy měla ona a známé Trio s Nevillem chuť to zabalit a odejít do mudlovského světa, přičemž by si vymazali paměť a na celou válku zapomněli. Teď se styděla, že jim odvahu musel někdo dodávat, ale to byl jen jediný okamžik. Právě viděli zemřít Susan Bonesovou.

Nyní stála a koukala jak se z jejích stále dětských dlaní pomaličku stávají o trošku větší ruce s delšími prsty a hlubšími rýhami.

Snape koukal do svého dokumentu a poskytoval jí soukromí, jako by snad dělala něco delikátního.

Nepodívala se do zrcadla a bez jediného slova se za nenápadného pohledu svého profesora, který ji očima doprovázel, se přemístila na druhou stranu lavice k nevelké misce.

Prstem se dotkla hladiny a ponořila svůj ukazováček po jeden článek do tekutiny, která se začala vařit, aniž by Luna pociťovala pálení.

Po několika vteřinách prst vyndala a pečlivě se utřela do připraveného kusu látky nespouštějíce zrak z misky.

V té se voda pomalu ustalovala. Brzy začalo na hladině světélkovat několik jiskérek, které se nakonec spojily a ukazovaly číslo 34.

Luně mělo být za necelý měsíc osmnáct let. Výpočet v misce byl tudíž správný.

Povedlo se.

Teď ještě jestli účinek vydrží déle jak hodinu.

Mrkla na Snapea, který teď již neskrývaně prohlédl její vzhled a zase bez projevení jakékoli emoce opět sklopil zrak ke své práci.

Posadila se do lavice v okamžiku, kdy se podíval na hodiny, vzal nějaké papíry a vstal ze židle.

„Toto mi přepíšete. Zde máte čistý pergamen.“

Položil před ni zmíněné předměty a zase odešel za svůj stůl.

Trochu se nudila, ale sama se zabavovala tím, že si vždy dala za cíl co nejrychleji dojít k nějakému slovu nebo si zapamatovat co největší díl textu, aniž by se na něj znovu při psaní podívala.

Konečně odbila hodina, kterou strávila ve společnosti svého profesora o sedmnáct let starší a věnovala se při tom přepisováním nějakých starých textů, o jejichž významu toho mnoho nevěděla a to nejen proto, že nedávala na obsah příliš pozor.

Její starší vzhled se nijak neměnil.

Snape si složil ruce na prsou a důkladně ji pozoroval.

Musel uznat, že i když je divná, jednou určitě nebude mít nouzi o nápadníky. Byla vlastně krásně divná. Třeba z toho jednou vyroste a nebude případné zájemce odhánět, jakmile promluví. Její velké oči teď vyhlížely moudřeji, než kdy jindy.

Vlasy se pomalu dotýkaly země. Postavu by jí mohla závidět každá žena. A byla teď jen o deset let mladší jak on.

Jeho myšlenky začaly sklouzávat na jeho vkus až moc rychle a tak si vynadal, aby se probral a podíval se na čas.

Jedna hodina a dvanáct minut od napití. Jedna hodina a dvacet sedm minut v noci.

„Můžete jít spát.“

„Nemyslím si, že v tuto hodinu usnu, pane profesore. Víte, mám problémy se spánkem a-,“ nedořekla.

„Nemusíte mě seznamovat s Vašimi spacími návyky. Prostě jen odejděte.“

„Mohu se Vás na něco zeptat?“

Zakroutil očima, ale pokynul jí, aby se ptala.

„Když jsem teď jen o pár let mladší, musíte se mnou stále jednat jako se studentkou nebo by bylo vhodnější se ke mně chovat jako téměř k sobě rovné?“

„Jste stále má studentka, bez ohledu na to, co vypijete, slečno.“

Chtěla ještě poklidit věci, které použila k vytvoření lektvaru, ale mávnul rukou.

Už se jí vážně chtěl zbavit.

Toužil po spravedlivém spánku a doslova na těle cítil jemnost ložního a lehkost, kterou mu usínání přinášelo.

Zavíčkovala prázdnou dózičku po oné slezině, kterou spotřebovala a opět se jí zdálo, že cítila něco, co si z dřívější přípravy nepamatovala.

„Dobrou noc, profesore.“

Málem jí odpověděl, než si uvědomil, že přát dobrou noc svým studentům rozhodně nehodlá.

Došla do společenské místnosti své koleje a byla ráda, že je tak hluboká noc.

Kdyby ji tam teď někdo potkal, nejspíš by použil nějaké kouzlo, aby nahlásil cizího narušitele. Do zrcadla se zatím nepodívala, ale sedmnáct let navíc člověka musí změnit.

Všimla si, jak si ji dole Snape prohlížel.

Ale on to občas dělal i při hodině v domnění, že o tom Luna neví.

Věděla.

Taky si ho občas prohlížela.

Když jí ho líčil otec jako malé holce, která měla stále velice živou fantazii tak se pomalu lekla, cože ji to v té škole čeká. Ale stejně tak vyděšená byla i z popisu Hagrida. A popravdě i Brumbála.

Když ho pak viděla při zařazování, nebyla nijak vyvedená z míry. Připadal jí zajímavý.

První, co udělala, když došla do pokoje, byla cesta k zrcadlu.

Připadala si pořád stejná.

Viděla se očima a pořád poznávala své rysy.

Co na tom, že má pár vrásek navíc a v kalendáři poskočila o tolik let vpřed?

Co na tom, že tělesná schránka stárne. Uvnitř je to pořád ona.

Nebo ne?

Myslela, že nepůjde spát, ale při čtení třetí strany nejnovějšího Jinotaje cítila, že se jí zavírají oči.

Nemyslela v tu chvíli na to, že by se teď někdy měla proměnit zpět.

Nehlídala čas.

Zapomněla pomalu i na to, že nějaký lektvar vypila.

Odkryla přikrývku a vklouzla nohama pod ni.

Než našla vhodnou polohu, která jí připadala vhodná vždy jen několik málo minut, než se musela přetočit a hledat jinou, uplynulo mnoho minut.

Zhasla světlo, takže si neviděla na ruce.

Ani je nezkoumala.

Tentokrát ani hlas její matky nevyvolávala.

Usnula, aniž by si pamatovala kdy a jak.

Vzbudila se a venku již bylo světlo.

To ji poněkud překvapilo, protože jindy vstává dřív, než se paprsky světla dotknou jejího okna.

Přesněji řečeno parapetu okna.

Rychle vstala a zamířila rovnou do koupelny.

Cestou se málem přerazila o přikrývku, která mezitím sklouzla na zem a nyní se zapletla Luně do nohou jako klubko hadů.

Mezi dveřmi koupelny prošla zvláštně omámená, skoro ještě spala. To se jí nezdálo. Že by byla tak unavená po včerejší náročné přípravě? Nebo po samotném lektvaru?

Cítila, že by ještě vydržela dlouho spát nebo se alespoň převalovat v příjemně vyhřáté posteli.

Co to, že se necítila svěží jako každé ráno?

Aby se probrala pustila vodu a nabrala studenou tekutinu do dlaní a rychle si opláchla obličej.

Opět si vybavila to máchnutí rukou k jejímu obličeji.

Počkat.

Něco bylo jinak.

Podívala se na ruce.

Pak téměř zbrkle do zrcadla.

A potom bylo možné z jejího pokoje slyšet jen vyděšený křik mísený beznadějí, šokem a absolutní bezmocí.