4. kapitola – Trestná lavice

Věnováno všem čtenářům (hlavně tem komentujícím). A nebojte, já jsem od přírody hráč, takže se jen tak nevzdávám po první prohrané partii... :-)

První sníh již dávno pokryl Bradavické pozemky a teploty také už dosahovaly minusových hodnot. Žáci se po vyučování shromažďovali na kopci za hlavní bránou, kde se pak do setmění věnovali zimním hrátkám.

Až kolem poloviny prosince se venku objevovalo čím dál tím méně dětí.

Sníh a zima brzy omrzely a spousta žáků ráda využívala předvánočního volnějšího vyučování a doháněla resty na blížící se pololetní zkoušky.

Luna nesnášela stereotyp a tím se pro ni vždy stávala každá činnost opakující se víc jak týden.

Prázdné chodby se tedy staly daleko zajímavější a mnohdy zapomínala, že už je vlastně dávno po večerce a chytit ji tu teď někdo z profesorů, asi by trestu neunikla.

Jen žádný stereotyp, říkala si, když se za ní zavíraly dveře jejího pokoje a hodiny na věži ukazovaly noční čas.

Luna v sedmých ročnících rozhýbala nebývalé věci.

Když její spolužáci viděli, že se Snapea nebojí, je na něj drzá a dokonce s ním kolikrát dlouze diskutuje, pokoušeli se následovat jejího příkladu. Nikomu ovšem nedošlo, že Snape vyžaduje od dohadů určitý bonton, a že některým jedincům to nebude tolerovat, ani kdyby se postavili na hlavu a odrecitovali mu celé Bradavické dějiny.

Koneckonců musel přiznat, že se za dobu, co byly Bradavice zavřené, odnaučil pohotovosti, takže jedna žákyně pro něj byla pro začátek až příliš.

Navíc kolikrát její myšlenkové pochody opravdu nestíhal.

„Proč mícháte jen dvakrát namísto třikrát a nevypnete oheň? Chcete mi z nějakého neznámého důvodu zničit další kotlík bez ohledu na to, kolik jich denně zlikvidují Vaši spolužáci?“

„Chci experimentovat.“

„V tom případě si experimentujte někde venku s vlastním vybavením.“

„Taky jste to tak dělal?“

Překvapeně se otočil a pustil si doposud za zády složené ruce. Tak je měl vždycky, když procházel a měl náladu vyčíst svým studentům každičkou chybičku.

„Slečno Láskorádová, chcete snad srovnávat mě a sebe v přípravě lektvarů?“

„Venku je zima, teplota kotlíku by nedosahovala takové teploty jako zde a zbytečně bych tak zkazila přípravu. Neměl byste to vědět? A pokud to nevíte, pak na Vaši otázku musím odpovědět ano.“

Nemyslela to zle, ovšem dotknout se nebývalého umění a citu pro lektvary samotného Mistra bylo jako hodit do ohně třaskavinu nebo se pokusit pohladit Vlkodlaka.

„V tom případě Vás dnes v osm očekávám u sebe v kabinetě, abyste mi připravila nějaký lektvar vyžadující trochu toho experimentování. Vy, jak jsem si všiml, velice ráda přemýšlíte a nebude Vám dělat problém ani jen velice jednoduchá nápověda na přípravu, že?“

Nechtěla mu odporovat, aby se necítila poraženě, ale zítra začínaly prázdniny a ona chtěla  brzy ráno odjet s ostatními vlakem domů.

No co, to byl svým způsobem taky stereotyp. Když zůstane, je možné, že u Snapea získá uznání nebo nějaké typy a rady ke studiu jeho předmětu. Anebo  se také pohřbí a spolu s ním i výborné ohodnocení, které by jí pomohlo získat místo na jedné z univerzit, kam se chystala.

Prohlédla si jeho výraz, který už dobře znala.

Povytažené obočí a ironický úšklebek prohloubený pootevřenými rty.

Čekal na její odpověď.

Doufal v protest, protože věděl, že zítra časně ráno studenti odjíždí, a že tresty u něj se protahují hluboko do noci.

Chtěl, aby byla nucena mu trest odmítnout nebo se nějak znemožnit. Chtěl prostě vyhrát a teď to vypadalo, že v ruce drží jedno z es, které ho posouvají do vítězných výšin.

Rychle ve své hlavě bilancovala.

Mohla by se k otci odletaxovat až na Štědrý den využívaje jednoho z profesorských krbů. Brumbál nechtěl, aby ve škole zůstávalo mnoho dětí, protože po válce se celá společnost snažila o vzájemné sblížení a stmelování rodin.

To rodina byla největší zbraní proti případnému protivenství.

Ano, odpoledne napíše otci dopis, že zítra nepřijede a že tento rok zůstane část prázdnin ve škole.

„Docela se na to těším,“ odpověděla mu zasněně.

Nemohl se ovládnout a na malý okamžik mu tváří proběhlo neskrývané překvapení.

Neměl radost z toho, že prohrál a ještě si na dnešní večer uvázal povinnosti, ale couvat nehodlal.

Kývnul jí na souhlas a po zbytek hodiny se jejím směrem ani nepodíval.

Připravil past sám pro sebe.

Ve svém volnu se bude muset zlobit s dalším studentem.

Proč měl vlastně tresty na starost on?

Brumbál by mu to rychle vysvětlil. Filch zastával příliš staromódní způsoby, na které si žáci stěžovali a rodiče pak hromadně zasílali rozzlobené dopisy po sovách přímo do ředitelny.

McGonagallová byla zástupkyní ředitele a učila dva předměty, když Kratiknot po válce odmítl pokračovat v profesorském postu Kouzelnických formulí.

Vlastně veškerý zbytek Bradavického personálu byli spíš hodné babičky a dědečkové, kteří jen těžko mohli udržet standart, který držel Snape. Jeho přísné  tresty, které často končily uprostřed noci, donutily studenty nepřekračovat pomyslné hranice moc často. Prostě si pamatovali, že znovu porušit řád by byla hotová sebevražda, protože večer s netopýrem je asi tak příjemný, jako byste ho strávili ve společnosti velkého komářího hejna.

Pamatoval si na dobu, kdy kdysi dávno převzal tresty Lupin a v noci se po chodbách doslova zakopávalo o muchlující se páry studentů a to dokonce z různých kolejí. Dobrovolně pak převzal svou práci zpět, protože jeden Nebelvír se Zmijozelkou ho pronásledoval v nočních můrách ještě dlouho poté.

Ve společenské místnosti již před večeří stála spousta kufrů. Až se bude vracet od Snapea, ke kterému jde rovnou z večeře, bude zde již téměř nemožné projít.

Pokud se ovšem nevrátí po kouskách. To by pak bez problémů prošla.

Najedla se rychle, aby nepřišla pozdě. Snape také večeřel, ale odešel asi v půlce jídla.

Všimla si jeho rentgenového pohledu, ale ona svůj výraz nikterak nezměnila.

Na staré dřevěné dveře klepala přesně v osm hodin. Také si potrpěla na přesnost.

Bezvýrazné dále, ji vytrhlo z prohlížení úhledného písma na cedulce umístěné na zdi vedle dveří.

Vešla dovnitř a čekala na další instrukce, aby nějakým pohybem zbytečně profesorovi nedávala možnost začít večer přednáškou či upozorněním.

Něco zapisoval do pergamenu před sebou a jen Luně beze slova pokynul směrem k trestné lavici, jak tomu žáci říkali, neboť si ji sem profesor nechal přinést speciálně kvůli trestům.

Posadila se a využila jeho mlčení k rozhlédnutí se kolem.

Jenže její nálada byla natolik otevřená, že začala své myšlenky říkat nahlas, aniž by si to uvědomovala. Otec říkal, že si tím jednou zadělá na pořádný malér. A měl pravdu.

„Nebylo by špatné tu vymalovat. Květiny také udělají v místnosti atmosféru. V těch starých bednách bude plno škrken a ty staré nevypláchnuté kotlíky jsou rájem pro Rajsíky.*”

Až když se s úšklebkem podívala na svého profesora, který ji už hezkých pár minut pozoroval a poslouchal, zarazila se.

Tvářil se vítězně, protože oba věděli, že teď je ve výhodě.

“Takže, slečno Láskorádová, vidím, že máte spousty kuráže a nevybité energie, proto si dojděte vedle do skladu pro ingredience na Zestaršovací lektvar.”

Chtěla už odejít a začít si nosit jednotlivé věci, když ji zarazil jeho hluboký hlas.

“A abych uspokojil i Vaše přemýšlivé já, tak upravte recepturu tak, aby jeho účinek nevydržel pouze hodinu, ale dvě.”

Pravda, trochu ji to zaskočilo, ale bez námitek odběhla do vedlejší místnosti, která byla plná lahviček, bedniček, škatulek a všeho, co se dalo naplnit buď nejrůznějšími bylinkami nebo barevnými částmi živočichů.

Rychle nabrala do rukou, co bylo třeba. Některé přísady bylo potřeba trochu hledat, protože v systému, který zde kraloval, se vyznal nejspíš jen Snape a dle písma na některých lahvičkách, zejména těch v zadních a vyšších řadách i Křiklan, který na škole tento rok neučil, odešel zpět na odpočinek.

Některé události ve válce ho poznamenaly a on dle svých slov již nenacházel ve vyučování potřebnou energii a potěšení. Sáhla po poslední krabičce a vrátila se zpět, kde na ni již čekal kotlík s trochou vody a kahan.

Se svou pamětí neměla problém si vybavit stránku v učebnici, na které jasně četla, co a kdy má házet do pomalu se vařící tekutiny.

Byla v půlce přípravy, když hodiny začaly odbíjet deset hodin.

Kdepak, zítra by spolu s ostatními v šest ráno nevstala. Ještě minimálně dvě hodiny vaření a pak hodinu čekání na výsledek.

Čtyři maximálně pět hodin spánku by jí společně s dlouhou cestou neudělal dobře. Prostě se odletaxuje pozítří z Brumbálova krbu k otci do práce.

Otevírala jezevčí slezinu a jen chvilku, než tmavě červená část vnitřnosti zmizela v bublající husté hmotě, si myslela, že cítí divný zápach.

Nebyl čas se déle zamýšlet a tak pětkrát zamíchala velkou lžící po směru hodin a jala se krájet bulvy z Žerakurána.**

Na závěr hodila více kořenu mluvícího stromu, než bylo původně v receptu a ten jednoduchým zaklínadlem požádala, aby podržel účinek lektvaru déle než na hodinu.

Vypnula plamínek pod kotlíkem a na závěr ještě hladinu poprášila speciálním chuťovým práškem, díky kterému jste neměli při pití lektvaru pocit, že pijete bahno z louže.

Luna ještě v prváku zažila, kdy se lektvary pily surové bez úprav chuti.

Podívala se, kolik je hodin. Bylo pár minut před půlnocí. Nádhera, za hodinu a několik minut bude konečně propuštěna.

Než lektvar vychladl, vyprosila si od Snapea speciální čirou tekutinu a malou mističku, do které nalila asi deset deci oné vody a vrátila velkou láhev v bílém sklu zpět na místo.

Odlila si trochu kouřícího lektvaru a postavila ho před sebe. Byl ještě příliš horký. Po několika minutách vzala pohár do rukou a bez sebemenšího zamýšlení se napila.

*Rajsík – trochu jsem si vymyslela jedno ze zvířátek, tento název je tedy z mé dílny, aby se neopakovaly názvy jako Škrkna atd.:-D Jedná se o zvíře – nejspíše brouky, jejichž přítomnost zatím nedokázal nikdo s určitostí prokázat – takže stejně jako Škrkny jsou pouze ,,jako,, :-D

**Žerakurán – opět jsem jen nechtěla opakovat Jednorožce, Hypogrifíky atd. :-D Toto zvíře jsem si představovala, nevím proč, jako mravenečníka s trochu víc narezlou kůží a jasně modrýma očima.

+ jako bonus něco podobného zaznělo ve filmu Karlík a Továrna na čokoládu.