Mezikapitola devět a tři čtvrtě – Příběh Ginny

Jedna kratší, pro všechny, co i přes prázdniny docházejí a pomáhají mi tak zachovat klid před panikou, že mi klesla návštěvnost o polovinu. :-)

Ráno mívala vždycky problém rozvzpomenout se, kde je.

Byla zvyklá na probouzení ve velké tmavě dřevěné posteli s červenými nebesy, které volně splývaly na zem.

Někdy se jí pod ně podařilo schovat papuče a ranní vstávání tak sama sobě zpestřila hrou na schovávanou s párem teplých přezůvek.

Teď ji vítaly voňavé bílé záclony a spousta plyšáků vystavených na velkém množství poliček, rozmístěných po celé pravé straně pokoje.

Ale ať se probudila kdekoliv, myslela na Harryho.

Věděla, že on jí myšlenky oplatit nemůže, že na ní nesmí myslet.

Musel svou náklonnost a snad i lásku k ní potlačit hluboko do sebe, aby toho Voldemort nemohl zneužít vůči němu samému.

Tak se přeci dohodli.

Počká na něj.

S úsměvem vstala a nechala svou zářivě bílou košilku klesnout na nahá kolena.

Otevřela okna.

Milovala kontakt s přírodou.

Vzpomínala, kdy naposledy snídali jako celá rodina.

To byla ještě malá. Nechodila do školy.

Se zájmem naslouchala novinkám, které jí a mamce vypravoval u jídla její taťka.

Odešel do práce a nikdo z nich zatím netušil, k čemu se schyluje.

Při četbě oblíbené knihy zaslechla přiletět sovu.

Matka začala číst doručené psaní a úsměv z její tváře postupně mizel.

V očích se jí zaleskl strach při slovech, že dnes budou všechny oči kouzelnického světa směřovat tam za kopce k Harrymu, kterému bylo dnes předurčeno bojovat.

Bude celou dobu s ním.

A pak se rozhodly.

Budou tam, kde je jich potřeba.

Po boku jejich rodiny a přátel.

Přemístily se do lesa a ona si přesně pamatovala každý detail obličeje své matky stojící po jejím boku.

Hluboké vrásky kolem očí dodávaly jejím rysům zvláštní charakter.

Když byla malá, snažila se své matce vrásky zahladit drobnými prstíky a neustále jí opakovala, jak je krásná.

To ona byla.

Mandlový tvar očí způsoboval, že se celý výraz nepřetržitě usmíval.

Zeleň stromů úžasně doplňovala barvu jejích zrzavých vlasů, jejichž odstín zdědila po ní.

Šly lesem, než narazily na skupinku Smrtijedů, s nimiž už obstojně bojoval její otec.

Poznávala Severuse Snapea a Šedohřbeta, se kterým již měla tu čest před rokem.

Zase byla zpět v poli uprostřed útoků.

Jako tenkrát.

Jenže teď byly kolem stromy a oba její rodiče.

Na malou vteřinu myslela, že nemají šanci.

Díky bohu si to nejspíš pomyslel i její bývalý profesor, který do teď stál v pozadí a postavil se na jejich stranu.

Bez něj…

Stejně nedokázal zabránit nejhoršímu.

Neví, jak se to seběhlo.

Útržky, to si byla schopna vybavit.

Obraz, jak otec padá k zemi.

Jak si ona sama kleká.

Pláč její matky.

Někdy během toho se tam objevil Ron, kterého se chtěla v tu chvíli zeptat, co tu dělá.

Viděla Harryho a Hermionu.

A pak viděla, jak oba utíkají za Ronem do lesa a přidává se k nim i Snape.

Slyšela Rona křičet, pak Hermionu a nakonec Harryho.

Ten jediný zvuk, který k ní dosáhl a nestihl se ztratit v kmenech stromů, které cestou k ní míjel, byl zlý.

Nesl sebou černou barvu smrti.

Ne Harryho, ne Rona.

Hermiony.

Její nejlepší kamarádky…

Pořád jí přišla skutečnější její smrt, než smrt taťky.

Nepřipouštěla si to?
Zastyděla se za to.

Věděla, že válka leccos změní, že obrátí jejich životy na ruby, ale tohle se jí ani v těch nejhlubších obavách nepromítlo.

Jak by také mohlo? Kdo by kdy uvažoval o možných ztrátách ve své vlastní rodině?