8. kapitola – Slibuji ti to!

Kapitolu věnuji wixie, protože má bebí :-D Příjemné čtení všem.

Jsem si naprosto jistá, že mě proklejete za to, jak jednoduché to začíná být (ne-li trapné).

Nikde ji od oběda neviděl. Venku se smrákalo a ona nebyla na žádném místě, kde bylo dříve možné ji najít. Rozhodl se zajít k jejímu hrobu, ačkoliv tam od její smrti nebyl.

Nebyl důvod proč chodit navštěvovat místo, kde leží tělo, ale duše samotná sedí u něj na posteli.

Pomalu se plížil po pozemcích dolů k potoku, kde za dřevěnou lávkou rodiče Hermiony Grangerové vybrali místo k odpočinku své dcery.

Všiml si postavy stojící před jejím hrobem, a tak instinktivně uhnul do strany a skryl se za stromem.

Nepotřeboval, aby ho zde někdo viděl.

Hermiona to nebyla.

Přimhouřil oči, aby zaostřil a zjistil, kdo mu dělá nechtěnou společnost.

Ron Weasley.

Severuse už několikrát napadlo si s ním promluvit, ale nikdy k tomu neměl dostatečnou motivaci. Tenkrát, když přečetl těch pár řádků v knize jeho babičky, ho napadlo Ronovi říct, aby splatil svůj dluh, který u Hermiony má.

Jenže chtít něčí smrt? Nebo ho snad žádat, aby se dobrovolně vzdal života? Jen tak, bez důkazu, že to nedělá zbytečně. To prostě nešlo.

Nebo ano?

Ron se otočil a otřel si spěšně obličej od slz.

Severus by přísahal, že se ten kluk úplně vytratil. Nebyl to už ten veselý a energický zrzek, kterého znal. Obličej měl pobledlý, pod očima se mu skvěly tmavé kruhy a rty měl rozpraskané. Hodně zhubl. Oblečení na něm viselo a lícní kosti vystupovaly pod kůží. Jeho vlasy byly rozcuchané a vůbec ne plné té zářivé barvy, kterou se jeho rodina chlubí.

Tmavě hnědá barva teď lemovala pohublý obličej.

Severus si vybavil jeho matku na pohřbu jejího manžela, který se konal den před tím, než pochovali Hermionu.

Její vlasy měly stejnou barvu, jako Ronovy. Tmavou a bez života.

Těžké časy.

Severus sebou cukl, když uslyšel kroky z druhé strany.

Ještě více se skrčil za strom a pouze opatrně kontroloval situaci kolem.

Harry sem chodil každý den, jen dnes přišel později, než obvykle.

Ron se ustrašeně zastavil a sklonil hlavu.

Harry se snažil tvářit přátelsky, ale den ode dne bylo těžší nedávat Ronovi za vinu to, co se stalo. Byl to jeho nejlepší přítel. Stejně jako ona.

On tu byl, ona ne.

Ron kývl starému příteli na pozdrav a poníženě se kolem něj propletl.

Celé se to mělo obejít beze slov, ale byl to Ron, kdo nakonec promluvil, ačkoliv byl již pár kroků od Harryho.

„Nezvládám to, Harry. Nemůžu s tím žít.“

Oslovený se chystal něco odpovědět, ale Ron se rychle otočil a rozběhl se zpět k hradu.

Severus počkal skrytý za stromem, dokud jeho bývalý student neodešel.

Pak se ještě naposledy ujistil, že zde skutečně nikde Hermiona není a také se vrátil.

Několikrát prošel hrad, dokonce se pod Zastíracím kouzlem dostal i do společenské místnosti Nebelvíru, kde doufal, že by mohla sedět.

Pokoušel se s ní spojit myšlenkami, ale nešlo to.

Nitro se mu svíralo. Jeho život nikdy nebyl jednoduchý, ale že by to korunoval láskou k mrtvé studentce, nikdy nečekal, ani nechtěl.

Našel ji na Astronomické věži.

Stála u zábradlí a koukala se dolů.

„Hermiono…“

Otočila se k němu a jen se smutně usmála. Stál tam kousek od ní, vítr mu čechral vlasy a ústa měl pootevřená v důsledku vyřčeného oslovení. Kdyby chtěla, stačilo by pár kroků a mohla by ho obejmout. Přesto byl vzdálenější než měsíc, který se právě ukázal mezi mraky.

Nevěděla, zda mu to má říci. Zda to není jedna z posledních šancí jak ještě mluvit s mužem, kterého nejspíš miluje.

Jako ona. Jako Hermiona.

„Severusi, slib mi, že na mě nezapomeneš,“ řekla nakonec prostě, i když věděla, co po něm žádá.

Nechápavě naklonil hlavu a postoupil o krok k ní.

Ne, zatím nebyla připravena mu cokoliv říci.

„Co tady děláte?“ ozval se za jejich zády povědomý hlas.

„Pan Potter,“ Otočil se za hlasem překvapeně Snape.

Harry přešel klidně k zábradlí hned vedle Hermiony.

Viděl Snapea odcházet, když stál dole u hrobu.

Sledoval ho sem.

„Nemohl byste namíchat nějaký uklidňující lektvar pro Rona, pane?“

Severus zbrunátněl. Neměl nejmenší chuť tomu ubrečenému zmetkovi cokoliv míchat.

„Obávám se, že toho nebudu schopen.“

Harry překvapeně zamrkal.

„Proč ne?“

„Protože si to nezaslouží.“

„Že zrovna Vy… já nevím, jen mě to zaskočilo.“

„Že zrovna já co?“

„Že zrovna Vy mi odmítnete pomoci.“

„Neodmítám pomoci Vám, ale Vašemu povedenému přítelíčkovi.“

„Vy mu to zazlíváte?“

„Budu upřímný. Ano, zazlívám mu, že svou zbrklostí a hloupostí zabil nejlepší studentku, jakou zdi Bradavic viděly, ačkoliv mi svou přehnanou pílí lezla na nervy.“

Hermiona vše napjatě poslouchala a tiše přihlížela, jak se dva lidé, na kterých jí v životě a i tomu, co přišlo po něm, nejvíce záleží, baví o ní samé.

Harry byl překvapený upřímnou a hlavně nečekanou řečí svého profesora.

Ne, nečekal, že zrovna od něj někdy uslyší ujištění, že mu na někom záleží. Na někom jiném kromě jeho matky a možná i trochu na něm, ale to bylo spíše tím, že byl synem Lily.

„Moc mi chybí,“ pronesl nakonec Harry zasmušile.

Severus chtěl mladému muži říci, že tu jeho kamarádka stojí s nimi, ale stačilo mu, jak se tvářil Brumbál prvního dne, co se k němu Severus přiřítil a oznámil mu, že komunikuje se záhrobím. Ne, nemohl mu nic naznačit.

Za měsíc to pozná sám.

I přes incident z předešlé noci Hermiona zase nabídla Severusovi spánek na posteli.

Leželi naproti sobě a dívali se jeden druhému do očí.

Hermiona posunula dlaň po hladké podložce směrem k jeho uvolněné ruce.

Bála se, že uhne, ale neudělal to.

Konečky prstů se dotkla jeho štíhlých prstů.

Zkoumal její výraz a vyšel rukou naproti jejím dotekům.

Když se opravdu soustředil, přišlo mu, že cítí jemné brnění v konečcích, ale nejspíš si to pouze namlouval.

Alespoň jednou ho obejmout a cítit to. Jednou ho vědomě políbit.

Proč k sobě dva zcela rozdílní lidé museli najít cestu, až když je pozdě?

„Hermiono?“

„Hm?“

„Slibuji ti to…“