2. kapitola – Vítejte do nového dne

Věnováno všem jako omluva pro mé nedostatečné reagování na komenty. :-)

Posledních pár řádek je opět ukradeno Shakespearovi, montáž je z mé dílny.

Příjemnou zábavu.

Sluneční paprsky polechtaly spící dívku na líčku a ta se s mumláním převalila. Peřina visící jen na kousku postele díky mohutnému kopnutí nohou spadla na zem.

Rozespalé šmátrání pravé ruky po bílém prostěradle ji brzy probralo z polospánku. Rošťácky se podívala na spadlou peřinu a ještě na ni s úsměvem vyplázla jazyk.

Neměla ráda rychlé vstávání, někdy se v posteli převalovala i půl hodiny, aby pak mohla v klidu vstát a naladit se do nového dne.

Svítání ji fascinovalo. Sledovat, jak se země probouzí, bylo něco, co patřilo k jejím nejoblíbenějším věcem.

Nohy spustila z postele a sklonila se pro nezbedný kus látky.

Naschvál nezatahovala závěsy. Chtěla být probouzena dřív, než to dělali kolejní duchové, kteří někdy ze spáčů stahovali peřiny, a jednou prý jednoho kluka z druhého ročníku Šedá dáma pokropila plným džbánem vody.

Oblékla si čistou školní uniformu a odebrala se do koupelny, kde se již několik mladších dívek, dle vzezření je Luna odhadovala tak na druhý ročník, šlechtilo. Prvně se podívala pod umyvadlo. Pak otevřela okno a na parapet položila malý kamínek s bíle nakresleným znakem.

Dívky se po ní se zaujetím dívaly a ve chvíli, kdy Luna zavírala okno a s mírným úsměvem se otáčela zpět do místnosti, se jedna s druhaček nezdržela své otázky.

„Co to děláš? Co je to?“

Luna klidně přešla zpět k zrcadlu a pak své spolužačce bez jediné emoce odpověděla.

„To je ochrana proti škrknám, mohou být všude. Je to starodávná ochranná runa.“

Obě dívky se rychle z koupelny zdekovaly s podivným výrazem a hned za dveřmi si u spánku vytvořily pomyslnou kružnici, která měla znázorňovat jejich mínění o poněkud zvláštní spolužačce.

Ta si mezitím vyčistila zuby a se stálým úsměvem pokračovala ve svých denních rituálech.

Po tom, co si obvyklým způsobem upravila vlasy, sešla dolů do společenské místnosti, kde postávalo několik studentů čekajících na své přátele, aby mohli všichni odejít na snídani.

Nevšímala si jich.

S veselým poskakováním, které používala velice často, ačkoliv si o tom ostatní nemysleli nic dobrého, se pohybovala po chodbách hradu.

Měla to ráda, protože s každým skokem to u žaludku příjemně zalechtalo a pohyb vlasů kolem její tváře dával pocit určité svobody.

Nasnídala se jen teplého mléka a tvarohového koláče, protože po ránu hlad neměla. Vždycky obdivovala, jak se někteří její spolužáci dokáží nacpat tolika druhy jídla a pak celý den fungovat.

Ne, jídlo byl rituál a každý rituál tělo i mysl unavuje. Alespoň ji ano.

Každé činnosti se věnovala na sto procent, protože věřila, že vše co dělá, dělá proto, že to chce, a právě protože to chce, nebude to dělat jen napůl.

Lehce vstala, sebrala ze stolu hůlku a odešla na první hodinu.

Nebrala si učebnici, protože na první hodinu Bylinkářství ani žádnou nepotřebovala.

Postavila se před skleník a krátila si čas kreslením různých znaků na zaprášené sklo.

Skupinka postávající za jejími zády si sem tam něco pošeptala, ale ona to nevnímala.

Věděla, jak je v případě, že by ji obtěžovali, odradit.

Po očku se po nich podívala.

Nakreslila prstem na okenní tabulku skleníku několik křížků a pak na něj obtiskla svou dlaň s rázným plácnutím.

Hovor za ní vyděšeně utichl.

Usmívala se sama pro sebe až do okamžiku, kdy se před skleníkem ozval veselý hlas madam Prýtové, která všechny studenty pozvala dovnitř.

Nedávala moc pozor. Sledovala, jak se čerstvé úponice míhají ve vzduchu a loví kolem poletující hmyz. Moucha lapená do mazlavého zeleného slizu umístěného na každém úponku neměla šanci uniknout a pouze zoufalé mávání křídel dávalo všem sledujícím pocítit, že takto skončit nechtěla.

Nikdo její aktivitu nevyžadoval a tak tím, že v duchu litovala mrtvé mouchy, strávila celý zbytek hodiny. Věděla, že na některých předmětech si může dovolit být duchem mimo.

To ovšem neplatilo o tom následujícím.

Obrana proti černé magii, které vlastně již druhým rokem vévodil přezdívaný sklepní přízrak, nebyla z hodin, kde bylo bezpečné nedávat pozor a to nejen proto, že při praktických nácvicích šlo snadno schytat nějaké to nepolapené kouzlo.

V hodinách Severuse Snapea bylo nebezpečné se i špatně nadechnout.

A i když bylo po válce a nejrůznější novinové plátky hlásaly jeho dobrodiní a nevinu, našlo se ještě několik předsudků.

Vždycky měl respekt.

Teď ho měl a nemusel se ani moc snažit.

Ale ona ho považovala za velice zajímavého člověka, který ji něčím v sobě nemálo fascinoval. Vděčila mu za hodně, aniž by si toho byl vědom. A on by zase na oplátku měl tak trochu vděčit jí.

Díky jejímu vpádu do Chroptící chýše ho možná Voldemort nezabil. Alespoň ne ve chvíli, kdy chtěl. Neplánovaná přítomnost mladé dívky způsobila, že dostal čas na argumenty, které vedly k rozviklání úsudku jeho pána a ten raději následnou popravu přenechal Goilovi, kterého bylo více než lehké zneškodnit. Nikdy to nikdo nevyřknul nahlas, ale ona si myslela, že Snape měl ten den zemřít.

Ne že by to chtěla, ale z nějakého důvodu z Voldemortových očí pochopila, že už byl rozhodnut svého věrného zbavit života. To ona tehdy přesvědčovala Harryho, že se něco chystá a Snape, kterého její kamarád tolik nenáviděl, to nedělá nikterak rád. To oni tehdy společně přesvědčili Brumbála k plánu, o kterém neměl ponětí nikdo jiný. Ani Snape nevěděl, že ten stařík, kterého právě zabil, bylo jen kouzlo a kromě několika kapek krve padající postava neobsahovala nic, co se samotného Brumbála týkalo. To ona tehdy spolu s otcem našla ve staré knize zmínku o dočasném vytvoření sebe sama ze tří kapek krve a několika zaříkadel a pomohla tak zachránit život Bradavického ředitele.

Brumbál by býval zemřel zbytečně, odkazujíce se na svou nevyléčitelnou nemoc, která postihla jeho ruku ve chvíli, kdy se pokusil zničit jeden z Viteálů. Stačily Fénixovy slzy k tomu, aby potlačily propukající zlou a temnou sílu prostupující starcovo tělo a po pádu samotného Voldemorta zmizela i probíhající kletba, která pramenila z jeho síly.

Když pak již volná heslovitě seznamovala Snapea s tím, jak se věci doopravdy mají, cítila, že tím vším změnili něco, co bylo naplánováno osudem kapku jinak.

Ani si neuvědomovali, kolik toho riskovali.

Ale válka byla vyhraná a ušetřili tolik životů, že na případné alternativní konce už nikdo z nich nikdy nehodlal pomyslet. Nikdy.

Profesor Snape byl jiný.

Měla ráda to, co bylo jiné. A jeho duše drsná na pohled přímo sváděla po dotyku a prozkoumání.

Spoléhala na to, že si jí profesoři moc nevšímají. Nikdy se s nikým nebavila, patřila mezi nejlepší studenty a to, že občas zírá z okna či kreslí divné obrázky, přecházeli beze slova.

Jenže první den školního roku zřejmě profesor Snape nevstal tou správnou nohou.

Zabouchl dveře tak silně, že se několik žáků leklo natolik, až vydali slabé vyjeknutí.

Zrovna byla uprostřed kresby hvězdice, kterou procházel řetěz ukotvený křížem. Byl to jeden z jejích výjevů a tak ho prostě nakreslila.

„Toto není výtvarná výchova, slečno Láskorádová, pokud máte problém s udržením pozornosti v mých hodinách, pak Vás velice rád obeznámím s tím, že dveře se dají zavírat z obou stran.“

Zvedla k němu velké oči a neubránila se velice lehkému úsměvu. Mnozí si mysleli, že se takhle tváří pořád.

„Promiňte, nebavilo mě prostě jen zírat do prázdna a čekat na Váš pozdní příchod, profesore.“

Její hlas nezněl drze nebo naštvaně. Byl naprosto bez emoce. Pronášený zvláštním zvučným tónem jen lehce nad hranicí tišší mluvy.

„Strhávám Havraspáru deset bodů.“

Bylo zvláštní, že i přes jeho jasnou porážku, kterou si Luna neodpustila zhodnotit dalším úsměvem tak nevinným, že se na ni po zbytek hodiny Snape nepodíval, si nevysloužila trest či další slovní přestřelku.

Ne, dnes ráno nebyl jeho den. Ostatně, jeho den nebyl nikdy. To šlo každopádně přečíst z jeho věčně zamračené tváře a mizerné nálady.

Navíc byl jediným profesorem, který je nepřivítal do nového dne, a který jim hned začal diktovat otázky do prvního letošního testu na známky…

Ležela přikrytá do půli pasu a sledovala modrá nebesa nad sebou.

Přemýšlela, že si tam dodělá hvězdy a bude to jako noční obloha. Sáhla po hůlce a několika ladnými pohyby se přímo nad její hlavou objevilo několik drobných hvězd.

Lehce pulzovaly a dodávaly setmělé místnosti zvláštní atmosféru, při které se Vám chtělo spát, ale zároveň obdivovat tu nádheru nad Vaší hlavou.

Víčka začala klesat. Stulila se k polštáři a hledala v hlavě tu jistotu, která jí dávala to, po čem toužila.

Který chceš slyšet dnes, holčičko?

Přečti mi stošestnáctý.

Už zase?

Ano, prosím…

Láska není cit,

který se mění, když narazí na překážky

nebo se poddá sotva, že změnu tuší.

O né – je to znamení na věky,

které čelí bouřím jako neochvějná stráž…