6. kapitola - Zachycena mezi životem a smrtí

Teď se nějaký čas nebudu na netu objevovat, ale kapitoly přidávat budu ve stále stejném rytmu. V komentech se taky ukážu - nebojte, ovšem nevím, zda budu stíhat odpovídat na všechny zvlášť. Děkuji všem za přízeň, a proto tuto kapitoly věnuji Vám všem, co na mě mysleli, když jsem byla v nemocnici. Stále nejsem úplně ok, tak chci odpočívat a věnovat se trochu víc realitě. Určitě to neberte jako konec :-)

K této kapitole jsem udělala i montáž :-)

Po oné pravdě o svém dalším osudu se Hermiona stáhla ještě více do sebe.

S něčím takovým se nedokázala vyrovnat a ani si o tom s nikým nemohla promluvit.

Zatím.

Hodiny a hodiny strávila u svého hrobu a dívala se na stříbrný nápis svého jména společně se slovy: Kde je vůle, tam je cesta, které představovala nejen epitaf, ale i její životní heslo.

Jak sentimentální.

Květiny donesené některým z příbuzných pomalu uvadaly a jejich okvětní lístky odnášel vítr.

Stála nad chladným kamenem a čekala, až ji dožene vlastní osud.

Za zády se jí objevila tmavá postava.

Otočila se.

Ron držel v ruce luční květiny, které rychle položil na hrob.

V očích měl slzy a prázdnotu.

Ta je teď spojovala.

„Promiň mi to, Hermiono. Já jsem něco takového… víš… nechtěl. Já jsem tě měl rád. Chtěl jsem, abys … na mě byla pyšná.“

Dívka stojící mu po boku se rozplakala.

Pamatovala si, že k Ronovi kdysi něco cítila. Že to bylo zvláštní a milé. Jenže nyní si uvědomovala, že to nebyla láska. Bylo to přátelství a opravdu jen takové to mít rád.

Proč jí muselo až po smrti dojít tolik věcí?

Proč se nenávist proměnila v žárlivost, přátelství v bolest a láska v trpkou připomínku?

Ron se beze slova otočil a vracel zpět k hradu.

Jeho pokroucená postava zmizela za kopcem pár minut po jeho odchodu.

I ona se chtěla vrátit.

Ačkoliv byly její dny prázdné, jedno místo a jedna osoba jí stále ještě dokázala udržet při zdravém rozumu.

Bylo jí tam najednou tak dobře.

Skutečně jí zbyl ještě nějaký zdravý rozum?

Čím více dny utíkaly, tím více se mu Hermiona vpíjela do hlavy. Ba dokonce by přísahal, že až do morku kostí. Občas se přišla posadit do lavice na jeho hodiny a jen nepřítomně zírala z okna.

Už ho nepronásledovala všude, kam se hnul. Jejich vzájemná nenávist se od toho večera naprosto změnila.

Měla pocit, že je na ni Severus milejší jen proto, že je mu jí líto.

Každý večer seděli v jeho kabinetě a povídali si o životě, skutcích, ale i smrti.

Severus v Hermioně našel vděčného posluchače a ona v něm oporu.

Byl rád, že jí může říci víc, než by kdy čekal, že někomu poví.

Nikdy by nepřipustila, že by mohl být Snape někdo, s kým by nakonec všechny možné volné chvíle chtěla trávit ráda a dobrovolně.

Blížil se konec druhého měsíce od její smrti. A ona se děsila toho, co konec dalšího období přinese.

Nebo spíš odnese.

Při tom prvním ztratila naději. Co ji čekalo nyní?

Severus byl poslední jiskrou, která jí zůstala. Těšila se, až přijde z vyučování a nechá ji pomoci mu s opravou písemných prací. Nebo až jí bude předčítat z některé z knih či ukáže přípravu některých složitých lektvarů.

Učil ji.

Učil ji, i když oba věděli, že to k ničemu není. Choval se k ní, jako by byla živá a ona se k němu na oplátku chovala s tou nejvyšší nehranou úctou.

Děsila se toho, co začínala cítit.

Nebo to cítila už kdysi? Vždyť byla duch a žádné nové emoce nemohla prožívat. I ty, co znala, teď přicházely jen v opravdu silných momentech.

Snažila se rozvzpomenout, co cítila při vděčnosti a ačkoliv tam trocha toho pocitu byla, stále ji naplňovalo ještě něco.

Ať to bylo cokoliv, byla rozhodnuta to přijmout, neboť to dělalo její polapené duši dobře a stále to zahřívalo maličký drobný plamínek tam někde uvnitř její podstaty.

Jako každé ráno se probudila časně.

Nebyl to spánek, co prožívala. Sny se nikdy nedostavily, ale několik hodin nevědomí poskytovaly její mysli příjemnou úlevu. Pokaždé vstala, aby se na pár minut opřela o rám dveří a pozorovala svého spícího profesora, který se na ne moc prostorné pohovce neustále přetáčel a mračil ze sna.

Pak přešla ložnici a posadila se na rám okna, kde četla knihy, jež jí přinášely alespoň částečný pocit uspokojení.

Dnešní ráno se cítila zvláštně.

Lehčeji.

Posadila se a natáhla ruku po knížce s pohledem upřeným na školní pozemky.

Nemohla ji nahmatat, a tak se bezbarvě podívala směrem, kde knihu tušila.

Nevěřícně otevřela ústa.

Dívala se na svou dlaň a znovu zkusila knihu zvednout.

Ruka procházela skrz.

Zkusila to několikrát, posadila se a soustředila se na prováděný úkon.

Nic.

Vykřikla a v jejím hlase se snoubila beznaděj se zoufalstvím.

Severus sebou trhl tak, že málem spadl

Bez váhání se rozběhl do ložnice.

Uviděl plačící Hermionu sedící na okně jak se pokouší zvednout rozečtenou knihu.

Zíral na ni, na knihu a zase na ni.

„Hermiono,“ vyslovil její jméno, aniž by si uvědomoval, že je to poprvé, co ji takto oslovil.

Ona si to uvědomila hned.

Ta bojovnice uvnitř ní, kterou byla, se vzepjala proti všemu, co cítila.

Její pohled naplnilo odhodlání a zvláštní tvrdost.

Zvláštní, co dovede s člověkem jeho vlastní jméno pronesené z úst někoho, koho ještě před dvěma měsíci nenáviděla.

Nebo ne?

Prudce vystřelila ruku proti knize a uchopila ji.

Opřel se o rám dveří přesně v místě, kde každé ráno stávala i ona, když ho spícího tajně pozorovala.

Věděl, že teď to dokázala, protože je silná, ale časem to bude těžší, až se jednoho dne možnost dotýkat se věcí zcela vytratí.

Netušil, kdy ta chvíle přijde, ale dal by cokoliv za to, aby k tomu nedošlo.

Byly to skoro dva měsíce, kdy ji potkal sedící na mostě.

Nejtěžší období, jaké měl možnost prožít.

I přes hrůzy na svoláních Smrtijedů, mohl s klidným svědomím říci, že vidět postupně odcházet tak silnou osobnost, jakou Grangerová byla, se nedalo srovnávat s ničím.

Dokázal změnit osudy tolika lidí a nyní si nedokázal připustit, že v tomto případě jsou kostky již vrženy a on s tím neudělá nic, ani kdyby upsal duši ďáblu.

Co mohl dělat.

Byla to těžká zkouška a on možná neměl sílu ji zvládnout, možná nechtěl.

Jenže si vybral skutečně nevhodnou dobu.

Copak se tomu dalo poručit?

Šlo tomu předejít, kdyby po tom on sám tolik netoužil…