5.kapitola - Nikdy nezemřu

Kapitolu věnuji všem, co komentují. Pokud budete hodné a hezky okomentujete (a budete chodit, tak je možné, že sem další kapitolu - buď Smrti nebo Dovolené 2 - přidám ještě před svým odchodem do nemocnice a to je ve středu. :-)

Týdny plynuly a teplé letní slunce s sebou pomalu začalo odnášet i barevné listí ze stromů.

V půlce října se krajina vždy měnila a teplo definitivně vystřídala chladnější rána.

Severus seděl na židli před stolem a stejně tak jako každý večer se věnoval četbě starých dokumentů a knih.

Hermiona seděla na pohovce u krbu a dělala totéž.

Možná se mu to jen zdálo, ale posledních pár dní mu připadala bledší, než kdy jindy.

Ani tolik nemluvila.

A to už se vzdal svých ironických poznámek na její osobu.

První měsíc utekl jako voda a oni se neposunuli ani o píď v hledání jakékoliv zmínky o něčem, co by Hermioně pomohlo.

Severus pozoroval její bledý obličej a přemýšlel.

Vzpomněl si na domov své babičky z matčiny strany.

Byla to velká čarodějka a vlastnila vcelku obsáhnou knihovnu, které si velice vážila.

I on.

Když chtěl nějakou knihu půjčit, mohl ji číst pouze v okamžiku, kdy byl u ní.

Domů si nikdy knihu odnést nemohl.

Její pravidla.

K čemu jí byla? Teď se všechny knihy válí v prachu a zapomnění.

Po její smrti, která ho chtě nechtě zasáhla jako čerstvého druháka, matka knihy nanosila do krabic v prvním patře jejího domu.

Chtěla přízemí využívat ke svým účelům, ale nakonec tak neučinila.

Ani nemohla, zemřela ani ne dva roky po smrti své matky.

Dům pustl, neboť Severus nikdy neměl čas ani chuť se tam vracet.

Vlastně nechápal proč.

Babička se zajímala i o tu nejstarší magii a nashromáždila spousty zajímavých a vzácných materiálů.

Když byl u ní, našla si čas, aby mu povídala o věcech, o kterých byla zatím seznámena jen hrstka kouzelníků.

Mohl by se tam zajít podívat.

„Odletaxuji se na místo, kde se podívám po dalších knihách,“ informoval Hermionu zběžně, zatímco přes ramena přehazoval černý plášť.

„Kam?“ zeptala se zvědavě.

„Do domu, který patřil mé rodině.“

„Můžu s Vámi?“

„Jste duch, nemůžete se odletaxovat.“

„Můžu, když mě chytnete za ruku.“

Severus se zašklebil. Ne, že by se mu hnusilo chytit jí za ruku, ale nechtělo se mu brát ji s sebou.

Hermiona si to vyložila po svém a její výraz potemněl.

S povzdechem k ní natáhl ruku. Stál rovně a výraz měl pevný. Neuhnul před jejím překvapeným pohledem a ruku držel bez třasu na svém místě. Kdyby je někdo pozoroval, myslel by si, že ji žádá o tanec.

Přijala, aniž by jeho teplou dlaň cítila.

Severus hůlkou uhasil plameny v krbu a i s dívkou vstoupil dovnitř.

„Panství Princeů.“

Hermiona opět překvapeně pohlédla na svého profesora těsně ve chvíli, kdy vyslovil původní příjmení jeho matky, a pak je oba dva pohltily plameny.

Vynořili se ve velké vstupní hale, kterou už značně ohlodal zub času.

Pavučiny u stropů a na nábytku jasně vypovídaly o stáří a také dlouhé nepřítomnosti jakéhokoliv tvora.

Severus se krátce zorientoval. Nebyl tu dvacet let, a tak se musel ve vzpomínkách vrátit zpět, když to zde osvětlovalo slunce a chodbou spojující dolní pokoje naplňovalo klapání bot služebnictva. Slavné panství, které pamatovalo ty nejkrásnější večírky, bankety a všemožné události, které si jeho bohatá rodina s radostí dopřávala.

To všechno zmizelo a zůstal jen starý nábytek a veškeré vybavení.

Před očima se mu dům proměnil zpět.

Brána, která se nacházela několik set metrů od hlavního vchodu, byla zapečetěná a zarostlá velkým množstvím křovin a upínavých rostlin.

Cesta k ní nebyla udržovaná. Byla poseta spoustou větévek, které na ní napadaly při bouřkách.

Slunce pomalu zapadalo a ozařovalo zahrady červeným světlem.

Severus krátce sledoval každodenní divadlo, které ač bylo tak samozřejmé a viděl ho tisíckrát, nyní prožíval s novou dávkou nostalgie, neboť v těchto místech bylo po tolika letech tolik emotivní a přece nové.

Pak se beze slova vydal po schodišti do prvního patra rozlehlého sídla následován ustrašenými a nejistými pohyby své studentky.

Nad schody se ocitli v další chodbě. Na stěnách visely fotografie Snapeových příbuzných, ale ti se za ta léta již stali nehybnými.

„Kdo je tohle?“ zeptala se Hermiona na muže, kterému se Severus dosti podobal. Jen neměl dlouhé vlasy.

„To je můj dědeček,“ odpověděl věcně a otevřel druhé dveře od schodiště.

Pach hniloby a zatuchliny se vyvalil naproti novým návštěvníkům.

Severus vkročil do místnosti první a odhrnul rukou pavučiny ze dveří. Pro jistotu měl napřaženou hůlku, kdyby bylo potřeba ji použít.

Hermiona si vše se zájmem prohlížela.

Bylo to zvláštní.

Byl to nejspíš dětský pokoj.

„To bylo Vaše?“

„Ne. Zde jsem býval v dobách, kdy se má matka začala zabývat jinými záležitostmi než mou výchovou. Nikdy jsem ve svém dětství neměl pocit, že by něco bylo skutečně moje, ale o tom se bavit nechci.“

Zamířil k velkým krabicím v rohu místnosti a kouzlem je otevřel.

Zvědavě mu nahlédla přes rameno.

Klekl si ke krabici a zažehl oheň v malém krbu.

Rukama přehraboval množství knih a konečky prstů hladil křehkou vazbu každé z nich. Opatrně, jako by se bál, že se mu rozpadne v rukou.

Hermionou projela zvláštní teplá vlna. Za ten měsíc ve světě plném chladu nic takového nezažila. Vzpomněla si na život. Byla to emoce? Opravdu to cítila, nebo si jen vzpomněla?

Jeho ruce hladící rub další knihy ji fascinovaly. Vyvolávaly v ní pocit bezpečí a zvláštní touhy po dotyku.

Držel jednu hodně starou, větší než všechny ostatní a zvláštně si ji prohlížel ze všech stran.

Otevřela ústa v očekávání.

Podíval se na ni s jemným náznakem úsměvu.

„Co je to, profesore?“

„Myslím, že něco hodně podobného tomu, co hledáme.“

Přemístili se zpět do jeho kabinetu a ihned se usadili nad knihou, kterou právě donesli ze starého opuštěného sídla.

Opatrně otáčel zažloutlé listy.

Po chvilce přestal.

Kniha byla psána ozdobným drobným písmem a Hermioně se opravdu špatně četlo.

„To je písmo mé babičky. Impozantní dáma, vskutku.“

„A co se tam píše?“

Severus se opět sotva znatelně usmál.

„Možná jsem skutečně našel stopu.“

Začetl se do stránky plné písma své babičky a postupně šlo pozorovat, jak jeho úsměv z tváře mizí.

„Co, co se děje? Co je tam?“ V hlase dívky šla slyšet panika.

Bála se toho, co uslyší, aniž by tušila, co to bude.

„Obávám se, že mám špatné zprávy.“

Pokynula mu a těžce polkla.

„Pokud je člověk zabit nechtěně něčí vinou, je-li ta smrt zbytečná a život zemřelé osoby pro svět užitečný, pak je duši dána šance na z mrtvých vstání…,“ odmlčel se.

Hermiona zalapala po dechu.

„A v tom je ten háček. Osoba, která zavinila zbytečnou smrt, musí sama odevzdat svůj život a to dobrovolně v noci, která následuje přesně tři měsíce po pohřbu na hrobě s tělem oběti.“

Dívce se zamotala hlava nebo alespoň měla chuť se posadit. Nedokázala uvěřit tomu, co slyšela.

„A co když se tak nestane?“

„Smrt důležité osoby je natolik závažná, že převrátí tok reality a času. Vaše duše je odsouzena na věčné časy bloudit ve světě živých. Pokud by se pan Weasley…,“ zavrhl okamžitě myšlenku a ne proto, že by to nechtěl, „za tři měsíce od pohřbu se stanete duchem, nejspíš Vás uvidí všichni stejně tak, jako sira Nicolase a ostatní.“

Její rozšířené zornice a naprostý šok v něm pohnuly pocit lítosti.

Chtěl jí pomoci, ale nevěděl jak.

Kdy se to stalo? Kdy přestal mít chuť ji urážet a dobírat si ji do chvíle, než její tváře ukázaly náznak ruměnce z rozčílení?

A šlo vůbec naštvat ducha?

Její osud byl horší než jeho.

Mohl jí jen zpříjemnit zbytek času, kdy bude viditelná jen pro něj.

Byla odsouzena k věčným mukám. Nikdy nedojde klidu.

Nikdy úplně nezemře.