Mezikapitola čtyři a tři čtvrtě – příběh Molly Weasleyové

Díky svému muži byla denně zpravována aktuálním děním na kouzelnické scéně.

Celý život tomu tak bylo.

I když byl Artur vázán mlčenlivostí, večer, když šly děti spát, jí vždy nad šálkem čaje popisoval ty nejtajnější procesy, které měly zůstat pouze v myšlenkách.

Za těch spoustu let, co se znali a žili spolu si vždycky všechno říkali.

Jejich manželství vzniklo v době, kdy na čisté krvi záleželo téměř všem.

A ona byla mudla.

Ráda vzpomínala na časy, kdy se poznali v předměstí Londýna, kam Arthur jezdil na studie mudlů. Ano, ti ho vždycky přitahovali.

Každé ráno čekal poblíž jejího domu, aby ji mohl pozdravit.

Vždycky se usmívala, i přes to, že tenkrát jí do smíchu nebylo, když společně bojovali za svou lásku.

Vlastně bylo krásné sledovat, jak se jejich zdravení zvolna rozvijí jako plátek růže, lístek po lístku.

Ještě spal.

Tak klidně a s mírným úsměvem na rtech.

Opět cítila na dlani hebkost vlastních vlasů, které si každé ráno pročísla v malém rituálu, který předcházel obutí teplých papučí a opuštění manželské postele.

Někdo by tomu možná říkal stereotyp, ale pro ni byla radost každé ráno při svítání chystat své rodině snídani, nakrmit kočku i sovy a zbylý zvěřinec, který její děti natahaly domů při svých výletech do přírody.

Nejkrásnější bylo, když byl jejich skromný dům plný všech jejich dětí.

To bylo sice vzácné, co začali všichni chodit do školy, ale v těchto časech častější, než kdy jindy.

Díky nástěnným hodinám věděla, že ti, co jsou někde tam venku, jsou zároveň v pořádku.

Dnes byla doma jen Ginny, kterou odmítala od dob Brumbálovi smrti pouštět do školy.

Stačilo, že se bála o Freda, Georgie a Rona, který byl vždycky zbrklý a už od dětství měl smůlu na průšvihy.

Společně se nasnídali.

Poslední chvilky bez starostí a za společnosti relativního štěstí a klidu.

Pak Arthur odešel na ministerstvo, odkud jí za pár hodin poslal vzkaz o chystané bitvě.

Pocit v její hlavě způsobil, že se společně s Ginny přemístily na bradavické  pozemky kam dle dopisu mířil i jejich otec a manžel.

Ten den čas plynul rychleji, než kdy jindy.

Hodiny se měnily v minuty.

Minuty se stávaly vteřinami.

Dopadly na místo uprostřed lesa a její starostí kromě pečlivého prohledávání lesa byla v tu chvíli její jediná dcera, jež dělala totéž po jejím boku.

Vybavovala si detaily. Jak zapadající slunce osvětlovalo její krásné lesklé vlasy, jejíž odstín zdědila spíše po ní. Bledá pleť odhalovala několik pih.

Ty měla po otci.

Stejně jako nos.

Podcenily situaci.

Jak mohla být tak sobecká?

Zbytek vzpomínek byla mazanice barev, výkřiků, strachu, bolesti, zoufalství a událostí.

Bránili se dlouho.

Všichni tři.

Vlastně čtyři.

Snape z ničehož nic vystoupil z řad Smrtijedů a postavil se na jejich stranu a dával jim větší šanci i proti stávající většině.

Nakonec jeden z těch hnusných maskovaných přívrženců něčeho horšího, než je samotné peklo, vyslal smrtící kletbu proti její milované holčičce.

Takhle rychlá nebyla nikdy v životě.

A netušila, že Arthur bude ještě rychlejší.

Netušila, jak dlouho plakala nad jeho tělem.

Míjely ji společné vzpomínky, dovolené, chvíle, okamžiky, vteřiny…

Nesoustředila se na nic jiného, než na jednotlivé body, které následoval.

To vše vyplňoval zoufalý sípavý pláč Ginny a jí samotné.

Pak přišel Ron.

Zaznamenala jeho pevné obětí.

Zvedl se a utíkal do lesa.

Ten smutek najednou protnulo ještě něco.

Byl to strach.

Její srdce, rozdělené na několik částí, přesněji na šest, teď alarmovalo v nadcházející hrozbě.

Jenže pulzující bolest té nejstarší, teď už zemřelé části zaměstnávala její smysly víc, než mizející syn.

Přesto tam hluboko v hlavě měla uchované vzdálené hlasy z lesa.

Výkřiky Harryho, které nesly zvěst, že dnes zemřel i někdo další.

Její srdce ale nezaznamenalo žádnou další černou část ve svém jádru, a tak nedovolilo mysli soustředit se plně na to, co se děje o pár set metrů dál.

Netušila, že to není jediná střepina, která dnes zasáhla to nejcennější, co měla.