Mezikapitola tři a tři čtvrtě – Harryho příběh

Pro elu - která bude co nevidět maturovat.

Pro Chav - která hodně pracuje.

Pro nadin - která mě výborně nabudila novou povídkou.

Pro Zuzanku - která mi vždycky udělá radost krásným komentářem.

A pro všechny, co poctivě napíšou třeba i jen pár slov. Děkuji! A zároveň mi držte palce, dnes jsem dostala termín operace na vyndání žlučníku. :-)

Vzbudil ho vydýchaný vzduch ve společném stanu.

Kapka sražené vody mu kápla na nos a on se přiměl otevřít oči.

Promnul si rozespale obličej a sáhl po kulatých brýlích, které si nechával vedle sebe.

Položil ruce podél těla a chvilku nechával svůj organismus naběhnout do bdělého stavu tupým zíráním do stropu modré látky nad ním.

Bude dnešní den stejný, jako všechny předešlé?

Ne.

Dnes se cítil jinak.

Bylo to vítězství?

Byla to prohra?

Nezklame?

Co vlastně skutečně byl?

Jedenáct let žil v domnění, že ho kromě klidného rána bez řevu jeho tetičky Petunie či naschválů bratrance nic jiného nečeká.

Že bude do své plnoletosti dělat této své, i když tak cizí rodině, otroka.

A pak se kolem něj začaly dít divné věci, na které ho nikdo nepřipravil.

Neměl otce, který by si ho vzal na klín a před nedělním obědem mu vyprávěl o tom druhém světě, který mohou poznat jen někteří.

Jen kouzelníci.

Jeho matka nežila v době, kdy by ho před spaním místo pohádky na dobrou noc objala a vylíčila mu zázraky, které může díky svým schopnostem udělat.

Neměl nikoho a jeho vědomí o jeho čarodějnické krvi spravila až osoba, kterou viděl ve svém životě prvně a při vybavení si postavy a celkového vzezření Hagrida musel uznat, že nebyla ani nikterak důvěryhodná.

Bylo zvláštní zjistit, že některé příběhy z knížek jeho bratrance, které si četl potají, když on a jeho rodiče odešli na nějaký z pěkných výletů, kam ho nebrali s sebou, mohou skutečně existovat.

Musel se rychle adaptovat na nově požadované podmínky, protože z tichých hovorů lidí kolem sebe poznal, že v něj vkládají velká očekávání, naděje a to všechno on přeci chtěl dokázat, když do té doby ho nikdo nepovažoval natolik způsobilým, aby se mohl jít sám projít ven.

Ron se vedle něho ospale zavrtěl.

Každé ráno se pošťuchovali, kdo dřív vstane.

Alespoň občas potřebovali v těchto dobách vědět, že nejsou jen naprogramovaní bojovníci, že tam uvnitř jsou ještě tak trochu děti.

Trochu.

Hermiona seděla jako každé ráno venku a chystala jim snídani.

Bez ní by to nezvládl.

Ani bez Rona.

Hermiona se starala o jeho bezpečnost a fyzickou sílu.

Ron zase zastával roli klauna, jehož občas neúmyslné vtípky je oba rozesmály

Dojídal, když dorazil Fénix se vzkazem od Brumbála.

Věděl, od koho je i co v něm najde ještě než ho otevřel.

Fénixe by poznal, i kdyby byl slepý a důležitost odhadl dle toho, že to bylo poprvé, co se s ním Brumbál spojil.

Vždycky všechno zjišťovali sami.

Celou tu dobu.

Alespoň si to myslel.

Přesto mu při přečtení vzkazu trvalo, než si slova poskládal v hlavě tak, aby byl schopen tu novinu oznámit i svým nejlepším přátelům.

Trvalo mu to celou dobu, co balili a i přes jejich zvědavé pohledy je s dnešním plánem seznámil až po tom, co kráčeli lesem.

A pak viděl tu mýtinu a slyšel Rona brečet.

Vlastně to nebyl pláč, který slyšíte, když někomu řeknete, že Vám blízký zemřel.

Ne.

Byl to pláč, bolestivý a takový, která přicházel, když Vy sami vidíte svou ztrátu.

Srdce se mu málem zastavilo, když viděl Ginny držíce si poraněné rameno a svírajíce bezvládnou ruku svého otce.

Oči mu zaplnilo několik slz.

Nebylo mu dáno moc času truchlit nad ztrátou osoby, kterou považoval za svého náhradního otce.

Byla to i jeho rodina.

Ron byl jeho nejlepší přítel, Ginny byla jeho dívka, kterou miloval.

Slyšel vlastní pulz kdesi v hlavě a uvědomil si, že křičí stále dokola jediné slovo.

Ne!

Rozběhl se za Ronem, který získal náskok.

Teprve teď si všiml Snapea, který se pokusil Rona zachytit.

Setkal se s jeho nepřímým pohledem plným nevysloveného šoku.

Slyšel rychlé kroky za sebou.

Zvláštní, v tu chvíli by možná i odhadl, jak daleko od něj byla Hermiona i Snape.

Neměl ji nechat, aby ho předběhla.

Možná by upadl on místo ní.

Neviděl okamžik, kdy Ron zakopl.

Jeho mozek vystřelil signál o tom, že jeho dva přátelé upadli přímo před skupinku Smrtijedů.

Hlavu mu protínalo něco ostrého.

Byl to jeho vlastní křik.

Viděl ji umírat!

Křičel její jméno, aniž by si uvědomoval, jak na sebe upozorňuje.

Dvě silné paže ho strhly za černý plášť jeho kdysi nenáviděného profesora.

Po kolikáté mu nyní zachránil život?

Záleželo na tom, když právě zažil ztrátu těžší než vlastní smrt?