2. kapitola – Duch v mé posteli

První řadě chci upozornit, že odstavec pojednávající o Bibli a jejím obsahu je čistě můj subjektivní názor. :-)

Pak už jen věnování a já bych tuhle kapitolu chtěla věnovat sobě, neb jsem egoista :-D a také všem, co sem chodí, písnou komentář, baví je to a líbí se jim níže uvedený text. Ámen. :-D

P.S.: Info ze zákulisí, Hermiona zůstane mrtvá, protože jsem vymyslela lepší smutnější konec...

Apríl :-D

Severus dovedl Hermionu k sobě do kabinetu a nezapomněl jí vést cestou, kde očekával větší koncentraci studentů, aby se ujistil, že se skutečně nenajde nikdo, kdo by mladou dívku také viděl.

Docílil jen setkání s duchem sira Nicolase, jenž neskrýval překvapení, nic neřekl a naopak se rychle zdekoval před procházející dvojící, z které pouze jedna osoba žila.

Snape pokynul dívce do otevřených dveří, aniž by si uvědomil, jak okatě to dělá. Dvě studentky postávající nedaleko si povšimly divného úkroku do strany svého profesora a jeho pokynutí ruky, jako by někoho vyzval k vstupu k sobě.

Kromě něho ale nikoho neviděly.

Překvapeně zakroutily hlavami.

Severus si povšiml jejich údivu. Uvědomil si, jak musí celá situace vypadat.

„Vy nemáte nic na práci? Deset bodů dolů za každou a okamžitě zmizte!“

Dívky se vylekaně rozeběhly pryč ze sklepení.

Hermiona se bez vyzvání sklesle posadila na židli před Snapeův stůl.

Severus prošel místností, aby se posadil za stůl naproti ní.

Tentokrát si pro změnu složil ruce do stříšky přímo před svůj obličej a rentgenoval bledou Hermionu pohledem.

Ta jen očima těkala po místnosti, aby si připomněla chvíle, kdy zde sedávala jako živá.

Jako živá.

Další vlna beznaděje polila její tělo tvořící jen trochu světla a vzduch.

„Co teď budeme dělat, slečno Grangerová?“ řekl nakonec bez jediné emoce.

Hermiona mu odpověděla pouze pokrčením ramen a pohledem, který doufal, že Severus jen dělá, že neví co teď.

„Můžete se dotýkat věcí, že?“

„Ano.“

„Výborně, donesu všechny knihy, co mají s Vaším problémem co dělat a Vy je pro začátek zkusíte přečíst, nenarazíte-li na nějaké řešení této situace.“

„A v čem spočívá Vaše slíbená pomoc?“ vykřikla rázem Hermiona.

Severus překvapeně zamrkal.

„Ještě dnes se přemístím do svého domu v Londýně. Moje rodina má vcelku hluboké kořeny a vlastní velké množství knih… Možná objevím něco tam…“

„Číst knížky si mohu i bez Vás. Řekněte mi, proč jsem stále tady? Proč jsem neodešla!“

„Nejspíš jste zde zanechala nějaké nevyřešené záležitosti.“
“A jaké kromě toho, že jsem zemřela v nedožitých devatenácti letech, nedostudovala jsem kvůli té zatracené válce, které vděčím za to, že již nikdy nezažiji to, co jsem si tolik plánovala! Nikdy nebudu mít děti, nikdy nic nedokážu, nikdy se nevdám a nikdy se nikoho nedotknu tak, abych tady ve svém srdci cítila cokoliv jiného než jen prázdnotu!“

Severus sklopil oči, i na něj toho začínalo být moc.

„Zemřela jsem zcela zbytečně díky chybě mého kamaráda, kterého jsem kdysi nejspíš milovala a on místo toho vsadil můj život, jako by to byla bezcenná hrstka drobných!“

„Já…,“ Severus nedořekl.

„Zemřela jsem ani ne ve třetině svého života, tak mi profesore laskavě řekněte, co za záležitosti bych měla vyřešit kromě toho, že bych měla ještě tak šedesát let žít?“

Nevěděl, co jí na to má říct. Nevěděl, proč její duše neodešla jako spousty jiných, co ve válce zemřela.

Jako Lupin.

Jako Malfoy.

Jako spousty dalších z obou stran.

„Pokud jde o čtení informací o posmrtném životě a podstatě zachycení lidské duše v očistci, pak vím všechno. Vím, co mě čeká za tři měsíce, pokud nenajdu smysl toho, proč jsem zde zůstala. Vím, co mohu a nemohu. Ale nechápu proč. Ron se přeci nad mým tělem upřímně omluvil, to jediné by mě tu mohlo držet, ale tak tomu očividně není. Tak co mám tedy udělat? A proč mě vidíte zrovna Vy?“

Severuse v duchu napadlo, že by se třeba mohlo jednat o nějakou záležitost spojenou s ním, ale tuto myšlenku v sobě trochu ustrašeně potlačil.

Ani ho nenapadlo něco tak pošetilého říci nahlas.

„I moji vlastní rodiče mě nechali odejít. Nedrží mě tu jejich vůle, tím jsem si jistá.“

„Kde budete...,“ opět mu skočila do řeči.

„Kde budu chtít bydlet, pokud se tomu tak dá říkat? Nehnu se odsud, profesore! Budu Vás pronásledovat, dokud nesplníte svůj slib! Takže přestaňte vymýšlet, kam mě zašijete, abyste se mě zbavil!“

Snape něco nesrozumitelně zamumlal, ale ať už to bylo cokoliv, nadšení tím rozhodně neprojevoval.

„Já Vám věřila! I když Harry neustále povídal ty své teorie o Vás a Vaší zradě, já stále věřila, že jste na straně Brumbála. Tak teď budu věřit dál. Nezklamte mě. Prosím…“

„Jistě Vás nemusím seznamovat se svým nadšením, že budu mít neotravnější studentku, co znám, neustále za zády. Vezměte si mou ložnici, budu spát zde na pohovce, ale respektujte má pravidla. Pořád je to mé soukromí a věřte, že se nevyplácí na mě mluvit, pokud o to sám nestojím, rozumíte?“

Hermiona poprvé za celou dobu své poloviční existence pozvedla koutky úst na znamení úsměvu. Nechtěla se vzdát naději, že nakonec společně přijdou na možnost, jak by mohla dojít svého klidu. Zároveň se jí v očích objevil stín. Stín z toho, že z jejích velkolepých plánů, života, přání a touhy zbyla pouze myšlenka.

Severus nechtěl chodit do knihovny v době, kdy byla plná studentů, rozhodl se tedy vyčkat na večerku. Mezitím prošel vlastní knihovnu, kterou měl k dispozici ve svém kabinetu.

Ovšem našel pouze dvě knihy, jež by mohly obsahovat několik vět o něčem, co by jim pomohlo pochopit, proč je zrovna Hermionina duše uvězněná v očistci.

Nosil stále nové a nové knihy na stůl a pozoroval Hermionu, jak se prochází jeho komnatami, aby se zorientovala a prohlédla si je.

Takovou příležitost za svůj život nikdy neměla.

Pociťoval při pohledu na její zvědavé pohledy po jeho věcech zvláštní pocit.

Žárlivost? Bylo zvláštní nechat ji, aby se seznámila s jeho životem.

Bylo hodně zvláštní vidět procházet ženu místy, kde zatím chodil jen on.

A bylo při nejmenším divné si uvědomit, kdo je ta žena a že ve skutečnosti již nikdo nikdy neuvidí její slzy či neucítí její dotyk.

Začetl se do mudlovské bible, jejíž vydání sehnal kdysi dávno při návštěvě jednoho starého antikvariátu v Londýně. Pamatoval si na šero i vůni zatuchliny při vstupu do nevelké místnosti, kde na druhém konci seděl hodně starý muž s knihou v rukou.

Tehdy pocítil chuť si pořídit jednu z nejstarších knih vypovídající o možných dějinách a osudech lidstva.

Nepředpokládal, že by mu dala nějaké odpovědi.

Ne, připomínala mu pouze dětskou pohádkovou knihu s pár fakty, která se zachovávala jako věčná vzpomínka na časy něčeho zvláštního, něčeho jedinečného.

Když dočetl, promnul si unavené oči. Bylo krátce po třetí hodině ranní.

Nepamatoval si, kdy Hermionu naposledy viděl.

Pomalu vstal od svého stolu a vydal se směrem do své ložnice.

Ležela na jeho posteli stočená do klubíčka a spala.

Bylo zvláštní ji pozorovat.

Vskutku.

Ještě stále si zcela nepřipustil, že se nejedná o sen.

Pořád se mu zdály zlé sny.

Už téměř dvacet let.

Její hrudník se nezvedal, oči se nechvěly.

Spala a přitom nebyl jediný důvod, proč nabírat síly do dalšího dne.

Nebyl důvod, protože žádný další den už nebude moci prožít.