1. kapitola - Vlastní konec

V pořadí již druhá kapitolovka, kterou jste si odhasovali, a kterou jsem vlastně nikdy psát nechtěla, neb jsem přesvědčena, že nejsem vážno-povídkový typ :-D Nápad jsem měla v hlavě dlouho, ale k tomu, aby hlavní pár tvořila Hermiona mi podsunula wixie, která je opět betou této povídky a já jí proto velice děkuji za podporu, kterou mi věnovala při mém rozjezdu. Dále kapitolu věnuji všem, kteří zanechají koment, protože ten je pro mě velice důležitý.

Povídka má celkem 12. kapitol + 6 mezikapitol. :-) Takže celkem 18 nových přidání. Hlavním párem je SS/HG a povídka je situovaná do doby hned po válce, kdy dobro klasicky zvítězilo, ale díky chybám zemřelo více lidí, než bylo nutné. Je to fanfiction a vůbec se nedržím některých věcí z knihy. Povídka by měla být laděna romanticky, ale je tam i trocha drama, jak se ostatně přesvědčíte hned z první kapitoly. A jak to dopadne? Nechte se překvapit :-)

Šustění listů stromů naplňovalo celou scenérii smutným zvukem, který sem tam prořízlo tiché zaplakání některého z přítomných.

Bílé židle byly vyskládány do půlkruhu před tmavě dřevěnou vyřezávanou rakev.

Slunce celý den nevystrčilo jediný paprsek, jako by se bálo jakkoliv porušovat ponurou atmosféru. Jako by vzdávalo Hermioně Grangerové všechnu čest a smutnilo společně s pozůstalými, kamarády a profesory.

Jemný vánek si pohrával s vlasy profesora Snapea, který nepřítomně zíral na tmavou rakev. Seděl v poslední řadě a přemýšlel, proč musel skončit život jeho studentky tak brzy.

Nesnášel její drzost, inteligenci a odvahu. Nenáviděl její kudrnaté vlasy a pihatý obličej. Její smrt ho přitom zasáhla tak hluboko, až si uvědomil, co na ní skutečně tak hluboce nenáviděl.

Byla jako on.

Toužila po nových znalostech stejně jako on.

Její kadeře byly stejně protivné jako jeho mastící se černé vlasy.

Drzost a inteligence se schovávala za sarkasmus a ironii.

Odvahu získal časem, ona se s ní narodila.

Byla jí škoda. Ano, byla, bez ohledu na to, jak ho občas štvala.

A za všechno mohl ten zrzavý fracek, který seděl v první řadě a celý obřad probrečel.

Dokonce i Potter mu tu osudnou noc říkal, ať zůstane s nimi, že běžet přímo do chřtánu Smrtijedům není dobrý nápad. Překvapivě.

Ale on si musel hrát na hrdinu.

Severus viděl, jak jeho dva přátelé běží za ním.

Jak Ron zakopává a Hermiona už nestihla zabrzdit.

On se stihl odkulit za strom, ona ne.

Nestranný divák by řekl, že to byla nehoda.

Nebyla.

Ona mu chtěla pomoci. Při pádu jí vypadla hůlka, a tak byla pro Šedohřbeta snadná kořist. Nemohla se ani bránit.

Seběhlo se to tak rychle, že nikdo nedokázal nic udělat.

Jediná vteřina, která dala podnět pro zuřivé zaútočení samotným Potterem a po několikaletém boji, jež strašil celý kouzelnický svět, konečně ten, kvůli němuž zemřelo tolik nevinných, padl.

Věděl, že Hermiona byla připravená na smrt, ale určitě ne tímto způsobem.

Spalovalo ho to uvnitř.

Za ni .

Čemuž se nikdy nepřestanu divit.

To mě nijak nepřekvapuje.

Proč?

Vždycky jsi byl proti mně.

Ale já jsem ty.

Lžeš.

Když myslíš.

Obřad skončil a všichni pomalu předávali kondolence její rodině.

Severus se zvedl a odešel zpět do hradu.

V hlavě měl prázdno a jakákoliv myšlenka ho obtěžovala, bolela a mučila.

Cesta prázdnými chodbami mu dnes připadala delší, než kdy jindy.

Černý plášť za ním vlál, jeho krok byl pevný a rázný.

Procházel kamenným podloubím a zahnul přes malé nádvoří ke schodišti do sklepení.

Míjel most, který vedl na Famfrpálové hřiště a bylo z něj vidět dolů na teď již ukončený obřad.

Zastavil se.

Ani se nesnažil skrývat čistý šok, jaký se mu odrážel v obličejových svalech a černých očích.

Hleděl bez pohnutí na jeden z výklenků na mostě.

Musel se opřít, jinak by snad i upadl. Ústa otevřená v nevyřčené větě, zornice rozšířené a dech se prudce zrychlil v důsledku toho, co viděl.

Seděla na širším zábradlí a oběma rukama si držela pokrčené nohy. Dívala se dolů.

Dívala se na svůj vlastní pohřeb.

Skrz její poloprůhledné tělo bylo možné vidět i místo, o které se opírala. Oči měla vlhké od neexistujícího pláče a ústa pokrčená ve smutném výrazu.

Stále se držel dřevěné konstrukce mostu. Protřel si oči a kořen nosu, jako by stále nevěřil tomu, co vidí.

„Slečno Grangerová,…“ zašeptala jeho ústa sotva slyšitelně. Chtěl se probudit. Tohle byla skutečně jedna z nejhorších nočních můr za celý jeho život.

Duch jeho bývalé studentky se s vylekaným cuknutím podíval směrem odkud zaslechl své jméno.

Rychle si pustila nohy a postavila se na ně. Zaujala pózu, které připomínala chycenou laň chystajíce se utéci před lovcem.

Spoustu otazníků v jejích oříškově hnědých očích pomalu střídalo překvapení.

Severus se neubránil krátkému zhodnocení.

Kromě toho, že z barev skutečné Hermiony zbyl jen nevýrazný odraz, byla to ona.

Vlasy měla jako kdysi, když ještě byla bezstarostnou studentkou. Upravené, kudrnaté a neposedné.

Měla na sobě světlé džíny a šedivý svetr.

Když ji viděl naposledy, měla na sobě totéž.

Jenže když ji viděl naposledy, její hrudník se již nezvedal, vlasy měla zcuchané a oblečení špinavé.

Ani jeden netušil, jak dlouho tam na sebe zírali.

Ani jeden nechápal, co se děje.

Ona se snažila přijít na to, jak to, že ji vidí zrovna všemi nenáviděný profesor, který si nikdy nenechal ujít příležitost, aby ji shodil před ostatními či ponížil před sebou samou.

On stále doufal, že se každou chvilkou probudí a zjistí, že je to jen velice ošklivý sen.

Promluvila první.

„Pane profesore? Vy… Vy mě vidíte?“ vydechla.

Severus povytáhl obě obočí a pustil se stěny, která mu doteď poskytovala oporu.

Poprvé v životě se nezmohl na jediné slovo, proto jen kývl na souhlas.

Rychle se k němu rozeběhla a padla mu na hruď. Začala usedavě plakat.

Šokovaný Snape se ji pokusil odstrčit, ale ruka mu prošla jejím ramenem.

„Proč se to stalo, profesore? Pomozte mi,“ drmolila mezi vzlyky Hermiona, a pak se rychle pustila černé látky, která i když se dívce po tvářích linuly potoky slz, nejevila žádné známky sebemenšího zmáčení.

Její tělo, nebo spíše duše, zatím respektovala hranici předmětů kolem ní, nemohla tudíž procházet zdí, mohla sedět na předmětech a dotýkat se jich. Ovšem ani ona, ani osoba, které se dotkla, nic necítila.

Některé duše odejdou na odpočinek ihned po smrti těla, některé mají tři měsíce na urovnání svých záležitostí a toto období je jakousi šancí pro opuštění pomyslného očistce než budou spolu se zemí svázáni navěky.

Jako sir Nicolas a ostatní duchové ve škole.

Toto všechno věděla, četla o tom, ale nechápala to.

Vždyť ona zde neměla již nic k řešení. Nebo ano?

„Pojďte se mnou okamžitě za Brumbálem.“ Řekl nakonec rozhodnutě Severus, a aniž by čekal na její odpověď vykročil směrem ke známému chrliči.

Brumbál seděl za velkým stolem a jeho unavený výraz dělal už tak starého muže ještě starším.

Pokud bylo něco takového vůbec možné.

Snape vpadl dovnitř jak velká voda, doprovázen drobnou postavou Nebelvírské studentky.

Ředitel se nepřítomně podíval na svého zaměstnance a jen pokýval na pozdrav.

„Co s tím budeme dělat, pane řediteli?“ pronesl napůl naštvaně a napůl zoufale a odstoupil stranou, aby dal důraz na tu, o které mluví.

Brumbál jen nepatrně natočil hlavu.

„Nejsem si jistý, Severusi, že vím, o čem mluvíte.“

Severus se nevěřícně otočil na místo, kde stála Hermiona, která vypadala, že se každou chvilkou zhroutí.

Ujistil se, že tam stále je, a pak se s pozvednutým obočím vrátil pohledem zpět k nechápajícímu Brumbálovi.

„Vy ji nevidíte?“

„A koho Severusi?“

Oslovený se pokusil zachovat si poslední zbytky zdravého rozumu a respektu před svým nadřízeným, ale nemohl si odpustit poslední ujištění, že jeho starý přítel skutečně Hermionu nevidí.

„Slečnu Grangerovou.“

Brumbál se zamračil a přidal tak svým očím další století.

„Severusi, měl by sis odpočinout. Neber si to za vinu, nikdo nemohl nic dělat,“ dořekl muž s bílým vousem a otočil se na své židli ke Snapeovi zády, aby mu dal najevo, že už se o ničem takovém rozhodně bavit nechce.

Hermiona se znovu rozplakala a utekla ven z ředitelovy pracovny.

Severus ji následoval s nevěřícným výrazem.

Potřeboval se něčeho napít.

Dole se oba potkali s Potterem, který věnoval Severusovi pohled plný emocí a vystoupil po točitých schodech vzhůru.

Ani jeden pohled či slovo, ba dokonce ani výraz dokazující, že by mladý hrdina zahlédl svou kamarádku, jejíž částí tak hrubě prošel.

Sesunula se podél zdi a chytla si obličej do dlaní.

„Proč mě vidíte zrovna Vy?“

Severus se neubránil kyselému pošklebku.

„Také z toho nejsem nadšen, slečno Grangerová.“

Prudce vstala a přiblížila se mu drobným bledým obličejem jak nejblíže mohla.

„Já, já Vám věřím. Věřím, že mi pomůžete, jasné? Že mě v tom nenecháte,“ hlas se jí zlomil, „že se na mě nevykašlete, profesore?“ plakala, ale neuhnula pohledem před tím jeho.

Nechtěl nic říct.

Nic slibovat.

Po pádu Pána zla nehodlal již nikdy ve svém životě dávat závazné sliby, které by ho svazovaly k splnění něčeho, co nemohl dokázat.

Bojíš se snad?

Ne!

Její výraz mu nedával jinou možnost. Byl nejspíš jediný, kdo ji vidí a to s sebou neslo odpovědnost, kterou nešlo jen tak ignorovat.

Přes všechno, kým byl on a kým byla ona, se nemohl jen tak otočil na podpatku a odejít do svého sklepení dělajíce, že se nic z toho, co zažil za poslední hodinu, nestalo.

„Pomůžu,“ pronesl tiše.

Jenže i přes obyčejnost tohoto slova se z jeho úst nesla hrdě, majestátně s kapkou příslibu i naděje, kterou potřebovala duše dívky tolik slyšet.