Nepovažujte toto prosím za žádné spisovatelské dílo. Je to jen ukázka toho, co se mi dnes zdálo a jelikož mi to přišlo opravdu zajímavé a svým způsobem promakané, rozhodla jsem se to na popud elu sepsat, i když částečně kýčovitě a trochu zvláštně. Zjistila jsem, že popsat sen tak, abyste alespoň částečně cítili to, co jsem cítila já je téměř nemožné a chvílemi mi chyběla slova. Prostě jsem nevěděla, jak pokračovat. Takže toto je pro vás, čistě pro zajímavost :-) Omlouvám se za chyby.

Šárka i Kateřina seděly na lavičce v parku zatím netuše, že dnešní den obrátí jejich životy na ruby. Byl krásný letní den a sluneční paprsky pronikaly k jejich sklenicím s pitím, které pak házely po okolí barevné odlesky. V korunách stromů se proháněl teplý vítr, ale stupně na teploměru nesahaly ani k pětadvaceti. Šárka seděla po větru a tak její blond vlasy příjemné látaly za její hlavou, Kateřina neustále krotila neposlušné prameny, které jí lochtaly v obličeji.

„Asi bude bouřka.“ pronesla Kateřina znalecky zkoumajíc nebe.

„Miluji bouřky.“ Odpověděla jí Šárka.

Následný hovor o společném zážitku z dětství, kdy zažily jednu opravdu ošklivou bouřku, přerušil městský rozhlas.

„Vážení občané, dovolte nám, abychom Vás pozvali na zítřejší prestižní filmový veletrh, kterého se zúčastní několik významných herců české i mezinárodní scény. Mezi tuzemské herce zde vystoupí například Zdeněk Svěrák či Karel Roden. Nejvýznamnějším hostem našeho města je ovšem Britský herec Alan Rickman, který před pár minutami dorazil do města a přislíbil svou účast na poslední chvíli. Všechny osobnosti budou za malý okamžik procházet městem, rozdávat autogramy a následně se budou věnovat vlastnímu programu.“

Šárka se málem zadusila vlastní slinou. Kateřina zvrhla své pití, kde naštěstí už zbývalo jen na pár loků.

Vyděšeně se po sobě podívaly.

Kdyby je někdo natáčel, viděl by jen klinkající se skleničky a jejich utíkající postavy směrem k městu. Na začátku centra už stála snad půlka města. Všude spousta policistů, jenž natahovali červené pásky se slovy, že za ně se nesmí. Pomyslná ochrana pro celebrity.

Obě dívky se zastavily, aby nabraly dech, ale k čemu se zajímat o takovou malichernost, když do města dorazil jejich idol. Proběhly uličkou, která vedla pod městskými hradbami na druhý konec centra, kterým měl procházet.

Na konci naštěstí nebylo tolik lidí. Všichni se soustředili na začátek, aby měli co největší šanci získat autogram. Zde bylo místo přímo i u již připravené pásky, mohly tak stát v první řadě a alespoň ho hezky vidět.

Silnice u které stály byla uzavřena. Dole pod kopcem šlo zahlédnout několik černých limuzín s tmavými skly.

Šárka si uvědomovala, že jí stále prudce tluče srdce, sluneční paprsky ji šimrají v očích a vůbec ji nezajímalo, jak momentálně vypadá. Světlé zvonové rifle a bílé tílko na ramínka byl její dnešní výběr na schůzku s kamarádkou. Bude to ale stačit pro přilákání filmové lásky?

Vyšátrala z kabelky, kterou měla křížem přes tělo, svůj poznámkový blok a tužku. Kateřiny, která stála vedle ní též ve světlých džínech a žlutém tričku s krátkým rukávem, si vůbec nevšímala.

Stály trpělivě hodinu, když se sílící zvuk míšený s pískáním a křikem blížil směrem k nim.

„Je to tady,“ zašeptala sama pro sebe Šárka.

Procházel první. Mával lidem a občas se neváhal přiblížit až k davu, aby se někomu podepsal. Dělal to docela často a tak naděje naplňovala i obě děvčata.

Bylo vidět, že s někým sem tam prohodí i pár slov a nepřestává se usmívat.

Měl na sobě tmavé džíny, bílou košili s nějakými proužky a černé sako, které mu vítr nadzdvihával.

Šárka s jeho stále se přibližující postavou nevědomky doslova drtila svůj bloček tisknouce si ho k hrudi.

Jejich oči se na vteřinu setkaly. Jeho dosud pomalý krok jen o trochu zrychlil k místu, kde stála.

Došel až k ní a věnoval jí milý úsměv natahujíce jí ruku, aby mu dala něco k podpisu.

Vykuleně na něj zírala a až po pár dalších sekundách mu podala svůj bloček, kde měla na přední stránce i vlepenou jeho fotografii. Vzal si od ní tužku a začal cosi psát na tvrdou stranu desek naproti fotce.

Šárka se snažila nakukovat.

„Jak se Vám zde líbí?“ dala dohromady jednu prostou anglickou větu.

„Moc,“ podíval se Šárce do očí a zase je sklopil, aby dokončil podpis, „se mi tady líbí.“

„Eh.“ Vykoktala společně s lidmi stojícími poblíž, kteří také slyšeli jeho obstojnou češtinu, i když s mírným přízvukem.

Vysvětlil to krátkým sdělením, že jeho příbuzní jsou z této země a on se jazyk naučil, i když se to o něm všeobecně neví.

Podal zavřený blok zpět naprosto konsternované dívce a natáhl se pro blok její kamarádky.

„Vždycky jsem se s vámi chtěla vyfotit…“ vypadlo najednou ze Šárky, aniž by to plánovala.

Zamyšleně se na ní podíval. Nadzvedl koutek úst tak, jak to znala z jeho filmů. Následovalo pravé obočí.

„Proč ne?“

„To  je vtip?.“

„Kdepak, takové vtipy nedělám.“ Řekl tajemně a pokynul oběma děvčatům, aby se k němu přidaly.

Zároveň něco zašeptal muži v obleku, který stál poblíž a ten se obou dívek ujal a odvedl je stranou dolů k loutkovému divadlu.

„Až pan Rickman dokončí práci, přijde sem.“ Oznámil jim trochu chladně nejspíš člen jeho ochranky.

Kateřina sice celou dobu stála po jejím boku, ale ona jí nevnímala. Měla chuť se napít něčeho ostrého a doufat, že jí to z toho snu neprobere.

V doprovodu ještě jednoho muže, kterému něco říkal zapínajíce si knoflík u saka opravdu přicházel zpět k nim.

„Kde se chceš vyfotit?“

Stále tak trochu mimo sebe mu pokynula rukou na staré kamenné schodiště, které původně vedlo na nevelkou terasu, které zde již nestála, její místo nahradily zelené stromy a křoví.

Posadil se a pokynul jí, aby udělala totéž.

Schválně si sedla dál od něj, aby ho nijak neobtěžovala. Připadalo jí to hloupé, ale tak krásné.

Rukou si jí přitáhl blíž se slovy, že by se tahle nevešli na fotku.

„Jak se jmenuješ?“

„Šárka.“

Divila se, že své jméno řekla hned na poprvé vzhledem k trémě, kterou cítila.

Kateřina několikrát zmačkla tlačítko na foťáku, který jí Šárka svěřila.

Opravdu se tohle děje?

Mezitím dolů sešel další muž, který nesl větší kufřík a v ruce malý laptop.

Vzal si od Kateřiny fotoaparát jen s letmým kývnutím.

Zanedlouho podával Alanovi vytisknutou fotografii. Ten jí podepsal a na druhou stranu opět něco připsal. Jen letmo se podívala na text.

Pro mou okouzlující kamarádku Šárku, Alan Rickman.

Vedle tohoto prostého sdělení, které jí málem poslalo do mdlob bylo ještě nakreslené drobné srdíčko.

„Co takhle oběd, dámy?“

Z prvotního šoku se naštěstí obě dvě po chvilce dostaly a tak oběd proběhl už za bouřlivé konverzace a smíchu. Choval se k nim, jakoby je znal léta. A připadal jim tak skutečný, svým způsobem obyčejný a přitom tak jedinečný.

Povídali si do pozdního odpoledne, kdy se přes všechno možné dostali až k tomu, že zítra mají obě dívky jít k Šárce na zahrádku, kde obstarají nezbytné věci, zajišťující bezproblémový chod. Mezi činnosti, které měly udělat, patřilo upravení záhonku, vytrhání plevele z chodníků, zalití květin a vyčištěním bazénku.

Alan tomu naslouchal a vypadal, že ho to skutečně zajímá.

Nakonec oběma dívkám způsobil němost dalším návrhem.

„Mohl bych se přijít podívat?“

Obě dvě na něj koukaly, jakoby nikdy žádná konverzace neproběhla a ony ho opět viděli pouhých pár vteřin.

Dala mu přesný popis cesty i adresu. Slíbil, že určitě přijede.

„Byl to moc hezký den, ale budu muset jít. Večer mám program ve zdejším hotelu. Slibuji, že zítra přijdu.“

Šárka nevěděla, jak se dostala do postele. Ačkoliv se teprve stmívalo, byla unavená. Šíleně.

Rodiče byli již třetí den na dovolené a tak nemusela svůj stav nikomu vysvětlovat.

Mezitím, co je vezl nějaký Carl z Alanovi ochranky limuzínou domů si s Kateřinou neřekly jediné slovo. Nebyly toho schopné. Obě zpracovávaly množství zážitků za dnešní den.

Otevřela blok, aby se podívala i na text v něm. Byl téměř shodný s tím, co napsal na fotografii, jen zde chybělo slovo kamarádku a Šárku. Pro okouzlující dívku… ten uměl zalichotit.

Projela fotky ve foťáku a ještě je stihla všechny vytisknout, uložit hned do tří složek a stejně si je ještě raději ponechat i na kartě. Bylo jich hodně. Na konci se vyfotila i Kateřina, kterou, jak se Šárce zdálo, k sobě tak netiskl.

Usmála se nad tou myšlenkou.

Usnula neklidným spánkem myslíc na jeho ruku kolem jejích ramen, když probíhalo společné focení.

Na zahradu došly druhý den kolem jedné hodiny. Celou cestu nezavřely pusy, neboť už stihly všechno zpracovat, vyhodnotit a nyní byly schopny si sdělit své poznatky. Samozřejmě celou dobu mluvily o něm. Jak mu to slušelo.

Šárka se od rána cítila zvláštně. S podivnou lehkostí kráčela po známé cestě a přitom nevěděla, co je to za pocit.

Velká kovová brána oddělující pár zahrad od ostatních se s vrznutím otevřela.

Obě se podívaly na cestu, odkud přišly a pak se opět pustily do klábosení.

Po dvou hodinách čekání, kdy Šárka stihla vylovit sítkem z vody bazénku pro rybičky veškeré listí a klacíky, nastalo mezi nimi jisté napětí.

Znenadání je ovládl pocit, že jsou soupeřky. Sokyně.

Oběma se jim líbil, obě ho již roky milovaly, aniž by ho do včerejška znaly.

Teď po sobě začínaly střílet nenávistné pohledy.

„Ty vždycky musíš dostat všechno, co chceš!“ pronesla ničehož nic Kateřina.

Šárka jí věnovala překvapený pohled.

„Nemůžeš jednou něco nechat taky ostatním?“

„Nech toho.“ Odpověděla jí napůl unaveně Šárka.

„Určitě zase cítíš, že jsi výjimečná, a že s tebou půjde večer někam na večeři, co?“

„A tys zase vždycky byla mojí kamarádkou, když se ti to hodilo. Ale jakmile jsem něco chtěla já od tebe, tak jsi neměla čas!“

Kateřina naštvaně odešla někam za chatu. Bylo slyšet vrznutí branky, která vedla k řece.

Někde v dáli zahřmělo.

Oči dívky, která zde stála v šedivé mikině se automaticky podívali na horizont.

Nad městem, které odsud bylo vzdálené tři kilometry, bylo již černo.

Blížila se bouřka. Tolik očekávaná.

A Alan nikde. Slíbil, že přijede ve dvě hodiny. Bylo půl čtvrté. Nevyměnili si ani žádný kontakt… Proč by to dělal, ty hloupá. Proběhlo jí hlavou.

Vytrhala největší trávu z chodníku a pak se vrátila do chaty, aby si vyzvedla motyčku. Na třech schodech, jenž vedly do chaty se zastavila a pomalu otočila. Tmavé nebe se pomalu blížilo. Prohlédla si okolí. Tolik se změnilo od dob, kdy byla malá.

První zahrada za velikou bránou byla pustá, rostla na ní vysoká tráva a malá chatička, která tam kdysi stála byla pryč. Jen několik prken dávalo průchod vzpomínkám. Pamatovala si na majitele. I na jejich psa, jezevčíka Ferdu.

Zahrada naproti její byla rozkvetlá, ale bylo vidět, že staří majitelé již nejezdí tak často, aby se o květiny starali.

Opět zahřmělo.

Vzala motyku a obešla chatu, kde ještě svítilo slunce. Kateřina stála dole u vody a házela kamínky do líně tekoucí řeky.

Šárka semkla rty, ale nic neřekla. Možná měla její dlouholetá kamarádka pravdu.

Zvedal se vítr a rytmické porouchávání branky, kterou Šárka nezavřela doprovázela dopadání motyky na suchou hlínu.

Stále silnější poryvy větru opět čechraly blond vlasy dívky stojící uprostřed zákonku. Byla zklamaná.

Slíbil, že přijde.

Jakoby se příroda kolem ni s mizícím světlem měnila na jiné roční období.

Podívala se zpět k chatě, zda se Kateřina nevrátila od řeky a nepůjde jí pomoci.

Smutně sklopila oči a s nádechem se obrátila zpět k práci.

Vylekaně sebou cukla až málem upadla.

Periferním viděním viděla, že někdo kousek od ní stojí.

Zvedla oči a okamžitě si pomyslela, že se definitivně pomátla.

Stál tam sice Alan, ale ve filmovém kostýmu Severuse Snapea.

Plášť mu vlál ve větru společně s černými vlasy. Ruce měl svěšené podél těla a v pravé svíral svou hůlku.

Jednu nohu měl mírně nakročenou do strany. Vypadal tak důstojně, elegantně, drsně a neodolatelně. Zahnala myšlenky a usmála se.

„To jsou vtipy.“

„Měla bys po včerejšku vědět, že nikdy nevtipkuji.“

Podívala se na něj s výrazem, který čekal, že se začne smát a řekni jí něco ve smyslu, že jsou ve skryté kameře.

Jenže jemu se v obličeji nepohnul jediný sval. Díval se na ní odhodlaně možná až smutně.

Nevěděla, co mu říct. Jen naprázdno zalapala pusou.

„Ten svět…,“ udělal několik rozvážných kroků směrem k ní, „ten, který denně vidíš v jistých filmech v televizi, čteš v povídkách a myslíš, že je pouhým výmyslem lidské fantazie, tak přesně ten svět existuje.“

Měla chuť se rozesmát, ale on mávl hůlkou a motyčka jí vlítla z ruky a přistála o několik metrů dál.

Zatmělo se jí před očima. Upadla by, ale chytil ji pevně za ruku.

Chvilku se jí díval do očí.

„Herec, kterého obdivuješ neexistuje. To je pouze naše zástěrka, jak upozornit Váš svět, že se něco děje. A že to, co je ve filmech a pohádkách náš problém, může být velice snadno i Váš. Jednou se zlo přesune i sem a pak ukažte, jak se budete bránit.“

„Já tomu.. nemůžu.. uvěřit.“ Zašeptala každé slovo zvlášť.

Hřmění se ozývalo již téměř nad jejich hlavami.

„Tys nikdy necítila, že máš i jinou část někde uvnitř sebe sama než tu, kterou ti před chvilkou vyčetla tvá kamarádka?“

„Ale jak.. „ nedořekla, bylo zbytečné ptát se, jak to ví po tom, co předvedl.

„Právě teď, v tuto chvíli začíná v mém světe válka, kterou tak dobře znáte z té vaší televize. A já se z ní nevrátím. Vím to. Bylo to dané již velice dávno. A něco od tebe potřebuji, proto jsem si tě vybral, získal tvou důvěru a poznal, že to, o co tě chci požádat přednesu té správné osobě.“

„O co…“

„Potřebuji dědice a jediná možnost, jak si ho obstarat je ve vašem světe. V tom mém by byl v nebezpečí, nehledně na to, že tam mě nyní všichni znají jako vraha a přesvědčit dobrovolně nějakou ženu, aby … by bylo směšné a nemožné.“

Kdyby to šlo, otevřela by pusu ještě víc, protože přestávala věřit, že se nezbláznila. Nebo že se nezbláznil on.

Co to po ní chce? Chce, aby se její vědomí smířilo s neuvěřitelným a ještě se s ním byla schopna milovat? Pološílené uchechtnutí jí uniklo z úst. Nepřítomně zírala někam za něj.

První kapky začaly dopadat na vyprahlou zem, jakoby začínaly něco nového.

Než se společně schovali v chatě měli již vlhké vlasy.

„Ale co Káťa, je dole a …“

„Nepřijde. Je už doma a nic si nepamatuje, nikdy jste mě společně nepotkaly.“

„A mě taky vymažeš paměť? Já se každý den budu budit s tím, že nevím, čí dítě nosím? To nemůžeš myslet vážně.“

„Ne, věřím, že budeš mlčet, protože nechceš, abys skončila jako nesvéprávná…“

„To je hnusné!“

„Asi ano, ale ty tam uvnitř sebe cítíš, že to chceš.“

„Počkej, a co ty lidi včera a ochranka a….“

„Matoucí kouzlo.“
“Na ně?“

„Ne, na tebe.“

Udělal několik kroků k ní a chytl ji za ruku, hlavu pomalu přiblížil k jejímu obličeji.

Cítila jeho dech na svém hrdle.

Voněl deštěm a bylinkami.

Zavřela oči a mírně zaklonila hlavu.

Neviděla, jak se mírně usmál a přikročil ještě blíž k ní, až tělem dotýkal jejího, mokrého od deště, který venku stále zesiloval.

Zvedla ruce instinktivně výš na jeho paže a pevně stiskla.

Jako by se chtěla přesvědčit, že je skutečný.

Přejel rtem o bílé kůži na jejím krku a zanechal tak za sebou husí kůži, kterou cítila všude společně s teplem, které jí projelo tělem jako vlna neustále se opakujícího přílivu.

Musel to být on. Ta schovaná část uvnitř ní pulzovala a křičela, že musí a chce splnit, oč jí žádá.

Jenže ta lidská část nebyla zvyklá na něco takového. Ta část se bránila.

Odtáhl se a vypil malou lahvičku s modrou tekutinou.

Tázavě se na něj podívala.

„Musí to být chlapec.“

Přejel hůlkou po její tváři a odložil jí na stůl za ní, na který se tak instinktivně tiskla.

Sebejistě vyhledal její rty a svým tělem jí ještě víc přitiskl na dřevěný nábytek za ní.

Teď se podvolila i na lidská část. Propadala se někam do propasti a začala nejen spolupracovat, ale i se občas chytla iniciativy. Stará postel jim přišla vhod po pár minutách vášnivého objetí. Strhl z ní mokrou mikinu a povalil ji, aniž by přerušil polibek.

Dlouho před tím váhal, zda prostě jen nemá udělat to, oč žádal a odejít dřív, než si to dívka rozmyslí. Jenže pak cítil, že to nechce brát jako povinnost nebo potřebu. Vždyť si ji vybral a chtěl, aby jeho dítě vzniklo z lásky. Ne z spěchu a nutnosti.

Rozepínala mu knoflíčky u krku a snažila se sundat pečlivě uvázanou sametovou vázanku.

Sám jí pomohl a sundal plášť i kabátec. Kalhoty obou zúčastněných zmizely, aniž by si toho stačila všimnout. Chce to, chce si to navěky pamatovat a prožívat pořád znovu a znovu.

Bylo zvláštní, že své poprvé prožívá s někým, kdo pro ní ještě před několika hodinami existoval jen v představách.

Jenže pak se propojilo neuvěřitelné s uvěřitelným. Neexistující se stalo reálným. Vzepnula se proti jeho tělu a vykřikla. Nemůže ho nechat odejít, když ho právě našla.

Nemůže po zbytek života dělat, že se nic nestalo.

Vždyť to co zažila… Oblékal se.

Měla slzy v očích.

„Nechci ti ublížit, ale je to tvůj osud. Zvládneš to. Než se dítě narodí, odcestuj do Anglie na panství jménem Ringstormské, je na tvé jméno. S jazykem si nelam hlavu,“ mávl hůlkou a podal jí malý úhledně složený pergamen „umíš ho.“

Podívala se na něj.

„Možná v příštím životě..“ zašeptal ještě a bez dalšího ohlédnutí vyšel ze dveří, kde ještě trochu pršelo.

„Severusi….“ Poprvé řekla nahlas jeho jméno.

Otočil se.

„Jak ho mám pojmenovat?“

Mírně se usmál.

Předal jí myšlenku s přáním o jménu jeho potomka, ale pořád cítila, že nechává na ní, jak se rozhodne. Své poslání splnil, bude mít syna v jehož žilách bude kolovat jeho krev.

„Ano,“ naposledy se za ní ohlédl a zmizel.

Stála tam, kde trávila své dětství a nepřítomně si hladila břicho.

„Máš to vymyšlené. V Anglii se nikdo nebude podivovat nad jménem Severus…“ šeptala sama sobě a na tváři se jí usadil úsměv.