Kratičká jednorázovka z rychlé myšlenky. Snad se bude líbit. Věnuji všem, co si dají práci s komentářem :-)

Depreseivní? takový jsem měla zrovna pocit :-)

Krátký úvod: Hermiona po válce přijala místo, díky kterému jako jedna z hrdinů měla posoudit činy smrtijedů. Ona a její zkušenosti měli rozhodnou o osudu několika lidí. Ale jedno jméno ji překvapilo víc, než by kdy čekala.

Bubnování deště do okenní tabule rušilo mysl ve hlubším přemýšlení.

Drobné kapičky klouzaly dolů po skle a některé pokračovaly po zdech až na mokrou zem.

Ve spodní části okna se tvořil mírný opar. Nebe bylo tmavě šedé a nádherně ladilo se zelenou barvou stromů tam venku.

Do parku, který byl hned naproti, chodívala často přemýšlet.

Dnes měla skutečný důvod.

Déšť by teď skryl obavy, beznaděj, smutek, rozčílení i překvapení.

Drobná kudrnatá dívka seděla bez pohnutí na židli za velkým dřevěným stolem přímo před oknem. Zbytek místnosti byl zařízen skromně. Vlastně ještě neměla vybalené všechny věci, které na ní zatím koukaly z velkých kartónových krabic a jediné, čím zatím stihla ozvláštnit tento pracovní prostor bylo několik fotek s rodiči, Harrym, Ronem a Ginny.

Nejistě přehýbala roh zažloutlého pergamenu, který byl opatřen červenou pečení a nápisem, jenž přisuzoval dokumentu jistou důležitost.

Když přijímala toto místo věděla, že bude často vystavena situacím, kdy se bude muset rozhodnout a nikdo jí s tím nebude moci pomoci, ba ani usnadnit jejímu svědomí.

A po válce bylo víc než jasné, že přijde spousta takových listů.

Jenže jeho jméno na rozsudku možné smrti ji překvapilo.

Věděla, že její podpis teď může uhasit naděje, sny a dokonce i lidský život.

Nechápala, jak se to mohlo stát. Proč si stále někdo z jejích nadřízených může myslet, že si zaslouží soud. Vždyť je zachránil. Bez něj by bylo zle.

Prostě se jen několika lidem nelíbilo, že přežil a nebyl za spoustu činů nijak potrestán.

Sama osobně byla u toho, když Brumbálův obraz podával vysvětlení.

Zajímalo ji, co by na to řekl Harry.

A co by na to řekl on?

Bubnování se zrychlilo.

Vždycky, když pršelo, připomnělo jí ho to. Možná proto, že toho večera také pršelo.

Co by udělala, kdyby neznala výpověď Brumbála?

Zaposlouchala se do deště.

Rytmické dopadání vody na zem jako by volalo odpověď. Ne, ne, ne, ne, ne, ne.

Vlastně už od první chvíle, kdy rozbalila pergamen věděla, po jakém razítku sáhne.

V tom okamžiku začalo pršet. Nebe plakalo, jak říkávala její matka.

A když od začátku svého rozhodování slyšíte ze všech stran ne, pak je konec tohoto počinu jasný.

Sáhla po úřednickém razítku a pohyb pravé ruky byl zcela jistý, bez váhání, bez třesu.

Velké červené OSVOBOZEN příjemně propouštělo její mysl.

Nic jiného si nikdy pod jménem Severus Snape nepřála vidět.