29. kapitola – Čas změnit naše životy

Předposlední kapitola. Užijte si jí, osobně v ní vidím odraz celého svého psaní. Několika z Vás to asi přinese smutek... neděste se. :-D Věnuji jí všem, co vydrželi, co se jim povídka líbí a co budou komentovat a zůstanou třeba i na další povídky. Děkuji.

Vyděšeně na něj zírala i přes jeho něžný, ale nesmlouvavý polibek.

Jestli existovalo absolutní ticho, tak se právě teď rozhostilo ve Velké síni.

Nebylo slyšet nádech, zašustění látky ba ani upadnutí zrnka prachu na chladnou zem.

Všichni ztuhli v poloze, v jaké se zrovna nacházeli a s neskrývaným šokem hleděli na profesora Obrany a Lektvarů, který právě líbal svou studentku.

Připojila se k němu a pohladila ho po tváři.

Musel si přiznat, že se mu v tu chvíli ulevilo a mohl se uvolnit.

Netušila, jak dlouho celá scéna trvala.

Jen věděla, že se během té chvíle nikdo neodvážil ani mrknout.

Až na Brumbála, který se výmluvně usmíval a na Minervu, které se v očích zajiskřilo.

Pomalu vrátil její nakloněné tělo do polohy, kdy věděl, že neupadne a odstoupil od ní nespouštějíce z ní oči.

Severus právě držel osvobozeného ježka vedle klece z přetvářky, sebezapírání a předstírání.

Sarah se jen držela, aby neupadla nebo se nezačala smát při pohledu na šokované spolužáky.

Brumbál zachránil tu věčnou smyčku a nechal rozeběhnout čas svým potleskem.

Ministr s Minervou se přidali téměř okamžitě.

O zbytek se postaralo uznalé tleskání Zmijozelu a ostatní šli již hromadně s davem.

Bylo to vlastně docela milé, neboť nikdo nevěděl, zda se tleská nově odhalenému páru, polibku, nebo vítězství Sarah v pěvecké soutěži.

Teprve po tom, co jí z tváře zmizelo zasněné zamyšlení se vzpamatovala a uvědomila si, co pro ni právě udělal.

Obětoval celý svůj pracně vybudovaný život, ve kterém sice nemohl být spokojený, ale byl v něm zvyklý.

Když se rozhodl pro takovou změnu v jeho a jejím životě, byla ta správná chvíle na to, aby i ona dala průchod svému plánu.

Dnes večer byl čas změnit jejich životy.

Když si byla jista, že již nejsou středem pozornosti, pokud něco takového vůbec šlo, po tom, co oba předvedli, chytla Severuse za ruku a s upřeným pohledem ho odvedla zadním vchodem, který používali profesoři ke vstupu na snídaně, obědy či večeře, ven do zahrad a nepodala mu vysvětlení ani když společně ruku v ruce procházeli Bradavickou vstupní bránou.

Několikrát se pokusil dostat z ní odpověď svým zvednutým obočím, ale ona ho s lehkým plachým úsměvem vedla beze slova dál.

Šel s ní. Věřil jí.

Dnes večer se rozhodl udělat ve svém životě něco jinak a hodlal v tom setrvat.

Došli na mýtinu dole u lesa.

Otočila se čelem k němu, ale dívala se do země.

Výdech, nádech.

Podívala se mu do očí, pak k lesu, a pak pohladila látku na jeho levém předloktí.

„Severusi, na tuhle chvíli jsem trénovala řeč několik týdnů, ale stejně to teď řeknu jinak. Prosím tě jen o to, abys mě vyslechl a neurazil se.“

Rysy v jeho obličeji zvážněly.

„Dnes jsme oba souhlasili se změnou vlastních životů a osudy nechaly proplést ve vzájemné shodě. Nebylo by fér… taky jsem se rozhodla něco udělat. Pro tebe. Snad to neodmítneš.“

Běhal mu mráz po zádech a nevěděl, zda je to způsobeno chladem nebo slovy, která k němu pronikala a měnila jeho duši jako střípky v kaleidoskopu.

Nemohl mluvit.

Poprvé v životě mu došla slova a on mohl po letech zažít roli pouhopouhého diváka.

„Nebudu tu mluvit jak chytrá kniha a řeknu ti rovnou to, proč jsem tě sem dovedla. Řeknu ti, co je možné tu teď změnit a rozhodnutí nechám na tobě. Ať bude jakékoliv. Bylo by možné, tu teď odstranit Znamení zla…“

Severus si odfrkl.

„Myslíš, že jsem to nezkoušel? Myslíš, že jsem nevyzkoušel všechno, co bylo možné vyzkoušet?“

Nechtěl se na ni utrhnout, ale tohle vážně nečekal.

Znamení zla se pro něj stalo otevřenou ránou, kterou bolel každý dotyk, zmínka či jen myšlenka na to, že je možné se jí zbavit.

Chtěl se otočit a vrátit se.

Chytila ho za ruku.

Uvědomil si, že je tam jen v šatech a ramena se jí třesou zimou.

S úšklebkem přes ni přehodil svůj plášť a podíval se do těch modrých očí, které ho prosily o jednu jedinou šanci.

Vrátil nakročenou nohu zpět a naznačil, že je připraven vyslechnout si její plán.

Ona místo slov otočila hlavu k lesu a tichou prosbou přivolala dva zářivě bílé tvory, kterým se se vzdouvající hřívou kolem hlavy rozletovaly stříbrné třpytky.

Majestátný roh se tyčil do únorové noci jako příslib něčeho dobrého. Něčeho, pro co stálo setrvat na místě a prokazovat jim úctu svým němým úžasem.

Doklusali až za Sarah, která neodvrátila svůj pohled od Severuse.

Sklonili hlavy a pohlédli mu velkýma černýma očima až na dno jeho duše.

„Vyhrň si rukáv, Severusi.“

Tázavě se na ní pohlédl

„Prosím,“ dodala.

Váhavě a s nedůvěrou vyhrnul rukáv a měsíční světlo tak mohlo osvítit polovybledlou lebku s hadem.

Sarah ho chytila za ruku a druhou položila na Znamení zla.

Jednorožci následovali jejího příkladu a přiložili své rohy na hřbet její ruky.

Dívala se na něj, když okolí ozářilo oslepující světlo a Severus sevřel rty v nečekané bolesti.

Znamení zla nebylo jen na ruce, měl ho nechtíc i v srdci a i odtamtud musely jeho kořeny zmizet.

Proto ta bolest.

Palčivá a zoufalá, bezvýznamná i významná.

A pak tma.

Otřásl se.

Jednorožci ustoupili několika kroky, aby mohli v tomto okamžiku zůstat jen oni dva.

Držela místo, kde před lety držel jeho kůži i Pán Zla a vepisoval do jeho těla svou vůli.

Neodvážil se podívat.

Opatrně pustila jeho ruku a sklopila oči, kterými se hned vrátila, aby mu úsměvem a výrazem úlevy dala naději se podívat bez zklamání.

Voldemort měl pravdu. Zbyla po něm už jen vzpomínka, ale pouze ta, kterou si člověk nosil dobrovolně v hlavě. Ne v srdci.

Bylo to pryč. Stejně jako výčitky.

Stál tam a zíral na svou ruku, kterou tak důvěrně znal a přesto ji nyní nepoznával.

„Děkuji,“ vydechl tiše.

Nechala ho s jeho novým Já na chvilku samotného a přistoupila s tichým poděkováním ke svým jednorohým přátelům.

Bylo na čase splatit dluh a vrátit zpět dar, který pomohl překročit stíny a dát jejímu životu světlo. Dar, který jí pomohl získat to nejcennější, co si mohla přát a za co byla ochotna teď ten dar vrátit.

Cítila, jak z ní vyprchává její součást. Mírný proužek světla linoucí se kolem jejích rukou se ztrácel v hloubi očí jednorožců.

Bylo po všem.

Svěsila ruce podél těla a otočila se na Severuse, který pozoroval onen nevyhnutelný obřad.

„Co jsi to teď udělala?“ zeptal se opatrně, ačkoliv uvnitř tušil, co mu odpoví.

„Vyměnila jsem stíny za světlo, Severusi. Teď jsme si podobnější, než kdy dřív.“

Cestou zpět do hradu mu vysvětlila, co udělala, a on vše vyslechl.

Vzdala se pro něj své bezhůlkové magie, aby on mohl vymazat vlastní chybu.

Ten večer změnil jejich životy.

Pochopil lásku a věčnost.

Pochopila lásku a nekonečnost.