SaraPolanskaseznam.cz
nikdo nic nepíše
:

» Článek

Díky za tu vzpomínku 2

08.02.2010 22:44 - SaraPolanska - Jednorázovky - komentáře (20)

Návrat pro další vzpomínky...


 

Toto pokračování jednorázovky Díky za tu vzpomínku bych ráda věnovala elu, k jejím zítřejším narozeninám. Bohužel nevydržím do půlnoci tak mi to prosím odpusť. A odpusť mi i chyby, kterých tam určitě pár bude.

 

Elu dnes máš narozeniny, a tak ti přeji zdraví, štěstí a

Lásku, neboť ta udrží mysl šťastnou a tělo zdravé.

Už je ti 19 let, ale brána života se teprve otevírá.

Lidově se z tebe stává žena, která bude tento svět měnit

I tvořit, aby byl lepší, krásnější a hlavně veselejší.

Nyní ti ze srdce přeji, aby si měla stále múzu, chuť k psaní a

Energii na všechno, co si umaneš.

Krásné narozeniny!

 

...

 

Mladá žena vystoupila na kamennou dlažbu podzimního nástupiště.

Dlouhý šedý kabát si přitáhla za límec blíže k obličeji, který kolem očí zdobilo několik velice jemných vrásek.

Válku měla vepsanou ve tváři, ale vlasy za léta strávená v hrůze, beznaději a smrti neztratily ani jedinou jiskru.

Tento rok ladily s barvou podzimu stejně, jako to bylo před deseti lety, když nasála zdejší vzduch poprvé.

Bledé zářijové slunce se vyhouplo mezi několik šedivých mraků, které pluly poklidně po obloze nad Bradavickým hradem.

Její oči ovšem nepromítly nepřítomnému výrazu Hermiony ten první večer, co společně s kamarády vystoupila z vlaku a přímo před ní se rozkládala starověká stavba, které v zádech dělalo společnost zapadající slunce.

Ne.

Viděla temným oparem zahalenou noc, kdy se nad jejím druhým domovem v oblacích zlověstně odráželo Znamení zla.

Slyšela zoufalé výkřiky ostatní studentů a cítila ve vzduchu kovový pach krve.

Jen jediná vzpomínka ji po celou dobu držela při životě a hnala kupředu. Dávala jí napít i najíst v době, kdy byla ošklivě poraněna kletbou Luciuse Malfoye, který využil moment překvapení, když se pokoušela zjistit zdravotní stav Lenky Láskorádové.

Ležela několik hodin a pamatovala si bolest svalů, zimu a beznaděj.

Pro tenhle okamžik měla tu svou světlou naději uvnitř svého já.

Možná, že kdyby Lenka měla také takovou vzpomínku, vydržela by těch několik hodit čekat spolu s ní na pomoc.

Nikdy se nevyrovnala s pocitem viny, že měla něco udělat.

Jenže válka měla tolik obětí, přinesla do spousty rodin smutek a temnotu, která se nevytratila ani s pádem Pána zla.

Byl mrtev a nebyla žádná šance, že se někdy vrátí, ovšem v některých duších zasel tolik neštěstí, že jeho jméno bude v kouzelnickém světe vepsáno navěky a bude žít ještě několik dalších staletí.

Bradavice zůstaly tento rok uzavřené. Byl to určitý druh vyjádření soustrasti všem obětem války, kde řada z nich zemřela právě zde.

Přemístila se sem neplánovaně během procházky parku v Londýně, kde se pokoušela začít znovu.

Došla listím zasypanou širokou cestou k malému přístavu, kde společně s Hagridem odjížděli vstříc novým zážitkům.

„Lyddappareo“ poručila hůlkou na hladinu, kde se objevila dřevěná loďka s olejovou lampou na svém předku.

Vyšla schody nahoru do hradu a zhluboka nasála atmosféru toho tajemného místa.

Do chodeb nafoukal vítr a bouřky spousty listí a po některých zdech si žily svým životem upínavé zelené rostliny.

V oknech zpívali ptáci a u skleněné kopule nahoře létal páreček motýlů.

Přejela rukou po hrubém kameni, ze kterého bylo utvořeno krátké schodiště do hlavní chodby před Velkou síň.

Podpatky dodaly místu novou melodii a to ho se světlem opět vykukujícího slunce probouzelo k životu. Rozbité sklo na schodech z velkého zdobeného okna házelo příjemné třpytivé obrazy. Takové to polechtání světlem, před kterým jste nuceni přivřít oči a nakrčit nos, stejně jako to udělala Hermiona.

Velká síň, vždycky tak slavnostní a hřejivá teď nebyla vůbec taková, jakou si ji mladá žena pamatovala. Okna byla rozbitá, na stolech zůstal nepořádek a převrhnuté číše.

Povzdechla si a poručila si nebrečet.

Neměla sem chodit.

Zažila zde tolik poprvé a krásného, že si to nechtěla nechat pokazit.

Zašla se podívat do společenské místnosti její koleje, kde až na vrstvy prachu zůstalo vše na svém místě přesně tak, jak si to pamatovala tu noc, co odsud odcházela a věděla, že se už nevrátí.

Několik učebnic rozházených po zemi dávalo průchod nostalgii.

Zvedla učebnici Obrany proti černé magii, kterou držela v rukou naposledy před téměř pěti lety a otřela z ní nánosy prachu.

Posadila se s ní na velkou červenou pohovku jenž dominovala interiéru společně s krbem.

Opřela hlavu a knížku si přitáhla na prsa.

Nebyl by den, kdy by na něj alespoň na minutu nemyslela.

Věděla, že jako jediný nebyl odsouzen k smrti, neboť jeho služby jejich straně byly nakonec posledním tahem, který vedl k vítězství. Když ten den četla o Severusovi jako o válečném hrdinovi, o čemž vypovídal i sám Brumbálův obraz, zastyděla se za svá slova tehdy v lese.

Překvapilo ji, že se uvolil opět v Bradavicích učit, ale zároveň si uvědomila, co pro něj Bradavice znamenají.

„Přišla jsem si pro nové vzpomínky, Severusi..,“ zašeptala a propadla se do léčivé náruče hřejivého snu.

 

Všiml si nenadálého pohybu jména na Pobertovu plánku.

Dopsal poslední slova dopisu, který nakonec opět strčil do zásuvky svého pracovního stolu a dělal, že jej nikdy nenapsal.

Přitáhl si zažloutlý pergamen pokreslený schématem Bradavické školy blíže a strnul po přečtení onoho jména.

Hermiona Grangerová.

Severus zalapal po dechu a opřel se pohodlněji ve své židli, nespouštěje oči z karmínových písmenek uprostřed Nebelvírského útočiště.

Setrval se zachmuřeným výrazem sedět ještě několik minut, než jeho hrdlo zaplavil neblahý pocit, že se jeho bývalé studentce něco stalo. Jméno se nehýbalo.

Prudkým pohybem vstal a téměř převrhl židli.

Jeho pevný, rychlý krok a šustění pláště Hermiona neslyšela.

Příliš dlouho nespala a nyní v místech, kde byla tak šťastná, ji únava přemohla a nechtěla za žádných okolností propustit ze svého sevření.

Nemohla vidět jeho překvapený obličej, pootevřená ústa a zjihnutí jeho rysů, když spatřil, jak leží zcela bezbranně na staré pohovce s učebnicí na prsou.

Přešel pomalu a potichu až k ní a několik dlouhých minut pozoroval její obličej.

Snažil se vybavit chvíle, kdy se viděli naposledy a přemýšlel v čem spočítá podstata toho, že je tak jiná.

Natáhl ruku je bledé tváři spící Hermiony.

Zaváhal a na vteřinu se zastavil.

Nakonec jemně ukazováčkem pohladil jemnou položku a očima nepřestával těkat po jejím klidném výrazu.

Stočil pohled do rohu místnosti, kde zahlédl žluto-červenou deku s obrázkem sedícího lva.

Jedním pohybem hůlkou zbavil deku nečistot a přehodil ji opatrně přes drobně působící tělo bývalé Nebelvírky.

Bezděčně si chytila drobnou dlaní deku, ale neprobudila se.

Otočil se a spěšně odešel.

Vzbudila se a za okny si právě podávala svůj stráž s posledními slunečními paprsky nastávající noc.

Zbytky světla v místnosti Hermioně dávaly možnost o rozhlédnutí a rychlé rozvzpomenutí si, kde vlastně je.

Zarazila se.

Dveře byly otevřené, i když by přísahala, že je zavírala.

Jiskru naděje v ní vyvolala až pokrývka, kterou stále tak pevně svírala v levé ruce.

Srdce se okamžitě prudce rozbušilo a motýlí křídla náhle naplnili její nitro.

S hořícími tvářemi proběhla stmívající východní křídlo a schody do sklepení brala po dvou.

Těžce oddechovala, když rozrážela dveře od kabinetu svého bývalého profesora.

Našla pouze prázdnou místnost, která na první pohled vypadala, že není používaná.

Nakoukla dovnitř a cítila několik horkých slz na svém líčku.

Ne, zde nikdo nebyl několik měsíců, žádná stopa, všude stejná vrstva prachu.

Rozplakala by se, ale někde v dálce uslyšela kroky.

Opatrně kráčela chodbou zpět ke schodišti.

Možná, že se zde setkává právě se vzpomínkou, ale ve skutečnosti tu teď nikdo není.

Jeho kabinet byl prázdný a hrad stále stejně setmělý.

Někde v horních patrech bouchalo v zesilujícím větru okno.

Nad obzorem se poprvé zablesklo.

Procházela všechna známá místa hledajíce nějaký náznak něčí přítomnosti.

Mdlé světlo na druhé straně věže zahlédla tak jasně, že se i přes začínající déšť vrhla vstříc studeným kapkám a proběhla nádvořím do západní části hradu.

Plna očekávání se dotýkala mokré stěny věže, kterou stoupala do části, kde byla většina učeben.

Zahlédla stín na druhé straně chodby.

„Severusi!“ zakřičela s takovou dávkou emocí, zoufalství i příslibu, že by se neotočil jen tvor, který nevlastní srdce. Ozvěna se rozběhla po stěnách pokrytými plísní. Jméno, které právě vyřkla se ozvalo v odeznívající prázdnotě ještě třikrát.

Hermioniny mokré vlasy lemovali její pobledlý obličej a rozmazali jemné líčení.

Tmavá postava, kterou na okamžik osvětlil záblesk z přicházející bouřky, se objevila v jejím zorném poli.

Severuse by nikdy nenapadlo, že ho někdy zamrazí z jeho vlastního jména.

Stála tam. Mokrá a stejně půvabná, jako vždycky bývala.

Udělal dva kroky směrem k ní.

Bylo mu jedno, že je to on, kdo se pohnul první.

Rozeběhla se k němu.

Poprvé se dotkli a rozpálená těla přitiskli jeden k druhému.

Severus se neubránil smutnému povzdechu, když ji rukama objal.

Chytla do studených rukou jeho hlavu a přitáhla si ji k sobě.

Musela ho políbit, obtočila mu svou nohu kolem lýtka a propadala se do té nádherné propasti, ze které nechtěla uniknout.

Cítila jeho vůni, pořád voněl jako čerstvě nasušené bylinky, stejně tak, jak si to pamatovala ze školních let.

Jazykem znovu a znovu vyrážela vstříc jeho ústům a on oplácel neméně vášnivě.

Opřel Hermionu o stěnu a přísahal, že už ji nikdy nepustí a nenechá odejít.

Pustila jeho rty a podívala se mu do tmavých očí.

„Tolik.. tak moc.. bože, tolik let.“

Hermionin pokus o vyjádření, jak moc ji Severus chyběl, nedořekla a rozbrečela se.

„Psal jsem ti. Tisíckrát.“

„Nikdy mi nic nedošlo.“

„Ne. Protože jsem je nikdy neodeslal.“
“Potřebuji se převléknout z mokrého.“ Pronesla potichu Hermiona a vykročila směrem do sklepení.

„Tam ne.“

Překvapeně se na něj otočila a on si nemohl odpustit svůj typický úšklebek.

„Ale slečno Grangerová, můj kabinet se již za Vašeho posledního roku studia nacházel jinde, jak je možné, že si to zrovna Vy, nepamatujete?“

Jeho sarkasmus byl tak osvěžující, že mu ho zcela odpustila.

Vrátila se těch pár kroků zpět a žádostivě mu nabídla své rty k dalšímu polibku, který jí vypálil silnou a nezapomenutelnou vzpomínku, jež nesla naději, že i oni dva mají konečně nárok na výběr svého štěstí.

Přidej komentář:

Autor:
Komentář:
Odřádkování se zachovává, HTML není povolené
Opiš kód:   Kód je nečitelný, ukaž jiný

Komentáře:

25.09.2012 04:25 Magda

What a pleasure to find someone who identifies the issues so calerly

14.06.2011 06:30 Oliii

Hezké stránky...

06.06.2011 00:50 larkinh

Ach, to je krásný slaďák.

09.02.2010 21:33 Dorinka

uzasna

09.02.2010 21:31 Chavelierka

A protože Saruška je ve skutečnosti nevěřící Tomáš přidávám další koment.
Již odprostěna od přívalu emocí a jen dobe naladěna z povídky mám možnost se více rozepsat.
Tvoje vina, že se utopíš v hrubkách :D
Přáníčkem si mi podrazila nohy. elulink je prostě skvěle promyšlené ;)
s Hermionky se nám stala Hermiona. Tolik let utrpení člověka změní, na těle i na duši
Vzpomínky jsou jak pazzl buď je složíš v krásný obrázek nebo ztratíš nervi. Ona došla až do hradu.
Tohle bude nadlouho. Vypsat jak moc dokonale jsi popsala scenerii hradu, ponurost místa, nezachytitelnost okamžiku nelze jednou větou.
Motýlci mě uchvátily.
Růže pohltily
Střeby rozesmutnily
Holé zdi rozplakaly
Velká hodovní síň plná střepů a nepořádků je o vyskočení srdíčka z těla.
Procházela jsem se s Hermi po hradě a cítila její vlastní bolest a proud vzpomínek.
Pán zla byl krutý, ale válka ta byla horší. Lidské bestie vylezli z děr a ukázaly svou pravou krutou tvář
"Vzpomínky mávaj a ty procházíš svou malou krizí" sliším píseň v hlavě, když čtu jak se Hermi vrací do společenské místnosti.
aaaaach Sev na scéně.
On má Potterův plánek.
Našel Hermi
Hledí na nííí
Přikryl ji. Vzlik. Znovu mě přepadají nádherné vzrušivě něžné emoce ;)
Hermi nezdálo, hledej.
Fantom opery je proti Sevovi břídil
Našli se
Běžela deštěm. Zmáčená tvář. Rozmazaná líčidla. Sladkééé, něžně křehkéé
Severusííííí, mravenci se učí stepovat.
Ozvěna jeho jména. Provozují horolezecké soutěže na mých zádech (a jde jim to prevítkům)
Otočil se, udělal první krok. Božeeeee. Dýchej holka dýchej ještě nejsi na konci a už funíš jak lokomotiva :D
A sladký kouzelný závěr.
Nedýchám srdce netluče jsem dojatá a klátím se pod stůl se Severusovím jménem na rtech
Saruško, exelentní famózní, graciózní, u aspoň trochu věříš :D

09.02.2010 20:50 wixie

bože, logika!!!!! a dalších milion chyb :(( sorry

09.02.2010 20:49 wixie

Líbí se mi ponurý začátek tohoto pokračování, člověk, když ho tak čte už ani nedoufá, že se vše obrátí k lepšímu.
Líbí se mi myšlenka rozbořených Bradavic. Lépe řečeno zdevastovaných. Člověk se s tím v povídkách moc nesetká, řekla bych, že vůbec. Něco podobného čtu poprvé. A při tom ,když se nad tím člověk zamyslí, tak je to víc než logycký dopad války. To se mi fakticky líbí.
Líbí se mi zdůraznění detailů (rozbité sklo, nafoukané listí) silně mi to evokuje tu část HP6, když do hradu vtrhne Bella začne rozkopávat ty sklenky a vysklije okna ve velké síni.
A v neposlední řadě se mi líbí myšlenka vzpomínek.
A po dramatickém konci přichází čtenáři tolik očekávaný romantický a hlavně dobrý konec. To já ráda :-D
Moc pěkné, ty to víš, ale nevěříš si. A protože moc nevěříš ani mě, tak doufám, že ti to dojde z ostatních pochvalných komentářů :)
Každopádně za sebe říkám: hg/ss ti jde, a jde ti moc dobře. Excellent, fine, amazing...

09.02.2010 20:44 Klárka

„Tam ne.“

Překvapeně se na něj otočila a on si nemohl odpustit svůj typický úšklebek.

„Ale slečno Grangerová, můj kabinet se již za Vašeho posledního roku studia nacházel jinde, jak je možné, že si to zrovna Vy, nepamatujete?“ Uplně slyším jeho sarkasmus:D:Duplně krásne pokračování

09.02.2010 20:36 Lyra

Tak to už se opravdu mooc těším...

09.02.2010 19:12 Chavelierka

Saruško to je ..... to je .... roním slzy.
Nádherné. Elu tiše závidím. :)
Saruško tolik emocí v jedné povídce, aaahhhhh :D
Z hradu mě mrazí až nemůžu psát. Jako bych tam hodila s ní. Úplně jsi mě vtáhla do děje.
Jediným člověkem v hradu je Sev wow.
To je romantickéééé ;) nádhera nádhera nádhera
On je tak něžný béééé
To je krásný
Proběhla děštěm a přeci je pro něj krásná jééé bééé to je jééé nádhernéééé
Saruško úžasné!!!!!!

09.02.2010 18:41 Katkaklem

tvé přání je mi rozkazem ... už jsem doma .... ale ještě musím na prohlídky ... prý je to zákeřná nemoc :D takže si jí užiju xD

09.02.2010 18:34 SaraPolanska

Anetka: děkuji
Lyra: Jsem ráda, že tě to potěšilo. Pokračování už asi ne :-D už tohle je pokračování. Teď chystám tu novou kapitolovku s Hermionou takže tam si užiješ :-D

elu: Ještě jednou blahopřeji. Jsem moc ráda, že se ti to tak líbí a přivodilo tebou jmenované pocity. To je nejkrásnější odměnou. Že je o povídku zájem, ale hlavně, že se líbí.
S mozaikou mě nepodceňuj, byl to rychlo nápad :-D
Já děkuji tobě za rozpravy a to, že jsi :-)

09.02.2010 18:30 Lyra

to byla paráda! Ty úrčitě počítáš s pokračováním, že? jinak by to takhle nekončilo... Tohle je jediná světlá kapka blbého dne - příjmačky se blíží nadsvětelnou rychlostí a já se trémou asi rozsypu... Děkuji :-)

09.02.2010 18:15 elulinek

není co odpouštět, já jsem ráda, že si na mě jedou za rok někdo vůbec vzpomene
děkuji za krásnou mozaiku =) moc krásné, skvělé, výborné a úžasné, že se Ti něco takového povedlo =)
děkuju mockrát za nádherné přání. děkuju. a stydím se za své přání pro Tebe, že bylo tak chabé
ano, tak už vidím ty vrásky, o kterých ses mi zmiňovala. to čeká i mě
ještě, aby jí ty vlasy zešedivěly, to by byla dokonalá podoba =D
jak depresivní představa bradavického hradu. líbí se mi, mrazí mě, což je znásobeno událostmi tomu předcházejícími
musím znovu říkat, že při jejím vvzpomínání ve společenské místnosti mě mrazí?
jo bývalé studentce se něco stalo, aha =D to ti tak věřím, ty bývalý smrtijede =D
přepadá mě melanchólie, když ho vidím, jak ji přirkývá
vzbudila se? to je dost, spí dýl než já
kdyby tam zůstal, já bych neohluchla z toho, jak tu vyřváňá =D
nekoktej a líbej
já chci mít taky nárok na výběr svého štěstí, které je z poloviny vybráno už tím, že jsem v takové skvělé společnosti. ne, v tom případě mi to štěstí dávkujte po lžičkách
wau... já... merline, co mám říct? vyrazila's mi dech, bylo to... výborné, skvělé, úžasné. nevím, co říct. nádherné, vážně. cítím nostalgii, melancholii, ten mrazivý pocit štěstí a... jsem šťastná a děkuju Ti mockrát za takový nádherný narozeninový dárek
Výborně, skvěle, úžasně

09.02.2010 17:22 Anetka

Krásne pokračování od Severuse sarkasmus je prostě nejlepší:D

09.02.2010 16:22 SaraPolanska

Ketrin_b: děkuji :-)
katka: děkuji a uzdrav se :-)
susan: děkuji moc
Zuzi: já opět děkuji za krásný komentář, jsem ráda, že se to někomu líbí, když jsem se nad tím potila tolik hodin :-)) a jsem ráda, že se ti líbily právě tyhle fráze, Lunu jsem zabíjela opravdu nerada, ale myslím, že se to tam hodí. děkuju

09.02.2010 14:17 Zuzana

Elulinek - prajem všetko najlepšie k narodeninám, prajem Ti šťastie, tým je povedané všetko...
Sarah: nádherný darček :)
"Možná, že kdyby Lenka měla také takovou vzpomínku" tak krásna veta...áno takú spomienku by prijala asi každá....
"Podpatky dodaly místu novou melodii" - úplne som sa preniesla do pustých Bradavic a počúvala som ozvenu jej krokov...
a nakoniec: "Dopsal poslední slova dopisu, který nakonec opět strčil do zásuvky
svého pracovního stolu a dělal, že jej nikdy nenapsal." - tak známa situácia a toľko neodoslaných dopisov :)
krása. Opäť ďakujem...

09.02.2010 08:37 Susan

Já nemám slov...prostě nádhera :)

09.02.2010 07:56 Katkaklem

Paráda x)

09.02.2010 07:54 Ketrin_b

Prostě jedním slovem...úžasné....Elulinek - taky přeji všechno nejlepší k narozkám