22. kapitola – Zkouškové

Na tuto kapitolu jsem svým způsobem pyšná, neboť je nejen dlouhá, ale je hodně akční.

Další věnování patří Vám všem, kteří zanecháte koment a bude se Vám následující text líbit.

Vylétla z postele tryskovou rychlostí a holá chodidla se s pleskáním dotýkala chladných dlaždic větší koupelny.

Málem nestačila doběhnout.

Naklonila se nad záchodovou mísu a začala zvracet.

Celou noc se převalovala a nemohla usnout. Strašná noc. Hrozné ráno. Šílená noc.

Žaludek měla v křeči a záchvat paniky si vzal na paškál její zrychlený tep a rozšířené zornice.

Znovu se naklonila.

Křečovitě sevřela ruce, které instinktivně položila na okraje záchodové mísy.

Opřela se o chladnou stěnu a zavřela oči.

Tohle se jí nikdy dřív nestávalo. Co se děje?

Motající hlava a pocit, že určitě omdlí.

„Krucinál.“

Sarah se zvedla a omyla si obličej a vyčistila zuby.

Pasta jí neudělala dobře, ale zvládla to ustát.

„To bude dneska ještě zajímavé.“ pronesla v prostorách koupelny a začala se česat.

Zmijozelský sedmý ročník přišel na řadu poprvé ve středu ráno.

Jako první je čekaly Čarodějnické dějiny.

Nenáviděný předmět. Proč se neustále zabírat minulostí? Někdy byla přeci tak moc bolestná.

Asi je dobré si připomínat chyby, aby se jich nové generace vyvarovaly.

Písemnou část absolvovali všichni najednou. Měli hodinu na písemný test a po jeho opravení měli nastoupit ještě na půlhodinovou ústní část.

Než se písemky opraví, nastoupí zatím na písemku z Přeměňování a tak dále.

Ten den měla tři zkoušky.

Dějiny, Přeměňování a Bylinkářství.

Následující den Rétoriku zaříkadel, Věštění a Lektvary.

V pátek už jen Obranu.

Té se tak nějak bála nejvíce. Severus si od ní zrovna při téhle zkoušce hodně sliboval, i když bude jen přísedící.

Zase ten pocit na zvracení.

Chytla si rukou břicho a maličko sklopila hlavu.

„Jsi v pořádku?“ drcla do ní Serena a chytla ji kolem ramen.

„To nic, asi tréma.“ Usmála se na svou kamarádku a zhluboka se nadechla.

Postupně přicházeli na řadu všechny její spolužačky a spolužáci.

Písemné části jednotlivých předmětů nebyly nejlehčí, ale přesto měla dobrý pocit z toho, co napsala.

Za celou danou dobu se nezastavila a neměla ani čas na obhlídku ostatních, zda všichni píší.

Severus nebyl ani u jedné písemné. Vlastně ho neviděla ani na snídani. Zrovna, když by potřebovala povzbudit.

Proč jen musí její příjmení začínat na Wé, které je až skoro na konci abecedy.

Bylo to vlastně úplně jedno, protože ona ze Zmijozelu byla poslední.

Stepovala po chodbě, držela si břicho a nahlas oddechovala. U ústních zkoušek si nikdy nebyla jistá, protože neměla čas nechat myšlenky volně plynout.

Tak jako při psaní.

Než její ruka vykouzlila ozdobné písmo, většinou se již v hlavě tlačilo další nadcházející slovo, které se pověsilo za to čerstvě zasychající.

Zkontrolovala čas. Ještě deset minut a přijde řada na ni.

Ostatní, co již zkoušku absolvovali, se pomalu přesunuli na další ústní zkoušky, takže byl čas dobře zorganizován.

Chodba byla prázdná.

Otočila se hlavou ke zdi a chytla se jí rukama ve výšce svého obličeje.

Chladila. Příjemně.

Cítila lehkou vůni vlhkosti a plísně.

Hluboký nádech.

Zdálo se jí to, nebo zaslechla…

Dvě ruce na jejích bocích a horký dech tisknoucí se na její krk.

Polibek na ucho. Ruce se pohnuly výš.

Chytil do dlaní její ňadra a jemně skousl ušní boltec.

Otočila se k němu a přitiskla svá ústa na jeho.

Odtáhl se a zkontroloval chodbu.

Teprve když se ujistil, že jsou skutečně sami, ji políbil.

Položil ruce Sarah na záda a pomalu sjížděl níž.

Zapletla mu ruce do černých vlasů a snažila se k němu dostat blíž.

Vášnivě mnula jeho svůdné rty a vzrušeně oddechovala.

Jenže on se opět odtáhl a mírně se usmál

„Hodně štěstí.“ Pohladil ji po tváři a svým rychlým krokem zmizel za rohem chodby.

Dveře se otevřely.

„Slečna Sarah Wellerová.“

Když za sebou zavírala ty těžké dveře, měla pocit, že se zblázní.

Písemná vynikající, zkoušení sice něco jako je u mudlů jedna mínus, ale stále je to jednička. Celkově Dějiny za jedna.

Zblázní se.

Jenže to byla teprve jedna známka.

To nejhorší teprve přijde.

Přeměňování maličko podcenila. Ale i chvalitebná je pěkná známka.

Mrzelo jí to, ale samé jedničky mít opravdu nemůže.

Usmála se nad tou úvahou a vrhla se do dveří na poslední zkoušku toho dne.

„Slečno Wellerová, prosím, vytáhněte si otázku.“

Sarah sáhla do moudrého klobouku a její prsty našli drobný žetonek.

„Tři,“ řekla napnutě a ukázala číslo všem profesorům, kteří seděli za velkým stolem.

Aby všechny ročníky byly vyzkoušeny během týdne ze všech předmětů, konaly se zkoušky v učebnách jednotlivých předmětů.

Stejně si Sarah říkala, že Brumbál musel použít obraceč času, aby se to všechno stihlo.

„Sbírání a sušení bylinek, slečno Wellerová.“

Sarah se zhluboka nadechla a snažila si uspořádat všechny myšlenky, co se jí v hlavě tlačily ven k tomuto tématu.

„Sbírání listí bylin se provádí ještě před květem. Stonky uřezáváme u země, zbavíme je listí, a pak je sušíme. Malé rostliny, jako petrklíče, fialky a mnoho jiných, sušíme po uříznutí celé.

Doba sbírání jednotlivých rostlin se řídí se podle roční doby, ale lze ji velmi obtížně určit podle měsíců, poněvadž počasí každého roku se více méně přesunuje.

Uchovávání - byliny, stonky a kořeny uschováváme v papírových sáčcích a podobných obalech, poněvadž připouštějí svou pórovitostí neustále větrání. Něžné součástky rostlinné jako květy a poupata uschováváme v plechových krabicích. Rovněž rostliny, které obsahují živné látky, uschováváme v plechových krabicích, abychom je chránily před myšmi a moly a prachem. Rostliny, které necháme na vzduchu, pozbývají většinou své vůně a ztrácejí tak na ceně.“

Hluboký nádech.

Sarah se dostala až pomalu k lektvarům, protože samotné téma dle jejích možností již vyčerpala. Zastavila ji madam Prýtová asi pět minut před vypršením času.

„Výborně, já jsem velice spokojená. Dokonce máte ještě čas, ale slyšela jsem úplně všechno a mám pocit, že i něco navíc.“

Spiklenecky na pobledlou Sarah mrkla a vzala do ruky její písemnou práci.

„Písemná práce je naprosto bez chyby, jsem na Vás pyšná. Celkově nemohu dát jinak než za výbornou, slečno Wellerová.“

Kdyby se Sarah nedržela desky stolu, svezla by se k zemi úlevou.

Opustila zkoušející místnost a venku již nervózně postával Severus.

Na nic se neptal pouze na ni hodil své pozvednuté obočí a složil si ruce na prsou.

Rozhodla se mu oplatit ty jeho mučící taktiky u doučování, a tak na něj jen bezbarvě mrkla a pokrčila rameny.

Spustil ruce kolem těla a pouhé dva kroky stačily k tomu, aby se jí díval zblízka do očí.

„Nezabíjejte mne, pane profesore, přiznávám se bez mučení. Dvě výborné a chvalitebná.“

Zamračil se.

„Z čeho ta chvalitebná?“

Vyčítavě se na něj podívala a neubránila se zasmání.

„Děkuji za gratulace. Chvalitebná je z přeměňování.“

Otočila se od něj a chtěla odejít.

Chytil její ruku a na malou vteřinu ji přitiskl rázným gestem k sobě.

Ta jeho pootevřená ústa přímo sváděla k polibku.

Zapomněla na to, že chtěla hrát uraženou.

Jenže než se k němu stačila přiblížit na vzdálenost, která by je spojila v polibek, on se od ní opět odtrhl, složil ruce za záda a s vítězoslavným úšklebkem si to kráčel pryč.

Stála zcela neschopná slova na něj vykuleně zírala.

Spíše na jeho záda.

„Nejsi jediná, kdo umí hrát tyhle hry.“ Pronesl tiše směrem k dívce a zrychlil svůj krok.

„Ty Zmijozelský prevíte...“

Oplatila mu stejnou mincí, když se rozhodla večer nejít na doučování.

Přeci jen, jsou zkoušky, musí mít klid. Číst a vypisovat si poznámky umí i sama.

Seděla na posteli a snažila se naposledy přečíst vypůjčenou učebnici lektvarů.

Dělala si poznámky u vlkodlačího lektvaru, když se dveře jejího pokoje prudce rozletěly až praštily klikou do zdi, která na bílé omítce zanechala tmavou stopu.

Sarah se lekla tak, že si přeškrtla část napsané stránky a odhodila knížku kamsi za sebe.

Konsternovaně zůstala zírat na černý přízrak ve dveřích.

Tvářil se, jak kdyby se právě dozvěděl, že nejméně někoho zabila.

„Důvod Vaší nepřítomnosti u mně na doučování je jaký, slečno Wellerová?“

„Eh eh, no, já…,“ pokoušela se zklidnit zběsilý tlukot srdce a s rukou na hrudníku hledala vhodná slova.

„Ticho! Okamžitě se oblékněte a pojďte se mnou, čekám na Vás dole a pokud se tam neobjevíte za minutu, dostanete školní trest a zítra počítejte s hodně těžkou otázkou u lektvarů.“

Snape měl přivřené oči a větu v hněvu téměř šeptal. Ani jednou nemrkl.

Otočil se ve dveřích a zmizel na schodišti.

Sarah se konečně nadechla.

Rychle mávla hůlkou, popadla učebnici a vyběhla za ním.

Brala schody po dvou a na konci málem upadla.

Věděla, že dneska měl zkoušky s prvními a druhými ročníky, ale že bude až takhle rozladěný…

Vběhla do společenské místnosti modlíce se, že ještě neuběhla ona zmíněná minuta.

Snape tam nebyl.

Zmateně se rozhlédla.

„Asi máš průšvih, proletěl tu jak odjištěný granát a z jeho drmolení jsme pochopili, že počká venku.“

Instruovali Sarah dva chlapci ze šestého ročníku a zase sklopili oči ke svým knížkám.

Nádech.

Prošla obrazem.

Výdech.

Stál tam, opřený o kamenné zábradlí, ruce měl složené na prsou a na tváří kyselý úšklebek.

Za celou cestu měla tu čest vidět pouze jeho záda.

Po uzavření dveří jeho kabinetu, čímž se zbavil všech nechtěných svědků, ji přišpendlil na chladnou stěnu a propaloval ji očima.

„I pro tebe platí, že co řeknu, splníš. Je ti to jasné?“

Polkla a přikývla.

Pustil ji a rázným krokem došel za svůj stůl.

Naštvalo ji to. Stačilo přece poslat sovu, ne si ji vyzvedávat jak chůva ze školky.

Bylo načase ukázat tomu prevítovi, zač je toho Zmijozel.

Stoupla si před židli u stolu, kde sedávala a dělala výpisky. Jenže se neposadila.

Svlékla si kolejní svetr a provokatérsky, aniž by se podívala směrem k Severusovi, ho odhodila vedle sebe na zem.

Protáhla se a rozepnula si kalhoty.

Severus samozřejmě celou scénu pozoroval od jejího počátku, ale když Sarah sundala kalhoty a jako by náhodou si pohladila ňadra, málem vdechl slinu.

Sedla si na židli a vzala do ruky brko.

Rozevřela knížku a mezitím co četla se počala brkem hladit po těle.

Severuse polilo horko.

Po chvilce se zamračila, sáhla si oběma rukama za záda a rozepnula světle fialovou podprsenku, kterou bez jediné emoce hodila profesorovi na stůl.

Ten se jen na malou vteřinu podíval na kus jejího oděvu a dál upíral oči na neplánovaný striptýz.

Maličko se nadzvedla, aby si mohla stáhnout kalhotky. Ještě než tak učinila, rozrolovala celou ruli pergamenu a nechala jeho polovinu přepadnout přes hranu stolu až na zem. Znemožnila tak profesorovi výhled na padající kalhotky.

Nemohl se ani pohnout. Moc dobře věděla, co s mužem jako je on tohle provede.

Zvlášť, když poslední milování proběhlo před týdnem.

Po pár minutách vstala a zamířila s kamennou tváří přímo k Severusovi.

Naschvál obešla stůl až k němu, aby ji měl na dotek, a podávala mu jeho vlastní učebnici.

„Mám vypsané všechno, děkuji.“

Okamžik mu trvalo, že se soustředil tak, aby se mu ruka netřásla.

Vytrhl jí knihu z ruky a pomalu vstal.

Jenže ona si ho nevšímala.

Otočila se a chtěla se vrátit zpět k výpiskám.

V situacích jako byly tyto, byl rád, že jeho kabátec sahá až téměř po kolena.

Chytil ji rychlým pohybem za ruku a trhnutím otočil dívku obličejem k sobě.

Vyškubla se mu a beze slova se opět otočila.

Přestal se ovládat a než stačila dojít na konec jeho stolu ji rukama strhl na jeho dřevěnou desku.

Ztratila rovnováhu, takže docílil toho, že byla nucena se posadit a on ji rychlým pohybem pronikl mezi stehna, která svou nohou dostal v okamžiku překvapení od sebe.

Obtočila mu ruce kolem ramen, zatímco si roztržitě rozepínal poklopec.

„Musíš vždycky vyhrát, ty zatracený Zmijozelský prevíte, co?“ zašeptala mu do ucha.

Chytil její zadeček a přirazil si ho směrem k sobě.

Vykřikla.

Přitáhla si jeho obličej a přejela mu jazykem po rtech, zatímco on se pokoušel rozehnat tmu, která se mu objevila před očima v okamžiku, kdy do ní pronikl.

Prudce jí projel jazykem ústa a vrhl se trochu poškádlit její hrdlo.

Zrychlil tempo a ona se snažila v návalech rozkoše hledat nová a nová místa k zachycení, aby získala větší stabilitu a mohla mu vycházet svou pánví vstříc.

Zaklonila hlavu a zasténala.

Využil toho a nechal její horní polovinu těla klesnout na pracovní stůl.

Zavřel oči.

Zachytila jeho ruce a přitáhla si ho k sobě.

Vyhoupl se za ní na stůl, zatímco ona pokrčila nohy a o pár centimetrů nadzvedla hlavu, aby ho mohla políbit.

Položil ruce na její bílá stehna u čehož shodil svou olejovou lampu a komín knih.

Položil se na dívčino roztoužené a horké tělo a snažil se rozdýchat náročný výkon.

Stále křečovitě svírala jeho levý rukáv a část černých vlasů.

Kdyby toho dne někdo našel odvahu vejít do kabinetu profesora lektvarů, který nezabezpečil dveře před případným nevhodným otevřením, uviděl by zmíněného oblečeného profesora napůl klečícího, napůl ležícího nad zcela nahou studentkou, která mu obtočila obě nohy kolem jeho boků, pevně svírajíce kus černé látky ve své ruce.