Heslo bylo: knoflicky :-D

25.kapitola – Prázdniny, profesor a skříň

Sbalila si malé příruční zavazadlo, které si vezla na týden k rodičům.

Vlak odjížděl za dvě hodiny a většina studentů již pomalu vyrážela do Velké síně, odkud se pak hromadně vyráželo ke kočárům.

Položila si tašku na postel a vytratila se do sklepení.

Musela se rozloučit. Bude to zkouška jejich tajného vztahu.

Zaklepala.

„Vstupte.“

Otevřela pomalu dveře a opatrně nakoukla.

Všimla si druháka, který ještě na poslední chvíli absolvoval svůj trest. Seděl tam, co vždycky sedávala ona a jí to přišlo velice zvláštní. Jako by ten malý kluk narušoval něco, co bylo její.

Žárlila? Zahnala absurdní myšlenky a rychle vymýšlela, co vcelku překvapenému profesorovi řekne, když rozloučení se konat nebude.

„Jdete si pro tu knihu?“

„Jakou kni…Ano, přesně tak, jdu si pro tu knihu.“ Sarah polil studený pot.

Druhák byl naštěstí natolik vyděšen pohledem profesora, že nebyl schopen nad ničím jiným přemýšlet.

„Pojďte se mnou.“ kývl na ni a vydal se směrem do svých komnat.

Bázlivě ho následovala a snažila se tvářit opravdu trpitelsky.

Přitiskl ji na stěnu a krátce políbil. Přejel jazykem po jejích rtech a vtiskl jí do ruky jakousi knihu. Ušklíbl se a vrátil se zpět do kabinetu. Svírala knihu, jejíž název si ještě ani nepřečetla.

„Uděláte mi výpisky ze stran 3 až 30. Sbohem.“

Sarah zmateně kývla někam k němu a opustila jeho útočiště i s pobledlým druhákem.

Hodila kabelku na svou postel a stoupla si k oknu odkud mohla vidět zcela jiný svět.

Z okna jejího Bradavického pokoje viděla louku a les. Z tohoto řadu paneláků a nedaleký park. Viděla neznámou ženu venčit psa a páreček milenců stojících nedaleko od otevřené putiky. Někde v dálce byla slyšet siréna. Zcela jiný svět.

Podívala se ke svému psacímu stolu, který používala jen v době prázdnin a snažila se na něm nic neměnit. Obrázky jednorožců a dětských idolů dávaly tomu kusu nábytku zvláštní atmosféru. Z vedlejšího obývacího pokoje rozeznala hlasy nějakého moderátora momentálně probíhající talk show.

Pohladila trpělivě čekajícího plyšáka a s nádechem pomalu vykročila směrem k velké dřevěné skříni na pravé straně pokoje u okna.

Převlékne se do něčeho pohodlnějšího, půjde se dívat s rodiči na televizi, pak si dá sprchu a usne. Ideální večer pro spoustu mudlovských dívek v jejím věku.

Jenže ona toužila po náruči vonící bylinkami a velkých, překvapivě jemných dlaních.

Se zívnutím otevřela skříň a při pohledu do tváře jejího profesora nahlas vykřikla a couvla tak rychle, že málem upadla.

„Děje se něco?“ zaslechla z obýváku a ona rychle stočila hlavu na kliku u dveří.

Prudce zabouchla dveře od skříně, kde se právě Severus chystal něco říct, a přibouchla mu tak nos dveřmi.

Pochopil vážnost situace. Věnoval tiché zanadávání visícímu kabátu.

Rodiče vrazili do pokoje a ostražitě se rozhlédli.

„To nic, jen jsem si z Bradavic přivezla pavouka.“ Omluvně se usmála a dělala, že se chystá vybalovat.

S tím se matka spokojila a zavřela klidně dveře.

Sarah chvilku vyčkala, teprve pak se vrhla ke skříni.

Nezdálo se jí to. Skutečně stál mezi jejími věcmi s obočím vytaženým vzhůru. Ruce si výmluvně složil na prsa.

„Co..co tady děláš? Jak víš, kde bydlím?“ ztlumila hlas, aby jejich hovor nemohl nikdo slyšet.

„Běžně zavíráš návštěvy do skříně?“

„Promiň, nevěděla jsem, že jsi si přišel dát křupky a pivo s našima.“ Oplatila mu sarkasmem a otočila se k němu zády směřujíc ke své tašce.

Chytil ji zezadu za boky a přitáhl k sobě. Hlavu sklonil k dívčině uchu a potichu, téměř svádivě pronesl.

„Chtěl jsem ti vynahradit loučení, ale ty očividně nemáš zájem. A tvoje adresa pro mě, jako bývalého špeha, nebyl žádný problém.“

Ladným pohybem se otočila zpět k němu. Políbila ho a on s okamžitou razancí udal směr jejich pohybu směrem k posteli.

Přišpendlil drobné tělo pod svým a rukou odhodil příruční zavazadlo, které se ten večer ještě nedočkalo žádné pozornosti.

Kroky kolem dveří způsobily vyděšené shození profesora z postele.

„Jsi v pořádku?“ ozvalo se skrz dveře, ale tentokrát se dovnitř nikdo nehrnul.

„Anóóó, spadla mi taška.“

Až když dořekla, uvědomila si, jakou ránu by vydala taška a jaký zvuk vydal Severus.

Začala se smát. Rychle slezla z postele a začala se omlouvat.

Profesor byl natolik rozladěn, že uznal za vhodné se po několika minutovém polibku uvnitř skříně přemístit zpět do Bradavic.

Sarah tu noc měla skutečně divoké sny.

Procházela se zasněženým parkem a přemýšlela.

Naposledy tudy kráčela na konci léta a jen žasla, co dokáže trocha bílé barvy.

Posadila se na prostornou lavičku u vody a sledovala několik kačen, které si hrály s kusy plovoucího ledu.

Nevšimla si vysoké postavy u strany lavičky, která soustředěně pozorovala její výraz.

„Smím si přisednout?“

Nevnímala známost hlasu a jen rychle zakývala, aniž by spustila oči z líně tekoucí řeky.

Teprve po pár minutách si její mozek uvědomil tóninu mužského hlasu i intonaci.

Překvapeně zamrkala na pobavený úšklebek.

Měl černý teplý kabát a ruce zastrčené v kapsách. Klidně se posadil.

„Ty mě hlídáš?“ zeptala se pobaveně.

„Měl bych? Já tu zcela nevinně venčím psa.“

Sarah očima vyhledala chlupaté stvoření běhající ve sněhu.

„Severusi, tvůj pes má tři hlavy, to není moc nenápadné.“

Jmenovaný jemně pokýval hlavou a ladným mávnutím hůlky nechal psa zmizet a místo toho se mu v rukách objevil pytlík s drobně natrhaným pečivem.

„V tom případě jsem přišel nakrmit zdejší faunu.“

„Ano, mluvíš jako většina mudlů. Úplně slyším svou babičku, jak mě pobízí ven větou, že jdeme krmit faunu.“ Zasmála se a posunula se blíž k muži v černém. Chytla ho za ruku a hlavu si položila na jeho rameno. Oplatil jí objetí. Igelitový pytlík na jeho klíně v něm začal brzy vyvolávat agresi, když vítr rozezvučil jeho povrch a ten tak vydával divné šustění.

Po chvíli ho netrpělivě hodil celý do řeky.

Sarah hlasitě vyprskla a křeč od smíchu přinutila její ruce k chycení břicha.

„Fauna se, milý Severusi, krmí tak, že se háže samotné pečivo. Ne, že to tam hodíš jak bombu hnojůvku a poklidně se díváš na ubohé kačeny, které se snaží zobáky vyklovat potravu.“

Sarah už pomalu klečela ve sněhu, neboť měla před očima výraz Severuse házejícího celý pytlík do vody s netrpělivým zafuněním.

Ten se jen s uraženým pohledem a pocitem zadostiučinění díval někam do korun stromů.

„Sněhuláka s tebou stavět nebudu. Na to zapomeň.“

Nechtěla ho zlobit, mohl se taky sebrat a odejít. Už na to několik sekund vypadal, když se mu posadila na klín a navrhla teplý čaj v roubence nedaleko.

Cestou mu jemně naznačila, že na utíkající děti, které si na chodníku vytvořily klouzačku nemá smysl křičet, že jim strhne body a udělí trest. Skutečná profesionální deformace.

Prázdniny utíkaly rychle. Nikdy by neřekla, že se během týdne tolik nasměje. Výlety do parku podnikala dvakrát denně, protože v takové zimně se ven nikomu nechtělo, a tak mohli být spolu sami a nikdo známý je nemohl vyrušit.

Kdyby Sereně s Emily mohla říci, s kým se tolik nasmála… Nikdy by jí to nevěřily.

A nebo by ji nechaly odvést ke svatému Mungovi.

Nikdy nezapomene na včerejší večerní procházku, kdy při průchodu pod několika stromy několik závějí spadlo Severusovi na ramena a ten je s ledovým klidem proklel do desátého kolena.

Nebo když mu ukazovala svou školu, kde odchodila povinnou základní docházku a on prohlásil, že ošklivější krabici ještě nikdy neviděl. A samozřejmě na polibek, který Sarah věnoval opírajíc jí o chladnou stěnu malého opuštěného domečku uprostřed parku…

Dovedla si takový život představit. Bezstarostný a tak uvolněný, že se musela přesvědčovat, že to všechno je pravda.

„A máš už nějakého chlapce?“ zeptala se jí matka, když večer společně sklízely ze stolu. Otec si četl noviny na lavici a jen na Sarah spiklenecky mrkl.

„No vlastně ano,“ řekla rychle. Litovala. Nechtěla jim lhát. Matka ji lehce vybídla, aby jim o potencionálním budoucím zeťovi něco řekla.

„Jmenuje se…. Michael. Je stejně starý jako já,“ doufala, že nerudne moc rychle a že je její řeč k uvěření.

„To je pěkné a jak vypadá?“

„Má… má černé oči a černé delší vlasy. Je o trochu větší než já a je velice chytrý.“

Sarah se musela rychle otočit ke skříňce s porcelánem, protože měla chuť se od srdce zasmát. Popsala Severuse, ano to bylo v pořádku, ale přejmenovala ho na nejotravnějšího Nebelvíra a ubrala mu 20 let. Matka se povzbudivě podívala na otce a usmála se.

„Ale co kdybych si našla staršího partnera? To by Vám nevadilo ne?“ začala pomalu a opatrně vyzvídat.

„Holčičko, vím, že u kouzelníků se ten věk bere jinak, ale já bych raději, aby ženich nebyl stejně starý, jako já.“

Málem matce odpověděla, že Severus je o šest let mladší, ale rychle se vzpamatovala.

Vzala si z misky jablko a s chutí se do něj zakousla.

„A kdy nám ho přivedeš ukázat?“

Jablko se šprajclo dívce v krku a ta se začala dusit. Matka k ní přispěchala a jedním rázným úderem pomohla své dceři zbavit se vdechnutého kusu ovoce.

„Mami, nemyslím si, že je to natolik…,“ rozhodila bezmocně rukama.

„Nutné? Jsme s tatínkem zvědaví, jen ho na Velikonoce pozvi k nám na oběd.“

„Ano,“ řekla odevzdaně a počala vymýšlet strategii. Nejspíš jim příští měsíc napíše, že se s Michaelem rozešla a nechá to celé osudu.

Kapitolu věnuji všem, ať už na heslo přišli a nebo ne. Děkuji za přízeň a za komentáře, které jistě opět napíšete, abyste mi udělali radost.