20. kapitola - Doučování s individuálními záležitostmi

Pozn.: Původně měla být kapitola až zítra nebo během víkendu, ale nemám dobrý den a tak bych ráda udělala radost alespoň ostatním. Věnována Vám všem, kteří komentujete! Moc Vám všem děkuji.

„Budu muset jít. Mohli by mě začít hledat.“

Užívala si jeho blízkost, ale vědomí toho, že se musí ukázat spolužačkám, kterým už před hodinou skončilo vyučování, ji trápilo.

Kývl a pohladil ji po nahém břiše až na stehno.

Otočila se k němu a objala ho spojujíc své rty s těmi jeho.

Nechal si to líbit, nechával ji, aby si s ním hrála a tiskl její tělo k sobě.

Věděla, jak to dopadne, když se neoblékne a nevrátí se zpět do své koleje.

Vysmekla se mu z náručí a s úsměvem se začala oblékat.

Podložil si hlavu rukou a pozoroval, jak se soustředěně obléká a některé své věci hledá po celé místnosti.

„Myslím, že je na čase začít znovu s tvým doučováním. Hodně jsi zameškala. V osm večer tě tu čekám.“

Sarah si zrovna oblékala kalhoty a pomalu upadla, když větu dořekl.

Bouřlivý jásot čekal dívku hned při průchodu obrazem.

Někteří spolužáci tleskali, někteří se k ní hned nahrnuli a počali s výslechem.

„Jsem tisková mluvčí tady Sarah, a tak veškeré dotazy směrujte večer na mě.“

Emily se protlačila davem žáků, chytla svou kamarádku kolem ramen a odvedla ji nahoru do pokoje.

„Díky.“

„Není zač, tak začni vyprávět. Kdes byla teď? Potkaly jsme se Serenou madam Poppy a ta říkala, že tě propouštěla po obědě.“

„Kdes tři hodiny courala? A co Bella? Jaký to bylo? Neměla jsi strach? Co Crucio? Bolí to hodně?....“

„Dost!“

Sarah zarazila důrazně rukou svou kamarádku, která mezi jednotlivými dotazy snad ani nedýchala.

„Byla jsem si něco vyřídit. A ano, bolí to, Emily.“

„Co jsi si byla vyřídit?“

„Měla jsem noční můry, tak jsem byla poprosit o lektvar.“

„Netopýra?“

Sarah se na poslední chvíli ovládla a své kamarádce nevynadala. Okamžitě by se tak prozradila. Místo toho se nadechla a klidně odpověděla.

„Jo.“

„Teda, že budu znát někdy někoho, kdo k němu šel zcela dobrovolně se mi ani ve snu nezdálo.“

Emily se smála.

Dveře pokoje se prudce otevřely a Serena dovnitř téměř vpadla.

„Kde jsi byla? Hele a co dělají žebra?,….“

„Všechno Vám povím, jen mě nechte vydechnout.“

„To je pravda, večer bude času dost a přes víkend taky.“

„No, vlastně mám večer doučování….,“ dívky se po sobě zmateně podívaly.

„… hodně jsem toho zameškala, a tak mi profesor Snape nabídl doučování, jak víte, mám z jeho předmětů zkoušky, na kterých mi dost záleží…“

Emily a Serena na Sarah koukaly s otevřenými ústy a ani jedna nemrkala. Po pár vteřinách vybuchly obě v bouřlivý smích.

„Teda, ty jsi samý humor, jen co tě pustí hrobník z lopaty.“

„To není vtip. Už jednou mě přeci doučoval, před Vánoci. Budu v tom pokračovat. Potřebuji vše dohnat.“

Spolužačky naštěstí už toto téma nechaly plavat a vyptávaly se na Bellatrix.

Odpoledne uteklo jako voda. Sarah měla pocit, že teď nejméně týden nebude mít potřebu mluvit. Pálily ji hlasivky od nepřetržitého vyprávění a těšila se na večeři.

Sedla si na své místo a rozhlédla se.

Michael si jí vůbec nevšímal. Právě se do sebe pokoušel naládovat obří sendvič a dělal oči na nějakou holčinu z Havraspáru.

Ředitel si něco vykládal s profesorkou Prýtovou a když zahlédl pohled Sarah, pokynul jí pohárem na zdraví.

Severus sice jedl, ale díval se na ni. Nepatrně vyhoupl pravý koutek výš ve znamení úsměvu a odvrátil svůj pohled zpět k jídlu.

Krátce před osmou se zvedla od jídla, nebo spíše od svých dalších spolužáků, kteří z ní tahali dojmy a vydala se do sklepení.

Chodbu, kde začala noční můra před více jak třemi týdny záměrně minula a zašla si tak o pár desítek metrů navíc.

Za každý roh se opatrně dívala a kdyby jí býval byl někdo pozoroval, myslel by si, že se zbláznila.

Na dveře označenými dřevěnou cedulkou Profesor Severus Snape, klepala asi minutu po osmé.

„Dále.“

Otevřela a s úsměvem šla přímo k sedícímu Severusovi, který něco opravoval.

Zavřel za ní mávnutím hůlky dveře a opět je zabezpečil. To vše, aniž by vzhlédl od své práce.

Zarazil ji rukou, když se chystala obejít stůl k němu. Povytáhl obočí a beze slova jí pokynul k malému stolku, kde byly vyskládány nějaké učebnice a řada pergamenů.

„Sedni si a udělej si výpisky ze stran 132 až 150 z další knihy ze strany 211 až 220.“

Podívala se na něj, jako by jí právě sdělil, že vyhrála v loterii.

Typický Severusův úšklebek a obočí letící vzhůru ještě víš. Naklonil hlavu ke straně.

„Nejdřív doženeš látku, a pak se budeme věnovat individuálním … záležitostem.“

Nevěděla, jestli se má začít od srdce smát, nebo začít plakat nad zmijozelským přístupem svého profesora.

Raději se jako opařená posadila za stolek a s pohledem říkajícím, počkej, tohle si vypiješ, začala hledat stránku 132.

Ačkoliv nikde neviděla cokoliv, co by ukazovalo čas, měla pocit, že zde sedí už nejméně deset hodin.

Ruka ji bolela a oči se už pomalu zavíraly.

Ne, v tomhle stavu se opravdu nebude schopna věnovat jakýmkoliv individuálním záležitostem. Dokonce přemýšlela, zda se dál věnovat neustálému otevírání očí.

Severus se vytratil před pár minutami do skladu pro nějaké věci, a tak seděla v jeho kabinetě o samotě.

„Nespi, nespi, nespi, ne…“ nedořekla.

Hlava jí únavou klesla na rozepsané poznámky a ona si už jen ve spánku podložila hlavu rukama.

Vybral lahvičky, které potřeboval, ačkoliv to vždycky dělával až v neděli.

Nemohl tam jen tak sedět a dívat se na ni.

Věděl, že musí dohnat látku a to bylo důležitější než nějaké jeho soukromé touhy.

Jenže teď si najednou vybavil její unavený obličej při jeho odchodu.

Nechtěl ji uštvat.

Přestal hledat lahvičky a držák s těmi, co už našel postavil do nejbližší police.

Spěšně z malé komory odešel.

Připravoval se na to, jak Sarah něžně odvede k sobě, ale když vešel, zarazil se.

Ležela na pergamenu a poslední dvě slova se jí obtiskla na tvář.

Usmál se.

Ani se nepohnula při zavírání dveří.

Ani když ji Severus jemně pohladil po vlasech.

Vzal spící dívku do náruče, pomalu, aby ji nevzbudil.

Položil Sarah do své postele a ještě okamžik pozoroval její klidný obličej.

Původně chtěl odejít zpět k rozdělané práci, ale rozmyslel si to, když otíral obtisknutý text palcem na dívčině tváři.

Svlékl plášť a  kabátec nespouštěje oči z jejího výrazu a ulehl s rukou pod hlavou vedle ní sotva znatelně hladíc její vlasy.

Pozoroval ji dlouho, než i on usnul.

„Albusi…,“ zavolala Minerva na ředitele těsně, než vstoupil do chrliče a ten se k ní okamžitě otočil.

„Vše proběhlo v pořádku?“

„Ano, pan Filch se svého procesu dočká za pár týdnů. Rada ještě není rozhodnuta zda si vyžádá i svědectví slečny Wellerové nebo jim postačíme my dva a Severus. Byl jsem ujištěn, že problém s Mozkomory je vyřešen, ale pro jistotu na ně dohlíží ještě několik skřetů.“

„Už ministerstvo ví, co se s nimi stalo?“

„Ministr se domnívá, že v tom měla prsty Bellatrix. Jednou si to otestovala a podruhé se ji povedlo utéci. Nejspíš s Argusem komunikovala delší dobu právě pomocí mozkomorů.“

„Je mi to tak líto, Albusi, ničeho jsem si nevšimla.“

„To nikdo, drahá kolegyně, to nikdo.“

Brumbál pokynul zachmuřené Minervě a nastoupil na otáčející se schody.