Pro wixie, k dnešním narozeninám!

Milá wixie, Mili, Sybilo, kolegyně, beto, zlatko, utěšitelko i spolupachatelko, kamarádko a přítelkyně, dobrá duše, skvělá povídkářko, milovnice Severuse a Alana, dvacátnice…

Ano, přesně toto všechno jsi ty a proto pozorně poslouchej, neboť následující slova patří tobě.
Tento den opouštíš svět náctiletých a vstupuješ do nového levelu. Nyní jsi konečně „cetka" a k tomuto nádhernému kulatému životnímu jubileu ti chci ze srdce popřát hodně štěstí, lásky, zdraví, inspirace, splněná přání, úspěchy ve škole i tvém osobním životě, snů a hlavně mnoho trpělivosti s naším černým přízrakem.

Opatrně se prodírala hustým porostem lesa.

Snažila se být co nejvíce potichu a stále nespouštěla oči ze skupinky smrtijedů, kteří šli přibližně sto metrů před ní.

Musí něco udělat.

Přijít na jejich skrýš nebo je zneškodnit.

Cokoliv, co by pomohlo tuhle zatracenou válku vyhrát.

Větývka pod její nohou zlověstně zapraskala.

Pevní stisk na jejím rameni a prudké trhnutí do strany způsobilo, že vykřikla.

Ve chvíli, kdy poslední pramen jejích kudrnatých vlasů zmizel za silným kmenem stromu, se jeden ze  smrtijedů otočil.

Rentgenoval svým zrakem každý lísteček potemnělého lesa.

Pak se spěšně otočil a dohnal již mizející druhy.

Hermiona se začala zmítat.

Mužská ruka jí stále zakrývala ústa a pevně držela levou ruku.

„Zbláznila jste se, Grangerová?“ zasyčel.

Snape zkontroloval situaci rychlým nakouknutím za strom.

„Mlčte!“ přitahl si dívku ještě blíž a opět se opřel o studenou kůru.

Pustil ji po pár minutách.

Naštvaně na něj napřáhla hůlku a zaklopýtala dozadu, aby se tak dostala z jeho dosahu.

„Ty! Ty, ty zrádče!“ zasýpala vyděšená dívka.

Severus její slova ignoroval.

Věnoval jí pouze znechucený úšklebek a opět se podíval směrem, kde zmizeli jeho kumpáni.

„Okamžitě se vrátíte zpět do hradu a zůstaňte tam! Na hrdinské skutky tu máme Vašeho přítele Pottera.“

Udělal pár kroků směrem k ní, aby potvrdil své rozhodnutí, ale Hermiona jen výhružně zvedla hůlku ještě výš, jako by mu chtěla dát najevo, že je ochotna ji proti němu použít.

„Opravdu si myslíte, že mě můžete porazit? To se z knih nevyčte.“

„Přestaňte! Už ani krok!“

„Doprovodím Vás.“

Nevšímal si jejích výhružek, naopak. Pokynul rukou kupředu, aby jí vyzval k prvním krokům.

„To půjdeme pěšky?“

„Díky Vašim přátelům bystrozorům, jsem teď sledovaný štvanec, slečno Grangerová, přemístění není bezpečné ani pro mě, ani pro Vás. Tedy, pokud chcete sloužit jako předkrm smrtijedům prosím, ale ujišťuji Vás, že mě se do Azkabanu nechce.“

„Jestli se mě dotknete, tak Vás ani nic jiného nečeká!“

„Vskutku?“

Povytáhnul obě obočí a schválně chytil její ruku, čímž jí přiměl k pohybu.

Dlouhou dobu šli naprosto mlčky. Snape se díval do země a občas zkontroloval situaci kolem.

Hermiona se snažila být ostražitá a dávala pozor na každý jeho krok.

Zbytky světla od zapadajícího slunce se rozplynuly a les změnil svou tvář.

„Stůjte. Pojďte sem.“

Muž v plášti se zastavil u skalního převisu, který tvořil potenciální skrýš před deštěm.

Byl chráněn pevným kamenným útvarem ze dvou stran a z třetí se krčilo pár mladých stromků.

„Zde počkáme, než se vrátí Kentauři z lovu. Vycházejí před západem slunce a končí hodinu po setmění. Nechtěl bych je teď potkat.“

Hermiona váhala. O Kentaurech hodně četla, jsou to velice proměnlivá stvoření a po zvážení celé situace se rozhodla připojit k jejímu nevítanému doprovodu.

„Proč jste to udělal?“

Nevypadal, že by se chtěl na podobné téma bavit. On ostatně vždycky na všechny působil dojmem, že se nechce bavit o ničem.

„Můžete být konkrétní?“

„Proč jste mě zachránil?“

„Skončila byste jako hračka u některého z nich v posteli, budete se divit, ale tohle bych Vám i přes všechnu Vaší otravnost nepřál.“

Hermiona se zatřásla. Možná to bylo chladem lesa, ale spíše jí teprve teď došlo, co riskovala.

Beze slova přešel o pár kroků blíž k její drobné postavě a přehodil přes dívčina ramena svůj plášť.

Chytla ten černý kus látky pevně pod bradou a vzhlédla k němu.

„Proč jste to udělal? Doopravdy.“

Neodpověděl.

„Tak si něco vymyslete, to Vám jde ostatně dobře ne? Potřebuji slyšet něco, co mi pomůže jít dál a bojovat. Potřebuji pro něco bojovat, víte?“

„Bojujete pro své přátele.“

„To nestačí.“

Upřel na ní svůj chladný pohled a nepatrně natočil hlavu do strany, jako by se divil tomu, co slyšel.

„Když víte, že riskujete život…-hlas se ji zadrhl-.. to nejde dělat jen pro přátele.“ zašeptala.

Hermiona se ještě víc roztřásla. Nechtěla umřít.

Nechtěla dát najevo, jak moc se bojí.

Snape se přiblížil až těsně k ní a jemně chytil prsty za Hermioninu bradu, kterou si natočil směrem k sobě.

Aby jí viděl do očí.

Do velkých oříškových očí, které již nezadržovaly slzy.

„Copak nemáte jedinou dobrou vzpomínku? Na cokoliv?“

„Potřebuji nové vzpomínky, profesore.“

Pustila plášť a položila mu ruce na štíhlá, ale pevná ramena. Posunula je výš a zase zpět.

Položila svou hlavu na jeho hruď.

Neubránil se tichému zasténání.

Zkoumal její výraz, nechtělo se mu věřit rychlému obratu v jejím chování.

Ale měla strach. Možná jí skutečně ovládnula panika natolik, že se uchylovala k jakémukoliv řešení.

Jednou rukou sjel po jejím boku. Nebránila se.

„Prosím…“ zašeptala zoufale.

Její slova zněla v tichém lese ještě naléhavěji, než by kdy čekal.

Sklonil k ní hlavu a lehce ji políbil.

Zalapala po vzduchu a rty opět vyhledala ty jeho, i když už se odtahoval.

Zajela rukama z ramen za jeho krk a přitáhla si ho blíž.

Přitiskl jí k ledové skále a přestal se kontrolovat.

Celá situace byla mimo jeho plán.

I její.

Nemohli se toho okamžiku nabažit.

Kousek od nich se ozvalo praskání větví.

Oba se okamžitě podívali tím směrem, čímž ukončili stále se prohlubující polibek.

„Uteč, drž se u stromů. Schovej se na hradě… Udělej to pro mě.“

Severus slova rychle zadrmolil a kryl dívce ústup.

„Díky za tu vzpomínku…“

Otočil se k ní s letmým úsměvem a pokynul jí hlavou, aby šla.

„A Severusi…“

Tentokrát se otáčel už s nervozitou vepsanou v očích.

„Chci v budoucnu další takové vzpomínky.“

Opětovala mu jemný úsměv a rozběhla se do noci.