10. kapitola - Jen počkej, netopýre

„Minervo, pošlete zprávu na ministerstvo, že tenhle mozkomor nikomu neublíží, já zatím odnesu slečnu Wellerovou na ošetřovnu, aby načerpala síly...“ řekl tiše Brumbál a sklopil oči směrem ke spící dívce.

Vztekle za sebou prásknul dveřmi a šel rovnou k načaté láhvi whisky.

Nalil si sklenku a ztěžka si sedl do svého křesla u krbu.

Kolik v tomto místě už padlo rozhodnutí a kolik vyřešil věcí? Ozval se hlas v jeho hlavě a on věděl, že utišit ho může pouze nazlátlou tekutinou.

Zachránila ti život a tys ji tam nechal ležet, zaujatý svou ješitností, slyšíš? Nechals ji tam jen tak ležet.

Ráno se probral a chvilku mu trvalo, než přiměl své oči otevřít.

Hlavu měl jako střep.

Sklenička, která mu dělala v noci společnici, ležela pohozená kousek od jeho křesla a pár mokrých stop napovídalo, že nebyla zcela prázdná, když dopadla na zem.

V druhé ruce něco svíral.

Hůlka.

Byla černá, ano to bylo v pořádku, ale rukojeť byla delší s jemnější řezbou.

To byla hůlka Sarah.

Přejel palcem po obvodu tmavého dřeva a se zájmem si ji prohlížel.

„Tak pošetilá. “zašeptal sotva slyšitelně.

Po tom, jak se včera zachoval, za ní jít nechtěl.

Nestála by o to.

Několikrát došel až ke dveřím ošetřovny, ale po několikaminutovém zvažování se zase obrátil a mizel za doprovodu šustění svého pláště.

Jeho povaha by mu nikdy nedovolila se zeptat přímo, proto občas napínal uši u jídla,  zda neuslyší Brumbála prozrazovat něco o zdravotním stavu Sarah.

„Dnes ráno se probrala, Severusi, ptala se i po Vás.“

Severus měl co dělat, aby nedal najevo, jak moc se mu ulevilo.

Věnoval řediteli pouze nezaujatý pohled a povytáhl  obočí.

Ředitel se na něj usmál a dál se věnoval svému jídlu.

Sluneční paprsky osvětlovaly postel a Sarah jen prázdně hleděla ven za okno, kde pozvolna padaly sněhové vločky.

Cítila se dobře, ale zmateně.

Posledních několik okamžiků před tím, než upadla si nedokázala vybavit.

Nevěděla, jestli neřekla něco…

Brumbála se na to zeptat nemohla a ten, který jí mohl dát odpovědi na všechny otázky, které se jí honily hlavou, za ní nepřišel.

Za zavřenými víčky si představovala všechny možné situace, které mohly  nastat a žádná z nich jí nedala nic víc než další nejistotu.

Vždycky, když se otevřely dveře, učila se nedat najevo svou radost, a taky následné zklamání, když to byla pouze Poppy nebo Brumbál.

„Á, Severusi, jdete taky dovnitř?“

Než stihl trochu překvapený Snape cokoliv říci, Brumbál vzal za kliku a těžké dřevěné dveře otevřel. Usmál se na svého dlouholetého kolegu a s rukama za zády vešel do místnosti.

Severus ho s mírně sklopeným pohledem následoval a záměrně se vyhýbal pohledu na Sarah.

Ředitel oběma poděkoval za spolupráci a podělil se i o to, jak se s Minervou postarali o mozkomora, kterého Sarah dokázala uvěznit v ochranném štítu.

Severus celou dobu mlčel, občas pouze pohnul hlavou, nebo přenesl váhu těla nepatrně na špičky, což způsobilo mírné zhoupnutí.

„Musím teď vyřídit zbytek pošty, večer už budete moci odejít na svou kolej, slečno Wellerová.“ Brumbál se skrz brýle lišácky podíval na oba dva a spěšně odešel.

„Přinesl jsem Vaši hůlku.“

Za takové sdělení by si nejraději dal facku.

Neuměl tyhle situace řešit.

Raději položil zmiňovaný předmět na noční stolek vedle Sarah a s krátkým pohledem do jejích smutných očí se otočil a odešel.

Když večer opouštěla ošetřovnu, kde poslední tři dny trávila za občasných návštěv Brumbála, uvědomila si hned několik věcí.

Byl to očistec.

Ano, byl, ale i přes počáteční nejistotu věděla, že toho chlapa v černém miluje.

A ten jediný pohled, který jí věnoval, říkal, že mu taky není lhostejná.

Byla ráda, že za ní nechodil, alespoň měla čas na to si jejich situaci ujasnit, vše si plně uvědomit a srovnat.

Místo pro všechno, a všechno na svém místě.

Vždycky si vzpomněla na slova své babičky, která se zbrklé copaté holčičce snažila vysvětlit, že s horkou hlavou vyřešení jen některé druhy věcí a ten zbytek se musí nechat v klidu dozrát.

Bylo tedy na ní, aby profesora přinutila si také uvědomit co opravdu chce a podle toho se konečně zachovat.

Vánoční prázdniny končily a Hrad opět naplňoval zvuk života.

Profesor se po zbytek volna moc neukazoval a když už se mu nepovedlo včas zahnout do jiné chodby než šla ona, dělal, že se nikdy nic nestalo.

Přistoupila na jeho hru a nevšímala si ho.

Tím těžší pro něj bylo se za ní neotočit.

Brumbál vítal večer své žáky zpět a Severus ji jen netečně sledoval.

Právě ve chvíli, kdy se jen nesouhlasně zamračil, když se na něj pousmála ji napadl spásný nápad. Nápad, který prověří profesora lektvarů až do morku kostí.

„Schválně, ty jeden paličatej netopýre.“

Pronesla tiše Sarah jeho směrem a zapíchla vidličku do čerstvého kuřecího stehna.

Děkuji wixie za betování, omlouvám se za to, že je kapitola krátká, ale je to taková mezikapitola :-D