Utíkala chladnou chodbou pryč.

Od všech a od všeho.

Jediné, co jí naplňovalo hlavu, byla ozvěna jejích vlastních kroků, které se odrážely od stěn a kamenné podlahy.

Měla zmáčený obličej, na řasách uvízlo několik slz.

Studily na krku a stále přibývaly nové.

Nepříjemná bolest jí stlačovala hrudník a vysílala zmatené signály do jejích končetin.

Zakopla.

Nahá kolena dopadla bolestivě na studené dlaždice.

Na plno se rozvzlykala.

To všechno co jí tlačilo, bolelo, drásalo a ničilo, muselo ven.

Drobnou pěstí bouchla do podlahy, na kterou se bezmocně svezla do klubíčka.

Její oči vypustily další dávku slz. Pohltily je vlasy v okolí levého ucha.

Třásla se, nedokázala to zastavit. Ani nechtěla.

Každý od ní čekal, že ona si ví vždycky rady, že její vědomosti dokáží nemožné.

Mysleli, že dokáže své emoce držet na uzdě.

Ona si myslela, že … dokáže zvládnout cokoliv.

Teď utíkala před tím, kým byla.

Další vlna beznaděje a smutku se přelila přes její drobnou, a za poslední měsíce, i vyhublou postavu.

Nebyla nic, byla stínem. Bez něj.

Držela Harryho za ruku a i přes velice skromný výhled viděla všechno.

Všechno, co doufala, že nikdy neuvidí.

Pamatuje si tu vůni zatuchliny a mokrého dřeva.

Všude kolem byly pavučiny zachycující prach a kousky dřeva z podlahy.

Jasně slyší skřípot starých prken a rozvážné kroky obou mužských postav.

Měla něco udělat.

Hlavou jí znělo skřípění zlého poselství.

Možná čekal, že někdo něco udělá.

On toho udělal tolik a nikdy nezaváhal.

Věřila mu, co když i on věřil?

Jeho ruka byla na rozdíl od Harryho tak studená a její stisk již neopětovala.

Pozdě na všechno.

„S tímhle nemohu žít…“

Měsíční svit osvětloval zábradlí Astronomické věže.

Dívala se na krajinu.

Její dech se uklidnil, neměla už žádné slzy.

„Harry?“

Bylo to poprvé, co ho jeho profesorka přeměňování oslovila křestním jménem.

Věnoval jí vybízející pohled a čekal.

Místo slov jí však nejdříve z hrdla unikl tichý vzdech.

Mladý kouzelník cítil, jak se mu stahuje hrdlo.

„Hermiona je mrtvá, je mi to líto.“

Harry zavrávoral a musel se chytit kamenné stěny.

„Kdo? Řekněte…!Pomstím jí, tohle.. tohle nikdy…“

„Uklidněte se pane Pottere, teď už s tím nikdo nic nenadělá.“

„Řekněte jméno toho vraha, sakra!“

„Ona sama, skočila….“

Odvrátila hlavu od plačícího chlapce a sama polykala slzy.

Do dlaně, kterou si skrývala obličej plný zármutku, jen šeptala to, co její nitro v tu chvíli cítilo.

„Je pozdě… na všechno.“

Speciálně pro wixie. Moje první SS/HG. Rychlá myšlenka.