Byl to šedý svět. Zaplněný monotóními zvuky, spoustou nepříjemného kouře a spěchajících lidí.

Stála nehnutě na nápraží a čekala na svůj vlak.

Velké závěsné hodiny ukazovaly jedenáct hodin, ale ona se stejně vždycky podívala na své hodinky, které jí obepínaly levé zápěstí.

Zasněný výraz rychle zahnala, ale vzpomínce na to, proč dnes a v tuto hodinu stojí právě zde, se neubránila.

Začalo to před čtyřmi lety. Její spolužačky nosily penály popsané jmény jejich idolů a ona se oddávala sladkému snění ve světě Harryho Pottera.

Milovala jeho styl chůze i jeho ironii. Milovala  jeho mluvu a to, jak se mračil.

„Severus Snape,“ vydechla s jemným úsměvem na tváři a zároveň se zase přiměla vrátit myslí zpět na zem.

Už ne, už ne, už ne!

Křičelo to v ní, pralo se to v ní, ale musela to tak udělat.

Už žádné sny, už žádné představy nebo se utopí v slzách.

Realita je teď kolem tebe, ty hloupá, tu si musíš užívat!

Její podvědomí se snažilo promluvit ke zbytkům zdravého rozumu mladé dívky.

„Na třetí kolej přijel osobní vlak N-730 směr Berlín.“

Popadla svůj kufřík a nastoupila do nazelenalého vagónu.

Usadila se v jednom kupé a položila své jediné zavazadlo vedle sebe.

„Musím pryč, víš? Musím odsud pryč, protože už nemůžu jen snít o něčem, co neexistuje...,“ pokárala se za svou promluvu s kufrem a otočila se k malému stolečku u okna, na který položila obě své ruce.

Pramen vlasů jí spadl do čela a ona ho jedním fouknutím přiměla přidat se zpět k ostatním neposedným kadeřům.

Odjížděla do jiného města, aby začala znovu.

Někdo jí ukradl její sny a přiměl otevřít oči zpět do prázdnoty a šedě denního života.

Přiměli ji uvěřit, že to, co dělá, není v pořádku a je kvůli tomu špatná.

A ona po čase uvěřila.

Setřela mlžící se okno drobnou dlaní a zadívala se ven mezi tu spoustu lidí, kteří tam zmateně pobíhali a zjišťovali informace na barevných cedulkách, které postávaly na velkých železných trámech nesoucí střechu.

Výpravčí u jejího okna právě zadal pokyn k odjezdu vlaku.

Drobné brnění sedadla a cuknutí.

Vlak se rozjížděl.

Stále netečně zírala na nádraží, když zahlédla něco…

Zorničky se jí rychle zúžily a její srdce v tu chvíli nejspíš vynechalo úder.

Zalilo jí spalující teplo a její dech začal zrychlovat společně s vlakem.

Stál tam!

Viděla ho zcela jasně.

To není sen, to sakra vůbec není sen!

Muž v černém stál bez pohnutí na místě, kde před chvilkou stála ona.

Ještě nestihla zmizet její vůně a zcela nevybledla barva její aury, kterou tam nevědomky zanechala.

Ruce měl složené na prsou a sledoval zvolna se rozjíždějící vlak.

Mírně se usmál a sotva znatelně na dívku ve vlaku mrknul.

Dívka přitiskla obličej na studené sklo a oběma rukama v zoufalém gestu párkrát bouchla na sklo. Rozběhla se ze svého kupé a postupně se běžíc uličkou ujišťovala, že tam stále je.

„Nejsem přeci blázen.“

Zatáhla za záchranou brzdu.

Vrhla se k únikovým dveřím a silou za ně zatáhla, aby si tak uvolnila cestu ven.

Na minutu ho ztratila z očí.

Celou stranu pravé strany vlaku tvořili zvědavé hlavy cestujících.

Běžela k místu, kde stál.

Nebyl tam.

Měla co dělat, aby se nerozbrečela a jen si rukama chytila oba spánky.

Roztřesená se rozhlédla kolem a všimla si něčeho zvláštního.

Barevnou tabulku na stoupu kousek od ní zdobil velký kus zažloutlého pergamenu se zvláštním stylem písma.

Opatrně přešla těsně ke vzkazu a nevěřícně četla těch pár slov stále dokola.

Nikdy nepřestávejte věřit. SS

Pozn.: Je to hodně velká slátanina. Obrázek jsem si tvořila sama, ale ne úplně odpovídá tomu, co je v povídce :-)