Vlasy mu pozvolna zakryly část obličeje.

Skláněl se nad starou fotografií s již odrolenými rohy a pomačkaným povrchem.

Na malou chvíli zvedl své tmavé oči od drobné památky a nechal lesk vycházejících slunečních paprsků obtisknout do svého výrazu.

Zaklonil hlavu do velkého koženého křesla naproti knihovně.

Automaticky se levou rukou natáhl pro sklenku vody, kterou měl vždy nachystanou, kdyby mu nikdy nevyřčená slova uvízla v krku a způsobila tak pocit prázdnoty, kterou mohla pramenitá tekutina srazit zpět hluboko do jeho nitra.

Nikdy to však nepomohlo na dlouho.

Palcem opatrně pohladil ženu na jemu tolik vzácném obrázku a tvrdě semknul rty.

Vráska, která se mu vytvořila na čele, za léta protkaná beznadějí, výčitkami, krutostí, sebeobviňování, starostí a i strachu, se nepatrně prohloubila.

Uložil fotografii zpět do pevné vazby jedné z jeho knih a zaklapl obě dvě části knihy naráz.

Těžce vstal.

Rozhlédl se po místnosti a souhlasně zakýval hlavou.

Nebylo to opovržení jeho okolí, ani hněv Voldemorta, co mu způsobovalo nevýslovná muka.

Byl to onen obrázek, který schovával tolik let a nikdy nebyl schopen ho zničit.

Věděl, že přijde den, kdy ho bude potřebovat více, než kdy jindy.

Den, kdy mu připomene to dobré z jeho života a pomůže mu, aby se mu oči zavírali lehčeji.

Poprvé za celý svůj život uklidil všechny knihy ze svého stolu zpět do polic.

Již před pár dny dokončil rozepsané práce na dlouhých pergamenech, jejichž obsah sklízel v posledních letech velký obdiv ostatních kouzelníků.

Vše, co mu bylo drahé, včetně knihy, která ukrývala fotografii neznámé ženy, postupně nanosil do drobné truhly v rohu místnosti.

Dlouho přemýšlel, zda to udělat právě takto.

Samota ho provázela celý jeho život, proto bylo i toto řešení správné.

Spěšně zkontroloval i zbytek místnosti a přešel stále ještě rázným krokem ke dveřím svých komnat.

Nahlas vydechl při pohledu na jeho milované útočiště.

Nikdy neutíkal před tím, co bylo dávno dané.

Klidně se posadil na svou postel a složil ruce do klína.

Jeho klidný výraz přejel i tuto část jeho života a očima sjel na své vrásčité ruce.

Otočil je dlaněmi k sobě a mírně se usmál.

„Je čas jít spát, Severusi.“

Opatrně se položil na hromadu polštářů, vyskládaných v týlu postele.

Pohodlně se uložil a zavřel oči.

Cítil, jak jeho mysl opouští zestárlou schránku jeho vlastního těla.

O tolik lehčí.

Než se zbytek jeho Já vytratil v záplavě světla nového dne, zašeptaly jeho ústa poslední slova, která měl tento svět slyšet.

„Navždycky.“

Pozn.: Vytvořila jsem k povídce obrázek, který snad navodí tu pravou atmosféru. Video jsem si pujčila z youtube od shark18741045.