5. kapitola - Náměsíčnost

Uteklo opět několik týdnů a než se Sarah nadála, chystaly se Vánoce.

Zkoušky a učení s profesorem ji zaměstnávalo natolik, že ani neměla čas sledovat kalendář. Ráno otevřela oči, popovídala si s kamarádkami, nasnídala se a šla do výuky. Z výuky najíst, připravit něco málo na druhý den a za profesorem. Tam byla většinou dlouho do noci a nemohla popřít, že zpět na kolej vůbec nepospíchala.

Využívala konců učení k otázkám týkajících se společných hodin a tudíž se i prudce zlepšovala v lektvarech.

V prvních hodinách se jí snažil vysvětlit, jak zvedat předměty pomocí své vůle. Její spolužáci toto ovládali díky kouzlu, ona to po pár lekcích začala zvládat i bez hněvu a hůlky.

Měla předpoklady k nitrobraně, a proto ji Snape také ukázal několik triků k tomuto složitému umění.

Nemohlo jí ujít, jak se na ni občas její spolužačky dívají, když Snape četl hodnocení a u jejího jména vždy nepatrně mrkl.

Jenže po dvou měsících neustálého soustředění, snahy a nevyspání, to začalo být na Sarah vidět. Dokonce se ji podařilo usnout během hodin bylinkářství.

Chodila jako mátoha, přestala být tak živá a soustředěná. Největší trápení jí přinášela náměsíčnost, která nastoupila díky náročnému období a objevovala se čím dál častěji.

Občas se probrala uprostřed tmavé a chladné chodby, nevěděla kde je a bála se, že z toho bude mít problémy.

Zbývaly dva týdny do Vánoc a Sarah se zase v noci vytrácela ze své koleje.

Spala.

Bílá noční košile za ní v mírném průvanu vlála. Procházela kolem oken, za kterými svítil krásný bílý měsíc a právě začalo sněžit.

Sarah probral ledový dotyk jejího chodidla do bílé přikrývky sněhových vloček. Vylekaně zamrkala.

Rozhlédla se.

Stála na konci jedné z chodeb a před ní se rozprostírala zvláštní místnost.

Vlastně to nebyla tak docela místnost. Končily zde hradební dlaždice a pokračovala zelená tráva, ve které se třpytil bílý sníh. Pár metrů před ní končila tráva hlubokým srázem kamsi dolů. Výhled zde byl na vzdálené moře, noční měsíční krajinu a tato nádhera byla ohraničena několika kamennými oblouky.

Uprostřed stál bílý klavír.

Sarah vůbec netušila, že i taková tajemství hrad má a pomalu se rozešla směrem ke klavíru, nevnímaje, že je bosá a ne příliš oblečená.

Otevřela klavír a něžně přejela prsty po klávesách, které se jakoby třásly na první dotek. Usedla na malou stoličku a váhavě zkusila první klávesu. Ačkoliv zde nebyly žádné stěny, kromě kamenné klenby, byla zde výborná akustika.

Neodolala a položila na klaviaturu piána obě ruce. Zavřela oči a vzpomínala na melodii z dětství.

Tóny se rozezněly chodbou, daleko - dál než by si člověk uměl představit.

Unešená novým  příjemným zážitkem, který ji tak moc uvolňoval a odnášel její mysl pryč od učení a starostí, které zažívala, nevnímala nic kromě intenzivní radosti a svobody. Když jí dopadla velká ledová vločka na nos, probrala se a rázem se probral i její mozek.

Zpívala.

Stáhla ruce z klavíru a stoupla si tak rychle, až porazila stoličku, na které seděla.

Třásla se, a tak ruce pro změnu vyhledaly místo na jejím těle.

Uvědomila si, že není sama.

Zase on!

Stál opřený o oblouk ve stínu, takže si ho hned nevšimla.

Ruce měl složené na prsou a ve tváři malý úšklebek. Když si všiml, jak se jeho svěřenka klepe, rozešel se k ní svlékaje si svůj černý plášť a přehodil ho Sarah přes ramena.

Zapnul jí ho pod krkem a spontánně odhrnul několik od sněhu mokrých pramenů vlasů z obličeje.

Mohlo to být pár vteřin, ale najednou se změnil běh času.

Stáli naproti sobě.

Dívali se jeden na druhého.

Sarah se probrala první, zima už s ní lomcovala.

Severus překvapeně zamrkal a rázně ji vyzval, aby šla s ním.

Jeho kabinet už důvěrně znala.

Trávila tam poměrně velkou část svého času, a tak už se nezdržovala s prohlížením všech těch barevných lahviček, které byly vystavené po celém obvodu místnosti na dřevěných poličkách. Ruka v černém kabátci jí nabízela malou lahvičku s kouřící tekutinou.

„Pijte, je to zahřívací lektvar.“

Sarah si přivoněla a na jeden lok obsah vypila.

„Díky, ale potřebovala bych spíš něco na povzbuzení, protože přestávám zvládat množství úkolů, které mám. Učení a pak - výuka mě vyčerpá a já začala být náměsíčná“.

Snape se zamračil a vypadal, že intenzivně přemýšlí o možnostech, jak vyřešit stav mladé dívky.

„Nemůžu Vám dát povzbuzující lektvar, slečno Wellerová, nemůžete míchat lektvary takto krátce po sobě…“.

Popošel směrem k ní.

Uvědomil si, jak je půvabná takto bezbranná a mokrá.

Zahnal ty myšlenky.

Možná byla chyba jí nabízet to učení. Mohl dělat, že se ho tato neplánovaná večerní přítomnost nijak nedotkla, ale nemohl to popřít svému svědomí. Navenek šlo hrát nezájem, byl koneckonců kdysi dvojím špehem a Smrtijedem. Masku si dokázal udržet dodnes, ale ani tehdy a ani teď neuměl lhát sám sobě.

Několik posledních večerů se po jejím odchodu snažil přesvědčit sám sebe, že je to pouze dlouhá doba bez ženy, která ho k ní táhla. A že je v tom pouze její chuť a šikovnost se učit, stejně jako těmito vlastnostmi kdysi oplýval i on sám.

Neustále vymýšlel důvody proč ne a hlavním důvodem, který ho vždycky zaručeně utěšil, bylo, že ona by o něj nikdy nestála.

Byla mladá a jistě měla své nápadníky. Vlastně toho o jejím soukromí mnoho nevěděl. Proto neustále zaháněl pokušení s argumentem, že jistě někoho má.

Probral se z úvah a uvědomil si, že si ho dívka zvědavě prohlíží. Ani raději nezkoušel zjistit, jak dlouho na ni nepřítomně zíral a udělal směrem k ní ještě jeden krok.

Naklonil nepatrně hlavu ke straně pobaven její plachostí. Opět ji opatrně z tváře shrnul pramínek vlasů a přidal ho k záplavě ostatních.

Hřbetem ruky přitom pohladil dívčinu tvář zkoumaje její výraz.

Sarah měla pocit, že jí v tu chvíli vynechalo srdce.

Tohle už nelze považovat za náhodu.

Co teď?

Co když si profesor jen hraje?

Mozek nebyl schopen dát své majitelce uspokojivou odpověď či vysvětlení.

Snape se k ní naklonil a když byl obličejem těsně u jejího, uhnul do strany a zašeptal jí přímo do ucha.

„Zítra Vás omluvím z vyučování, prospěte se. Teď běžte.“

Otočil se ke zcela konsternované Sarah zády a odešel se posadit za svůj stůl, aniž by se na ni podíval.

Dělal jakoby se vůbec nic nestalo.

Uvnitř ní to křičelo, ale dokázala se ovládnout a v klidu si sundat jeho plášť, který měla dosud přes ramena a odejít z místnosti.

Zavřela dveře a svezla se po nich na podlahu.

Semkla oči a rukama si chytla hlavu.

Zadržovala slzy, aniž by věděla, proč se tyto smutné společnice hlásí o pozornost.

Severus zvedl oči až ve chvíli, kdy slyšel cvaknout kliku, kterou z druhé strany Sarah pustila. Hleděl na dveře, a pak se vrátil k opravování.

Kdyby někdo v tento moment stál uprostřed zdi mezi kabinetem a chodbou před ním, byl by svědkem zrodu několika nových citů a emocí.

Pozn.: Ačkoliv jsem se určitě netrefila do vkusu každého s výběrem písně, takhle nějak si představuji melodii, která by se hodila to tajuplné atmosféry oné místnosti. Hodí se mi tam i text a styl zpěvu. Snad se bude líbit. Děkuji všem, co došli až sem a wixie (konečně jí snad napíšu správně) za její betování.