4. kapitola - Návrat k minulosti

Následující týden věnovala Sarah přípravám na období zkoušení.

Měsíc přeci jen nebyla nekonečná doba a i ta měla jednou skončit. Výhodou bylo, že tušila z čeho zkoušky budou a že většina učitelů bude možná líná k přepisování celých testů, a tak měla šanci se něco naučit dopředu s téměř stoprocentní jistotou.

Zrovna zkoušela dostat do hlavy nějaké kouzelnické formule na hodinu přeměňování, když její uši zaslechly zajímavý hovor spolubydlících. Rachel zrovna udávala pravidla jejich nové hry odvahy. Sarah odložila knihu na noční stolek a protřela si oči.

Když si ostatní děvčata všimla její pozornosti okamžitě jí zasvětily do jejich plánu.

Bylo to prosté.

Šlo o to dojít nezpozorována do Velké síně, tam na zeď za dveřmi udělat křídou své iniciály a zase dojít bezpečně zpět.  Než se stihla rozkoukat měla v ruce křídu a byla vyprovázena ze dveří jejich zmijozelského útočiště za hlasitého chichotu ostatních dívek.

Držela se u zdi a snažila se moc nemyslet na to, co dělá a že zbytečně riskuje body.

Neměla ani pantofle, jen noční košili.

Velice brzy zjistila na vlastní kůži, jak jsou chodby hradu chladné a jak se neosvětlená cesta do síně zdá dlouhá. Schody raději moc nepočítala a modlila se, aby se schodiště neměnilo ve chvíli, kdy z něho přecházela na plošinu.

Vkradla se do Velké síně.

Bylo to tu tajemné, chladné, tmavé a takové smutné. Rychle napsala SW na stěnu za dveře a chystala se zmizet zpět do svého pokoje. Hodiny na věži odbily půlnoc. Rázným krokem vyrazila za dveře a už nestihla zabránit srážce s profesorem Snapem.

Ten si ji prohlédl, zamračil se a věnoval jí mrazivý pohled.

„Máte štěstí, že jste z mé koleje slečno. Ušetříme si tedy agónii se strháváním bodů a přejdeme rovnou k trestu, co říkáte?“

Slova důrazně zašeptal těsně u jejího obličeje a následně se odtáhl potěšen jejím zděšením.

„A-Ano, pane“.

Nezmohla se na nic, hrozně se ho lekla, srdce jí bušilo jak o závod.

„Váš trest si odpykáte dnes večer u mě v kabinetu, pokud by jste snad nemohla usnout zvědavostí, cože je to za trest, pak Vás jistě potěším sdělením, že budete čistit kotlíky po Vašich drahých spolužácích.“

Ten člověk snad ani nedýchá, když mluví, pomyslila si okamžitě.

Beze slova ji doprovodil před vchod její koleje.

Ohlédla se, ale už tam nestál.

„A chodí taky jako duch…“

Ráno se jí podařilo trochu zaspat, ale naštěstí to nemělo jiný následek než ten, že půjde na snídani sama. Rychle se oblékla, nalíčila a popadla knihy na hodinu péče o kouzelné tvory. Cestou do síně nepotkala ani jediného studenta. Těsně při scházení posledních schodů před síní zaslechla hlasitý hovor, nadávky, povzbuzování a také výkřiky.

Zrychlila.

„Perou se! Reginald napadl malého druháka z Mrzimoru za to, žeprýhonepozdravil…“ Poslední slova pro ní neznámý kluk zadrmolil.

V síni nebyl žádný profesor.

Protlačila se ke středu a zahlédla scénu, kdy malý druhák ležel v slzách na zemi, jeho hůlku držel v ruce opodál namyšleně stojící Havraspárec ze sedmého ročníku.

„No, co uděláš, ty srabe malej? Už víš, jak se chovat ke starším kamarádům?“ zavrčel na nešťastníka Reginald. Ten se jen více rozvzlykal  a těkal očima po svých spolužácích v naději, že se ho někdo zastane.

„Hej, ty hrdino!“

Sarah nesnášela šikanování malých dětí a tak se bez váhání postavila před čím dál víc zoufalejšího kluka.

Zaregistrovala Reginaldův posměšek a letmé kývnutí na své kamarády, kteří ho za zády povzbuzovali. Rychle mávnul hůlkou a odzbrojil i Sarah.

„Dostaneš taky za vyučenou ty mudlovská šmejdko!“

Tolik hněvu v jeho hlase způsobilo jen další negativní emoce Sarah.

Ve chvíli, kdy Reginald napřahoval hůlku a jeho ústa opustili první slabiky kouzla, se do místnosti vchodem pro učitele vrhla Minerva McGonagallová následována Severusem Snapem a za nimi se krčil jeden známý práskač, kterému teď ale nešlo nic vyčítat.

Paprsek kletby vyšlehl a všichni mohli být svědkem něčeho velice zvláštního.

Sarah zvolna zvedala ruce, v nichž se objevily bílé svítící chomáčky protikouzla.

Odrazila kletbu a odhodila svého protivníka tvrdě na zeď.

Kromě nadávek poraženého Reginalda nebylo slyšet ani jediný zvuk. Všichni stáli zcela ochromeni nad tím, co viděli.

„Neměla hůlku…“ první kdo promluvil byla mladá hnědovlasá dívka v davu všech překvapených studentů.

K centru dění dorazila Minerva, která prvně zkontrolovala na zemi sedícího chlapce.

„Doprovodím pana Natalského na ošetřovnu a pana Deana k panu řediteli! Vy ostatní okamžitě do svých hodin!“ zavelela autoritativně a dav se dal do pohybu.

Sarah stála chvilku nehnutě. Uvědomila si, co udělala.

Za loket ji chytla ruka.

„A Vy půjdete se mnou… Hned!“ Snape vypadal spíš překvapeně než naštvaně, ale i tak nezkoušela odporovat. Vedl ji do svého kabinetu a jen co zavřel dveře, tázavě pozvedl obočí.

Sarah na oplátku pokrčila rameny a jemným gestem rukou vyzvala profesora k otázkám.

„Jak dlouho to umíte?“ znělo to spíše jak obyčejná věta než otázka, ale bylo jasné, co tím Snape myslel.

„Neumím, pane profesore. Učím se to ovládat už léta“.

Severus jí pokynul na židli před jeho stolem, který byl jako vždy obležen pergameny, knihami a několika lahvičkami s lektvary.

Neměla na výběr, a tak mu postupně a pomalu vylíčila svůj příběh.

Začala výletem do lesa a skončila marnými pokusy dostat svou bezhůlkovou magii pod kontrolu. Neuměla ji zatím používat bez jedné důležité emoce. Hněvu.

Severus si ji dlouhou chvíli prohlížel, prsty si ťukal na rty a po několika minutách teprve klidně promluvil.

„Naučím Vás to, slečno. Váš trest s okamžitou platností ruším a měním ho v takové malé doučování. Každý den v osm hodin večer přijdete a já Vás naučím, co všechno s tou sílou můžete dokázat. Nemáte ani tušení, co Vám ten jednorožec daroval, viďte?“

Sarah zavrtěla hlavou na znamení, že na danou otázku skutečně nezná odpověď.

Pozn.: Všem, co došli až sem, přeji krásné Vánoce a snad se bude kapitola líbit stejně jako dárečky večer pod stromečkem. Opět díky Wixie, že našla sílu v tento sváteční den číst cukrem protkaný příběh. :-D