2. kapitola - Záchrana v jezeře

Druhý den ji probudily sluneční paprsky, které se odrážely od okenní tabule naproti jejímu lůžku. Poppy zrovna stlala postel v rohu, kde včera ležel nějaký druhák, který si při hodině létání taktéž vyvrkl kotník, když se učil přistávat.

„Tvoje kolej včera vyhrála, bylo to těsné, ale vypadá to, že tě čeká měsíc bez zkoušek“.

Poppy se usmívala opravdu mile. Kolikrát by možná na malé bolístky stačil právě tento úsměv a vše by bylo zapomenuto. Cítila se fit, když zkusmo zahýbala ovázanou nohou, necítila žádnou bolest.

„Co ještě v té posteli děláš, lenochu. Noha je zdravá, venku je krásně utíkej si užít volný den.“

Poppy několika mávnutími stáhla Sarah z těla peřinu, převlékla ji do školních věcí a už ji div nevyhazovala z ošetřovny. Neděli často studenti využívali k přípravám na nadcházející školní týden, všude venku na trávnících posedávaly skupinky dětí a vzájemně si sdělovaly nově nabyté zkušenosti z dob prázdnin.

Sarah milovala Bradavický hrad. Milovala tu jeho vůni a barvu, když slunce vycházelo či zapadalo a v oknech šlo spatřit zalesněné kopce. Právě podzim tu byl nádhernou barevnou podívanou. Na začátku roku si vždycky při západu slunce udělala čas a třeba i s učebnicí sedávala na jednom z oken ve vyšších patrech a kochala se obzorem. Až do tmy. Zbytek dne i večera utekl rychlým tempem a duchové oznamovali večerku. Navoněné povlečení ji rychle poslalo do říše spánku.

Probudil ji až zvuk hodin, které každé ráno v osm studenty přivedlo ze sladkého snění zpět do nového dne. Dnes ji vyučování začíná hodinou bylinkářství a pak má dvě hodiny volna. Takový rozvrh si nechá ráda líbit. Horší to bude v druhém pololetí.

Na první hodině, která zahajuje nový školní rok se ještě většinou neučí. Probere se předchozí rok, nový učební plán a na konci zbývá čas na debatování. Dvě hodiny volna ostatní spolužáci tráví dospáváním či hraním společenských her ve Velké síni. Sarah má namířeno na své oblíbené místo u jezera.

Na břehu už zdálky poznává velký, ještě stále zelený dub, pod kterým sedává rok co rok,  když má hodiny volna během vyučování. Občas se tu konají i nějaké druhy výuky.

Usedá na kořen stromu a sleduje klidnou hladinu jezera před sebou. Ke konci břehu to teď má asi 10 metrů a dva metry dolů strmým srázem k vodě. Přivírá oči a vzpomíná na dny, kdy tu seděla poprvé. Zažila tu tolik poprvé, Bradavice jí daly první přátelství, první znalosti a také první lásku.

Když v čerstvých 15 letech nastupovala na tuto čarodějnickou instituci ihned po zařazení jí bylo jasné, že se stalo něco, co neplánovala, nechtěla, co nemohla ovlivnit, ani pozměnit. Byl o 22 let starší než ona, ale jeho oči  jí nedávaly na vybranou. Ačkoliv se nejen svým vzhledem do Zmijozelu moc nehodila, modlila se, aby byla zařazena právě sem, kvůli němu.

Ze vzpomínek ji vytrhává známý hlas. Profesor Snape právě vede třeťáky na plac na břehu kousek od ní a chystá se je učit umění soubojů. Sarah se pohodlně opře a sleduje, jak profesor svým strach nahánějícím hlasem vysvětluje, co bude po svých svěřencích v této hodině vyžadovat. Nejspíš hodlal výkony i známkovat, nepatřil zrovna k těm učitelům, co by první den studenty šetřili.

Proti sobě se postavila Mrzimorská dívka a Zmijozelský chlapec, který svým výrazem dával najevo, že je ochoten naplnit heslo své koleje. Profesor Snape učil Obranu proti černé magii 7 let. Po škole se často mluví o tom, že její úroveň zvedl o sto procent a Sarah mohla s tímto tvrzením jen souhlasit.

Padl pokyn k zahájení souboje.

Chlapec proti dívce vyslal odzbrojující kouzlo a následně prostranstvím zaznělo Flipendo maxima. Všichni vyděšeně sledovali, jak dívčino tělo odhozené kouzlem spolkla vodní hladina a zanechala po sobě pouze stopu ve formě drobných vlnek.

Nikdo se dlouhé vteřiny ani nepohnul.

Sarah se probrala první a okamžitě se rozběhla ke břehu, cestou si stačila skopnout boty a odhodit knihu, kterou svírala v ruce. Ladná šipka opět protnula hladinu chladného jezera.

Uvědomila si, že jí voda štípe do tváří, ale dál se rukama dobývala hlouběji, dokud její oči nespatřili ruce dívky, která byla v bezvědomí. Pevně jí chytila a pomocí neverbální magie vykouzlila Ascendio. O chvíli později ji již skupina na břehu pomáhala i s dívkou vytáhnout ven. Všimla si výrazu profesora Snapea, který snad poprvé za ta léta dával najevo své pocity.

„Ona nedýchá! Dějete někdo něco!“ vykřikla nejspíš jedna z kamarádek bezvládné dívky.

Sarah se stále pokoušela uklidnit svůj dech, jenže zde nemohla odpočívat. Ne teď, ještě nebyl konec.

Vrhla se k nehybnému tělu a po mudlovsku začala poskytovat první pomoc.

Všichni konsternovaně hleděli, když zakláněla hlavu a ucpávala nos. Stačil jediný vdech. Dívka s kašláním vyplivla množství vody a začala lapat po dechu. Mezitím si cestu mezi studenty prorazila i madam Hoochová, která viděla z koštěte dost a již usmívající se dívku přebírala k odvozu na ošetřovnu. Jakmile odletěly, všichni se téměř bezdechu podívali na očividně naštvaného profesora.

„Milý pane Folersi, strhávám Zmijozelu 100 bodů a uděluji Vám měsíc školního trestu těch nejhorších prací, jaké si umíte představit. Radím Vám odsud urychleně zmizet a po zbytek dne se mi raději velkým obloukem vyhýbat!“

Z těch slov šel nevýslovný hněv až Sarah po zádech přeběhl nepříjemný chlad. Žáci postávající v blízkosti obávaného Mistra poněkud zbledli.

„A pokud jde o Vás, slečno Wellerová, uděluji Zmijozelu 150 bodů za Váš výkon.“

Pak opět vrhne pohled na studenty  a rozpustí hodinu. Sám se nejspíš chystal odejít, než si uvědomil, že je Sarah úplně mokrá a z chladu se třese. Beze slova přes ni přehazuje plášť a nabízí doprovod do hradu. Ani jeden nic neříká. Sarah sleduje Snapea až do sklepení, kde se jí dostává zahřívacího lektvaru.

„Bylo to velice působivé. Musím poděkovat za Vaší duchapřítomnost.“

Snape se u toho dívá sice upřeně kamsi do místnosti, ale z jeho hlasu lze poznat upřímnost s jakou to pronáší. Sarah kývne, svlékne jeho plášť a podává mu ho doufajíc, že si ho převezme rychle a ona bude moci zmizet dřív, než se začne červenat.

Zaváhal.

Plášť si přebírá pomalu a než Sarah stáhne svou ruku zpět, se jí neplánovaně konečkem prstu dotkne.

Ani neví, jak se vypotácela z jeho kabinetu. Neví, jak vyšla schody do třetího patra, kde byl umístěn obraz skrývající útočiště Zmijozelských studentů. Věděla, že ten letmý dotyk byl omyl a přesto doufala, že ten okamžik může v sobě uchovat navěky ve významu,  jaký se jí líbil.

Pozn. autorky: Moc děkuji trpělivé betě wixie za opravu i v dobách, kdy se má učit na zkoušku  Snad nebude kapitola působit přeslazeně (od toho máme další kapitoly, že jo.. ) a že Severus není až tak nepředstavitelně ooc.