Stál na mírném kopci nad jezerem a v prstech jemně svíral bílou růži.

Dělal to tak každý večer.

Zacházející slunce mu ozařovalo smutkem stažený obličej a on jen nepatrně natočil hlavu vstříc hřejivým slunečním paprskům.

Jezerní hladina se třpytila pod teplými dotyky mizejícího dne.

Muž obřadně odhodil růži do chladných vod přesně ve chvíli, kdy slunce zapadlo.

Teď.

Sledoval, jak bělostné poupě mizí pod hladinou.

Naposledy se lístky zachvěly, jako by do temnoty a chladu nechtěly.

Zastřený výraz černě oděného muže se po tomto výkonu neprojasnil, naopak, ještě více potemněl.

„Excpekto patronum.“

Muž slova pronesl s důrazem a pevným pohybem hůlkou vyslal svého patrona vstříc jezerní hladině.

Stříbrná laň, která se spolu s obláčkem bílé mlhy objevila z paprsku jeho hůlky, se snesla dolů do hlubin již setmělé vody.

Vynořila se s malým gejzírem a chápavě nesla svému majiteli onen bílý kvítek.

On jí bez pohnutí pozoroval a mírným zakýváním jen potvrdil to, co vždy nastalo.

Každý večer.

Stříbrná záře patrona se nesla na protější břeh, kde svým jasným světlem ozářila zašedlý mramor.

Laň položila bílou růži k ostatním.

Rozplynula se a s ní se i muži stojícím na kopci rozplynul výhled.

Kdyby tam tehdy byl, zachránil by jí stejně tak, jako každý večer zachraňuje nevinný květ bílé růže.

Kdyby tomu tehdy mohl zabránit.

Každý večer by jí nosil bílé růže a pokaždé by obdivoval její radost z malého dárku.

Dělával to už sedm let, ale něco bylo jinak.

První měsíční paprsky se dotknuly květů růží položených na hrobě za jezerem.

Něco skutečně bylo jinak.

Nikdy již neměl nevidět ten hřejivý úsměv ženy, které nosil každý večer růže.