„Tady je,“ praštila s obrovskou knihou do stolu Wixie a převrhla tak několik vypitých láhví od Jelzina.

Ostatní se po sobě podívaly s otevřenými pusami a zahvízdaly.

Jen já jsem poněkud skepticky pozvedla obočí po vzoru jednoho netopýra a složila si ruce na prsa.
„Je to na stránce 394 a prý to skutečně funguje, říkala mi to paní v samoobsluze.“
Nalistování stránky jsem moc nevnímala, neboť jsem protahovala oči kolem dokola na znamení svého nepřesvědčení. Zrovna jsem si nalívala víno, když Martina dočetla ona slova, která nás měla přemístit na námi zvolené místo a můj původní návrh – Hawai, byl přehlasován jednohlasně slovem Bradavice.

Stačila jsem si povšimnout, jak se všechny chytily za ruce a jak mi Renée stačila hmátnout po vlasech.
Záblesk, průvan a tma.
Kousek ode mě jsem zaslechla sténání.

Uvědomila jsem si, že ležím v jakési hroudě a víc jsem v tu chvíli vědět nepotřebovala.

Ne, já to vědět nechtěla.
Protřela jsem si oči rukama od hlíny a rozhlédla se kolem sebe. Sabina ležela uprostřed krásného paloučku kopřiv. Eva s Libuškou ležely hlavou v potoce a zbytek měl podobné štěstí jako já a přistál v… v hroudě.

Jen co jsme se prohlídly a zhodnotily, kdo dopadl nejhůř se téměř ve stejnou chvilku naše oči stočily směrem k protilehlému kopci, na kterém svítil Bradavický hrad.

Všechny se jako na povel s pokřikem - Hrr na ně! - rozeběhly směrem k hradu.
Já se vyhrabala z hroudy a utrhla si větev na sebeobranu proti škrknám.

Za nedlouho jsem se doškrábala do stejné pozice mých funících kolegyň, které postupně odpadávaly se slovy pauza.

Asi po třech hodinách jsme všechny úspěšně zdolaly ten kilometřík ostružinami a bahnem. Zvládly jsme to. Stály jsme před branami našeho snu.

Jestli existuje něco, jako okamžitá hromadná panika, tak se to právě stalo. Libuška s Evou se chtěly vrátit, Renée už visela na bráně a snažila se zaklepat, Wixie vypadala bledě a Sabina s Martinou hrály karty.

Rozhodla jsem se pomoci Renée.

Netrvalo dlouho a my se procházely po těch samých místech co ON!

Pár slabších jedinců právě omdlelo.

Ti otrlejší je probrali pár kopanci do žeber a pokračovalo se směrem, odkud se ozývaly hlasy. Po pár minutách jsme hleděli do tváře asi 326 lidem.

Pravděpodobně nejstarší člověk na světě se na svém místě postavil a věnoval nám nevěřícný pohled. Toho si ovšem žádná z nás nevšimla, neboť jsme hleděly na místo vedle něj, kde seděla filmová kopie našeho Severuse.

Teď omdlelo i pár otrlejších jedinců.

Já jsem samozřejmě zůstala při vědomí, abych to mohla dál vyprávět.

Několik studentů probralo zbytek mé družiny tím, že mezi ně naházelo živé tarantule.
„Co jste zač, cizinky?“ promluvil Wulfrik Brumbálovic.

„Eh no, jsme .. cizinky,“ odpověděla mu stejně chytře Sabina.

Poklepal hlavou, načež mu upadly brýle do pudinku a černě oděná osoba si jen viditelně povzdechla.

„Jste tu, máte zde své poslání, svůj účel. Zůstanete tu s námi a budete zařazeny do kolejí,“ zahřměl.

Opět si nešlo povšimnou poněkud vyděšeného výrazu Mistra, který si nás změřil pohledem a pojednou šlo z jeho tváře číst, jak moc si přeje, aby nikdo z nás nepadl do jeho koleje.
Do místnosti právě vběhl Hagrid s bájným plesnivým širákem a podal ho Brumbálovi.

Ten ukázal prstem na Martinu a ta se s hlasitým polknutím vydala směrem k němu, představila se, a posadila se na štokrle o dvou nohách.
„Nebelvír!“

Brečící Martina šla vstříc jásající koleji, která by se nejspíš radovala, i kdyby jim někdo chrstl vařící kyselinu do ksichtu.

Instinktivně jsem se krčila za Libuškou a doufala, že se tomu celému nějak bravurně vyhnu. Ale bohužel vyšla na mě řada hned po Martině.

„Zmijozel,“ otřásl se mi klobouk na hlavě a já začla okamžitě jásat radostí, čímž jsem vylekala profesora lektvarů natolik, že si vylil polévku do klína.

Kolej mě přivítala lehkým úsměvem a pokývnutím.

Na místo vedle mě si po chvilce přisedla i Renée, která si po zařazení na podiu zatančila makarenu a málem tím přivodila svému novému řediteli infarkt.

Zbytek na nás hleděl poněkud zlostně z lavic červenožlutých.

Po chvilce dloubání vidliček do něčeho, co připomínalo vařená morčata, jsme měly přistoupit k učitelskému stolu.
„Budete mít individuální výuku, zde máte rozvrh. Učit se budete všechny dohromady. Pravidla Vašich kolejí Vám vysvětlí jejich ředitelé. Dobrou noc.“

Brumbálův obličej se okamžitě spustil vstříc jídelnímu stolu a více se nám již nevěnoval.

Severus mluvil krásně, škoda, že jsme moc nevnímaly, o čem mluví. Občas jsem kývla hlavou, aby si myslel, že ho poslouchám.

Snažila jsem se neslintat.

Renée se nesnažila.

Když dokončil svou řeč, po které jsem měla chuť vstát a roztleskat se, trochu uvolnil své rysy a pronesl, že bude muset ještě za našimi kolegyněmi, jelikož Minerva šla hrát videohry.
„Můžu jít s Vámi?“

Vykřikla jsem.

Maličko zavrávoral.

Nakonec svolil a tak jsme si vyslechly i pravidla pro Nebelvír, která se od těch našich moc nelišila.

Černý plášť nás po další vyčerpávající řeči, za stálého slintání všech zúčastněných, dovedl zpět na kolej.

Ráno mě probral dutý zvuk.

Bohužel pro mě byl to můj zvuk.

Spadla jsem z postele. Bylo 7 hodin ráno.

Dle rozvrhu jsme měly dnešní den započít dvouhodinovkou lektvarů od 9 hodiny. Jaké krásné ráno i s tou zlomenou rukou.

Proč jsou sakra postele dva metry nad zemí?

Po chvilce se rozezněl místností další dutý zvuk.

Poppy bude mít dnes hodně práce…

Jen co se nám podařilo utéct Lockhartovi, který pokřikoval něco ve smyslu, že nám ty ručičky napraví, jsme se zabarikádovaly na ošetřovně společně s našimi kamarádkami z Nebelvíru, které měly taky -duté- ráno.

Poppy pracovala rychle a téměř bezbolestně.

Vlastně nikdo nemůže říct, zda to bolí, protože při pohledu na obří sekáček jsme všechny omdlely.

I já.

Ruce máme všechny obě.

Na snídani do sebe naházíme koblížky s jahodovou náplní a vydáváme se do sklepení.

Vlastně není těžké najít slepení, po chvilce hledání se naše těla skutálela z převelice dlouhých schodů a během našeho pádu se okolní vzduch prudce ochladil.

Obří nápis Učebna lektvarů nás ujistila, že jsme těch 20 minut nepadaly nadarmo.

První, kdo se odvážil vejít do učebny, byl sám Mistr Severus Snape.

Omráčeně jsme ho následovaly a některé se dokonce nenápadně pokoušely pohladit jeho plášť.

Na lavicích byly cedulky s našimi jmény.

První lavice vyšla na mě.

Alespoň budu mít dobrý výhled.

Zasednutí proběhlo téměř bezhlučně, když nepočítám Wixie, která převrhla svou židli, a Evu, která omylem povolila konstrukci pod svým kotlíkem a ten se tak s řinčením rozkutálel po místnosti.

Zadržela ho velká černá noha.
„Váš dnešní úkol je připravit Mnoholičný lektvar, návod máte na straně 5987.“

Prudce zabouchl nějakou velice tlustou učebnici, čímž zvířil sto let starý prach a chvilku trvalo, než naše oči spatřily kontury jeho postavy.
Hodina probíhala zajímavě. Sem tam se ozval výbuch, vzdechnutí nebo budík. V receptu na tu šedou břečku jsem právě došla k bodu číslo šest.

- 3 kuličky trusu křečka džungarského.

Našla jsem příslušnou skleničku a naklopila ji opatrně nad bublající kotlík.

Jedna kulička, dvě kuličky…

„Co to provádíte, slečno?“ ozvalo se za mými zády a já jen sledovala, jak z leknutí do kotlíku spadla celá sklenička spolu se stovkou dalších ,,kuliček,,.

Dovedla jsem si představit výraz mého milovaného, který nadále postával těsně za mými zády a tak jsem se rozhodla zachránit situaci tím, že jsem mu vynadala, že je to jeho vinna a hlasitě se mu rozvzlykala do kabátu.

Zcela konsternovaný Mistr nestačil ucuknout a jen sledoval, jak mu jeho studentka ničí jeho originální oděv.

Když se mu mě podařilo pomocí Cruciatu dostat z jeho oblečení, ostatní jen závistivě vrčely, neboť se mi podařilo ukořistit knoflíček.
Místnosti se nesl příslib i dalších knoflíčků.

Když procházel Severus kolem lavic, ruce se nenápadně začaly natahovat.

Po chvilce upadla Sabina přímo na profesora, čímž mu servala další dva knoflíky.

Jeden vzduchem prosvištěl a trefil nic nevnímající Evu do čela.

Severus pojal podezření o jeho likvidaci a okamžitě se rozběhl směrem ke dveřím.

Zbytek bezknoflíčkářů mu zlověstně zaterasil cestu….

Záblesk, průvan, tma.

Seděly jsme na židlích uprostřed místnosti, kde začala naše dobrodružná pouť a každá v ruce svírala drobný, černý knoflíček...